Antonie Nedošinská

Antonie Nedošinská, rozená Antonie Valečková (26. června 1885, Praha-Smíchov[1] – 17. července 1950, Poděbrady) byla česká herečka.

Antonie Nedošinská
Antonie Nedošinská, civilní portrét ze 30. let 20. století
Rodné jménoAntonie Valečková
Narození26. června 1885
Praha-Smíchov
Úmrtí17. července 1950 (ve věku 65 let)
Poděbrady
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
AliasPrůkopnice českého filmu
Manžel(ka)Jiří Nedošinský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Antonie Nedošinská ve filmu Vladimíra Slavínského Pokušení paní Antonie (1934)

Životopis
Antonie Nedošinská na záběru z neidentifikovaného filmu.

Narodila se v Praze, nejprve se začala učit švadlenou, ale již tehdy hrála ochotnicky divadlo a navštěvovala soukromě herecké kurzy u Karla Želenského. Profesionálně začínala hrát s kočovnými hereckými společnostmi (společnost K. Faltyse, A. Sedláčka, R. Morávka), a to i přes nevůli svých rodičů. Později se provdala za herce Jiřího Nedošinského, se kterým měla jedinou dceru Jiřinu Nedošinskou provdanou Češkovou (1911 - 1998), a dočkala se i vnučky Soni (1945) a vnuka Ivana (1949). S J. Nedošinským se vrátila do Prahy a stala se členkou smíchovského Švandova divadla (1919 až 1928).[2] Od roku 1928 až do roku 1940 byla členkou Národního divadla v Praze. Zde ztvárnila celou řadu krásných charakterních rolí. Hostovala rovněž v dalších divadlech, např. Dělnickém divadle na Kladně, v pražském Intimním divadle, v Divadle na Vinohradech, v plzeňském a Východočeském divadle.

Největší slávu jí však přinesl až film, od roku 1916 si zahrála nejprve v 38 němých filmech, už v nich se stala výraznou představitelkou bodrých žen z lidu, citlivých a dobrosrdečných maminek. Byla velice oblíbená pro svůj neokázalý civilní herecký projev. Největší slávu jí však zajistily snímky, kde byl jejím hereckým partnerem Theodor Pištěk, ve většině filmů spolu hráli manžele. Stali se tak vlastně historicky prvním slavným filmovým párem českého filmu. Kromě této herecké polohy se však dokázala dobře uplatnit v rolích dramatických a psychologicky komplikovaných, uměla hrát i zlé a nesnášenlivé ženy. Za svůj život si zahrála bezmála ve stovce českých filmů, v roce 1946 dokonce obdržela čestný titul Průkopnice českého filmu, jíž zůstala bezesporu až do dnešních dob.

Je i s manželem, dcerou, a zetěm pochována na hřbitově Malvazinky v Praze.

Citát
„ Nejzávažnější rys, jež vyznačuje umění Antonie Nedošinské, je její lidovost. Je to dobrá herečka českých lidových postav. V salonu se jí nedaří. Nemá pro salon prostředků ani fysických, ani společenských. Její pomenší zavalitá postava, kulatý obličej, jenž se dovede do široka rozzářit úsměvem, v němž je vždy jakási až hanácká bodrost, její hlas, v němž zní taky tak doširoka pohoda a široký komický úžas, její gesto, jež má vždy cosi nehledaného a nekonstruovaného, její široká charakteristika a široká plastika postav – to vše ji přímo předurčuje k rolím lidovým. “
— Joža Götzová [3]

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv.Václava na Smíchově v Praze
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 332
  3. Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 50

Literatura
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 47–8
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 53, 98, 118
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 18–9, 67–8, 81, 84, 108–9, 112, 124, 141, 162, 183, foto 19, 156, 160, 161, 201–4, 214, 266, 269, 283, 313, 351, 487
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 48, 225
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 170, 171, 236
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 141, 167
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 133, 423, 424, 491.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 281–283
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 50, obr. část str. 75
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 331–2
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 387
  • Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 259–267, 312, 314
  • Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, ISBN 80-86182-61-4
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 484.
  • Pavel Taussig: O věrném filmování Antonie Nedošínské a Theodora Pištěka, Praha, 2002, ISBN 80-7243-161-7 (2. vydání Praha : Brána, 2011. ISBN 978-80-7243-526-5)
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 432.
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 77, 118, 124–6, 132–3, 144, 171, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, 54, 88, 97, 142, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 66, ISBN 80-207-0485-X
  • Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 179, 181

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.