Josef Václav z Lichtenštejna

Josef Václav Karel kníže z Lichtenštejna (Joseph Wenzel Karl Fürst von und zu Liechtenstein) (9. srpna 1696 v Praze – 10. února 1772 ve Vídni) byl čtvrtý lichtenštejnský kníže v letech 1712–1718, 1732–1745 a 1748–1772. Od mládí sloužil v rakouské armádě a dosáhl hodnosti polního maršála. Za vlády Marie Terezie měl zásadní podíl na modernizaci dělostřelectva. Souběžně se uplatňoval jako diplomat, v letech 1737–1740 byl rakouským velvyslancem ve Francii a v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.[1]

Josef Václav kníže z Lichtenštejna
Josef Václav I. kníže z Lichtenštejna
Vrchní velitel rakouské armády v Itálii
Ve funkci:
1745 – 1746
PředchůdceJiří Kristián z Lobkovic
NástupceAnton Otto Botta-Adorno
Císařský velvyslanec ve Francii
Ve funkci:
1737 – 1740
Narození9. srpna 1696
Praha
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí10. února 1772 (ve věku 75 let)
Vídeň
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníHrobka Lichtenštejnů ve Vranově
Choť(1718) Anna Marie z Liechtensteinu (1699–1753)
RodičeFilip Erasmus z Liechtensteinu (1664–1704) a Kristýna Terezie z Löwenstein-Wertheim-Rochefortu (1665–1730)
Děti1. Filip Antonín (1719)
2. Filip Antonín (1720)
3. Filip Arnošt (1722–1723)
4. Marie Alžběta (1724)
5. Marie Alexandra (1727)
PříbuzníEmanuel Josef z Lichtenštejna (sourozenec)
Profesediplomat, vojevůdce, kníže a důstojník
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
CommonsJosef Wenzel, Prince of Liechtenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis
Portrét knížete Josefa Václava z Lichtenštejna v ornátu Řádu zlatého rouna (1740, Hyacinthe Rigaud)
Zlatý kočár knížete Josefa Václava z roku 1738, kterým cestoval do Paříže.

Pocházel z významného knížecího rodu Lichtenštejnů, narodil se v Praze jako nejstarší ze tří synů prince Filipa Erasma z Lichtenštejna (1664–1704), který padl jako polní podmaršál za války o španělské dědictví v Itálii. Matka Kristina Terezie (1665–1730) pocházela z německého rodu Löwenstein-Wertheimů. Po otcově předčasné smrti převzali jeho výchovu významní moravští šlechtici Walter Xaver z Ditrichštejna a Maxmilián Oldřich z Kounic.[2] Princ Josef Václav studoval na Karlově univerzitě a v roce 1716 absolvoval kavalírskou cestu. Procestoval Německo, Nizozemsko, Belgii a delší dobu strávil v Paříži. Studijní pobyt v evropských zemích nedokončil podle plánu,[3] protože po vzoru zemřelého otce toužil po vojenské službě a z Francie pospíchal k armádě Evžena Savojského, s níž se zúčastnil bojů proti Turkům v Uhrách (1716–1718). V této válce dosáhl hodnosti podplukovníka a u armády již zůstal. Za války o polské dědictví byl již generálmajorem (respektive generálním polním vachtmistrem) a v roce 1734 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála.

V letech 1735–1736 byl císařským vyslancem v Berlíně, kde se seznámil s pozdějším pruským králem Fridrichem II., s nímž později řadu let vedl přátelskou korespondenci. V letech 1737–1741 zastával důležitou a prestižní funkci císařského velvyslance v Paříži,[4] kde bylo jeho úkolem, aby Francie uznala podmínky pragmatické sankce. To se sice nepodařilo, ale kníže Josef Václav se postu velvyslance u francouzského královského dvora zhostil se vší pompou barokního kavalíra s vynaložením obrovských finančních částek.[5][pozn. 1] Během diplomatické mise ve Francii získal v roce 1739 Řád zlatého rouna.[6] Po smrti Karla VI. a přerušení diplomatických styků s Francií vstoupil znovu do armády a v hodnosti generála jezdectva (1739) se zúčastnil války o rakouské dědictví. Bojoval například v bitvě u Chotusic, později měl podíl na tažení do Bavorska. V roce 1745 se stal polním maršálem[7] a generalissimem v Itálii, formálně velel ve vítězné bitvě u Piacenzy, kvůli onemocnění se jí ale nezúčastnil. V rámci tereziánských reforem měl zásadní podíl na modernizaci rakouského dělostřelectva, již částečně financoval z vlastních prostředků. U Týna nad Vltavou nechal vybudovat velkou vojenskou střelnici a technickou laboratoř pro vývoj nových zbrani habsburské monarchie. Pozitivní důsledky jeho reforem v armádě se projevily v sedmileté válce.[8] V roce 1753 byl jmenován vrchním velitelem v Uhrách.

