Ivan VI. Antonovič

Ivan VI. s matkou Annou Leopoldovnou

Bezdětná carevna Anna Ivanovna (vládla v letech 1730–1740) dlouho řešila problém s následnictvím trůnu a nakonec se rozhodla povolat do Ruska svou teprve třináctiletou neteř Alžbětu Meklenburskou (dceru své starší sestry Kateřiny a vnučku Ivana V.) a za dědice vyhlásit jejího tehdy ještě nenarozeného syna. Alžběta přijala pravoslaví, nové jméno Anna Leopoldovna a ve svých jednadvaceti letech se v roce 1739 provdala za bratrance císařovny Marie Terezie, Antonína Oldřicha z rodu brunšvických vévodů. V srpnu 1740 se vytoužený následník skutečně narodil. O dva měsíce později (17. října) carevna Anna I. Ivanovna umírá a na trůn je dosazeno dvouměsíční dítě jako car Ivan VI., za něhož ovšem zpočátku vládl oblíbenec zemřelé carevny, kuronský vévoda Arnošt Jan von Biron. S podporou armády provedla matka malého Ivana Anna Leopoldovna 8. listopadu 1740 převrat a Biron byl poslán do vyhnanství. Za Ivana VI. od této chvíle vládla jeho matka.

O rok později, v noci z 24. na 25. listopad proběhl další převrat a na trůn usedla dcera cara Petra I. Velikého jako Alžběta I. Rodina brunšvického vévody byla nejprve vypovězena, ale než k tomu došlo, bylo vypovězení změněno na internaci. Vévoda brunšvický byl nakonec s celou rodinou poslán do Solověckého kláštera na dalekém severu. Pro špatné počasí tam však nedorazili a zůstali v Cholmogorách u Archangelska. Malého cara od rodiny odtrhli a věznili zvlášť (jeho matka zemřela v cholmogorském vyhnanství roku 1746). Jelikož panovala obava, že by se jej mohl pokusit někdo osvobodit, byl ve svých šestnácti letech, tedy v roce 1756, převezen do šlisselburské pevnosti u Petrohradu.

Ve společnosti několika důstojníků žil od této chvíle Ivan VI. pod novým jménem Ivan Grigorij ve zdech nedobytné pevnosti. Celoživotní věznění zanechalo na mladíkovi své následky: trpěl záchvaty zuřivosti, depresemi a halucinacemi. Po smrti carevny Alžběty I. jej chtěl nový car Petr III. osvobodit, ale Ivan VI. byl již tehdy v tak špatném zdravotním a psychickém stavu, že to nemělo žádný smysl. Petr se postaral alespoň o to, aby bylo s Ivanem konečně slušně zacházeno. Sám Petr III. se ovšem zanedlouho ocitl ve vězení, kde byl následně zavražděn a na trůn usedla jeho žena jako carevna Kateřina II. Ta si nechala v roce 1762 Ivana předvést a vedla s ním rozhovor. Poté potvrdila instrukci Petra III. a zopakovala příkaz, který dala před lety Alžběta I. – v případě nemoci neposkytovat tomuto vězni lékařskou pomoc. Byl vydán ještě jeden příkaz. Pokud by se někdo pokusil Ivana osvobodit, měl být carevič neprodleně zbaven života.

4. července 1764 došlo ve šlisselburské pevnosti ke vzpouře, kterou vedl velitel stráže Vasilij Mirovič. Ten zajal velitele pevnosti a vzbouřené vojáky vedl do části, kde byl vězněn Ivan. Dva strážci, kteří Ivana hlídali – poručík Čekin a kapitán Vlasjev – však stačili splnit carevnin příkaz: Ivan VI. byl ve věku třiadvaceti let ve své cele zavražděn. Na jeho těle bylo nalezeno osm ran šavlí. Dodnes není jisté, zda nebylo celé spiknutí uměle vyvoláno s cílem zlikvidovat nepohodlného právoplatného dědice trůnu. Jisté je, že oba vrazi byli bohatě odměněni a získali doživotní služné. Vůdce povstání Mirovič byl však v září 1764 popraven.