Anton Otto Botta-Adorno

Erb markýze Botta-Adorno s insigniemi Maltézského řádu a vojevůdce císařské armády

Pocházel ze staré italské rodiny, z níž pocházela čtyři janovská dóžata. Narodil se v Lombardii na zámku Branduzzo, který jeho rodině patřil od roku 1634. Původně sloužil ve vojsku Maltézského řádu, v roce 1709 vstoupil do císařské armády a díky přímluvě Evžena Savojského brzy dosáhl důstojnické hodnosti. Pod velením prince Evžena se vyznamenal v rakousko-turecké válce při dobývání Bělehradu (1717). Mezitím byl pověřován i diplomatickými úkoly, již v roce 1711 pobýval v Portugalsku, později vedl jednání o kapitulaci Liparských ostrovů a v roce 1733 byl vyslán do Mnichova, kde měl jako mimořádný vyslanec zjistit záměry bavorského kurfiřta ve válce o polské následnictví.

V roce 1734 byl povýšen na generálmajora (respektive generálního polního vachtmistra) a již o rok později dosáhl hodnosti polního podmaršála. V letech 1738–1740 byl rakouským vyslancem v Petrohradě[2], mezitím se jako voják další války proti Osmanské říši. Z Petrohradu odešel na vlastní žádost v červenci 1740. Poté krátce pobýval v Berlíně, odkud varoval před pruským útokem do Slezska, k němuž později za války o rakouské dědictví došlo. Po přerušení diplomatických styků mezi Berlínem a Vídni se jako vyslanec vrátil do Petrohradu. Odtud byl odvolán v roce 1742, kdy jej carevna Alžběta obvinila z podpory sesazeného cara Ivana VI. a žádala jeho potrestání. Pro nedostatek důkazů k tomu sice nedošlo, ale Botta-Adorno zůstal několik let mimo aktivní službu. V roce 1745 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a přidělen k armádě operující v severní Itálii. Ve vítězné bitvě u Piacenzy velel pravému křídlu rakouské armády a krátce nato převzal namísto nemocného knížete Lichtenštejna vrchní velení v Itálii. Po nerozhodné bitvě u Rottefredda se mu podařilo vytlačit francouzského maršála Mailleboise z Itálie. V září 1746 obsadil Janov a stal se jeho guvernérem.[3] Městu předepsal vysoké válečné kontribuce, které nakonec vedly ke vzpouře. V prosinci 1746 musel město vyklidit a do konce války zůstal opět mimo aktivní službu.

Palazzo della Crocetta, rezidence markýze Botta-Adorno ve Florencii v letech 1758–1769

Po uzavření cášského míru byl jmenován zplonomocněným ministrem v Rakouském Nizozemí, kde strávil pět let (1748–1753). Ve funkci zplnomocněného ministra byl v podstatě zástupcem místodržitele Karla Alexandra Lotrinského. V Bruselu se zasloužil o rozvoj obchodu a dopravy, nechal například vybudovat kanál mezi Gentem a Bruggami, oživil také chod přístavu v Antverpách. V Bruselu byl též realizátorem tereziánských reforem a podporoval i umění. Na tyto aktivity pak navázal jeho dlouholetý nástupce hrabě Cobenzl. V roce 1753 přesídlil Botta-Adorno znovu do Itálie, kde měl jako diplomat hájit zájmy Říše u severoitalských států. V roce 1754 byl povýšen do hodnosti polního maršála[4], za sedmileté války již jako voják v aktivní službě již nepůsobil. V roce 1758 se stal zplnomocněným ministrem v Toskánsku. Tehdejším toskánským velkovévodou byl František I. Štěpán, který byl zároveň císařem a pobýval ve Vídni, takže Botta-Adorno ve Florencii v podstatě zastával funkci prvního ministra.[5] Navzdory svému italskému původu byl ve Florencii vnímán jako cizinec, podařilo se mu ale zefektivnit chod státní správy za účastí místní právnické elity. Podpořil myšlenku sňatku císaře Josefa II. s parmskou princeznou Isabelou. Po smrti císaře Františka a před příjezdem nového velkovévody Leopolda I. byl v Toskánsku krátce i regentem (1765). Ve funkci zplnomocněného ministra ve Florencii setrval do 31. prosince 1769 a poté odešel do soukromí. Za zásluhy byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána.

Jeho syn Jakob Botta-Adorno (1729–1803) sloužil též v císařské armádě, dosáhl hodnosti polního maršála (1790) a byl dlouholetým zemským velitelem na Moravě (1784–1798).