Zákon o ochraně přírody a krajiny

Doklady ochrany přírody jsou již z dob středověku i novověkého feudalismu, například z let 1234 a 1250 jsou doklady o ochraně zubrů evropských v Badinském pralese u Banské Bystrice. Jako první české i evropské chráněné území bývá uváděn Žofínský prales, který, stejně jako Hojnou vodu, vyhlásili na svém panství roku 1838 Buquoyové. Roku 1858 vyhlásili Schwarzenbergové Boubínský prales. Koncem 19. století byla vyhlášena první chráněná území na Slovensku, například Kvetnica v roce 1876, Ponická dúbrava v roce 1895, Szabóovy skály v roce 1907 a Dobročský prales a Badínský prales v roce 1913.

Prvním speciálním zákonem o ochraně přírody byl na Slovensku zákon Slovenské národní rady č. 1/1955 Zb. SNR, o štátnej ochrane prírody, který byl novelizován zákony SNR č. 72/1969 Zb., 100/1977 Zb., 72/1986 Zb. a 128/1991 Zb. Pro české kraje Československa poté přijalo československé Národní shromáždění československý zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, který byl po federalizaci státu novelizován zákony České národní rady č. 146/1971 Sb., 137/1982 Sb., č. 96/1977 Sb. č. 65/1986 Sb.

Tyto zákony byly prvními speciálními normami svého druhu a proto nerušily žádnou dřívější právní úpravu. Zmiňují však, že některé části přírody byly do té doby chráněny na základě dohody státu s vlastníkem či uživatelem území, a na tato území přešla ochrana podle nového zákona. Tyto zákony zavedly formální rozlišení typů chráněných území a umožnily vyhlašovat velkoplošná chráněná území jako národní parky a chráněné krajinné oblasti.

V České republice přijala Česká národní rada nový Zákon o ochraně přírody a krajiny ještě v době Československé federace, byl vyhlášen pod číslem 114/1992 Sb. Na Slovensku byla nová úprava přijata zákonem 287/1994 Z. z. (novely 222/1996 Z. z., 211/2000 Z. z., 416/2001 Z. z., 553/2001 Z. z., 237/2002 Z. z. a 261/2002 Z. z.) a poté znovu zákonem č. 543/2002 Z. z., o ochrane prírody a krajiny, který různé kategorie a zóny chráněných území rozdělil do pěti stupňů ochrany (přičemž do prvního stupně ochrany spadá celé území republiky v místech, kde není vyhlášen vyšší stupeň ochrany).

V České republice nese tento název zákon č. 114/1992 Sb., který vyhlásila Česká národní rada 19. února 1992 a Parlament České republiky jej od té doby několikrát novelizoval.

Český zákon určuje jednak obecné zásady ochrany přírody - ochranu rostlin, živočichů, geologických prvků (jeskyní), paleontologických nálezů i ochranu krajinného rázu území. Dále definuje jednotlivé druhy zvláště chráněných území - např. národní parky, rezervace, přírodní památky. Stanovuje povinnosti fyzických a právnických osob při ochraně přírody, definuje orgány ochrany přírody a jejich pravomoci. Zvláštní část zákona je věnována i soustavě chráněných území Natura 2000.

Některá jeho ustanovení mohou kolidovat s Listinou základních práv a svobod.[1] Zákon citelně omezuje například vlastnická práva, rozlišuje rozsah vlastnických práv na základě formy vlastnictví (právnická versus fyzická osoba) atd. Ústavní soud vyhlásil 20. července 2010 nález, jímž zamítl návrh na zrušení § 68, odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., nicméně potvrdil názor předkladatelů návrhu, že napadená ustanovení zákona jsou i přes možnost jejich ústavně konformního výkladu formulována příliš nekonkrétně a široce, a doporučil, aby byla změněna při některé z budoucích úprav zákona.[2]