V roce 1760 byl pověřen další důležitou diplomatickou misí. Z Parmy doprovázel do Vídně princeznu Isabelu, budoucí nevěstu císaře Josefa II. V roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci císaře Josefa II. ve Frankfurtu.

Majetkové a rodinné poměry
Socha knížete Josefa Václava z Lichtenštejna pod pomníkem Marie Terezie Vídni

Josef Václav z Lichtenštejna byl hlavou lichtenštejnského knížecího rodu třikrát. Nejdříve (po vymření dosavadní vládnoucí rodové větve 1712) ze svého vlastního práva na trůn, protože testamentem knížete Jana Adama I. byl určen jako dědic jeho alodiálního majetku včetně paláců v Praze, Vídni a hodnotných uměleckých sbírek. Tuto část závěti rozporoval Josefův strýc kníže Antonín Florián, což vedlo k dlouholetému soudnímu sporu uvnitř rodiny Lichtenštejnů.[9] Po smrti vládnoucího knížete Josefa Jana Adama vládl jako regent, respektive poručník (1732–1745) za jeho nedospělého syna Jana Nepomuka, po jehož smrti roku 1748 bez mužských dědiců se stal Josef Václav hlavou rodu.

V roce 1758 jednorázově využil svého práva razit vlastní mince jako připomínku 150. výročí povýšení rodiny do českého knížecího stavu. Proslul také jako mecenáš umění. V roce 1732 přijal do svých služeb bývalého schwarzenberského architekta Antona Martinelliho, který dokončil dlouholetou přestavbu zámku ve Valticích.[10] Na ostatních rozsáhlých majetcích na Moravě se jako stavebník angažoval kníže Josef Václav jen výjimečně, doložen je ale například jeho patronát nad vznikem zámecké kaple v Rudě nad Moravou.[11] Naopak z úsporných důvodů došlo k demolici některých velkorysých nedokončených projektů z doby jeho předchůdců (v roce 1756 zboření zámku v Rudolticích).[12]

Pohřben je v rodinné hrobce ve Vranově u Brna.

19. dubna 1718 se Josef Václav oženil se svou sestřenicí Annou Marií (1699–1753), dcerou knížete Antonína Floriána. Anně Marii bylo v době sňatku devatenáct let, byla ale v té době již vdovou po předčasně zemřelém hraběti Janu Arnoštovi z Thun-Hohensteinu (1694–1717). Sňatek s Josefem Václavem byl předem domluvený akt usmíření dědických sporů po Antonínu Floriánovi. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, ale všechny zemřely v raném dětství:

  • Filip Antonín (1719).
  • Filip Antonín (1720).
  • Filip Arnošt (1722–1723).
  • Marie Alžběta (1724).
  • Marie Alexandra (1727).

Dědicem Josefa Václava se stal synovec František Josef I. z Lichtenštejna (1726–1781), syn Josefova mladšího bratra Emanuela (1700–1771).

Odkazy

Poznámky
  1. Na cestu do Francie obdržel od dvorské komory částku 50 000 zlatých, což byla suma nesrovnatelně vyšší s ostatními vyslanci habsburské monarchie té doby. Zároveň mu byl určen roční plat ve výši 3 000 zlatých, což ovšem zdaleka nepokrývalo skutečné náklady na reprezentaci. Tzv. slavnostní vjezd do Paříže konaný v roce 1738 stál knížete Lichtenštejna mnohem víc peněz včetně vyhotovení gala kočáru. Ještě vyšší náklady byly spojeny později s jeho cestou do Parmy, za kterou z vlastních prostředků zaplatil 318 000 zlatých.

Reference
  1. Ottův slovník naučný, díl 15.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 1056–1057 ISBN 80-7185-226-0
  2. CERMAN, Ivo, KONEČNÝ, Michal: Tváře osvícenství; NPÚ, Kroměříž, 2021; s. 66–67 ISBN 978-80-907400-8-2
  3. Itinerář kavalírské cesty Josefa Václava z Lichtenštejna in: KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírcké cesty české a rakouské šlechty (1620–1750), Pelhřimov, 2013; s. 379–380 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III., Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. 38 ISBN 80-86345-20-3
  5. KUBEŠ, Jiří: Ceremoniál jako jazyk diplomatické komunikace in: KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 58–60 ISBN 978-80-7422-574-1
  6. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 273
  7. Služební postup Josefa Václava z Lichtenštejna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618-1815); Vídeň, 2006; s. 56 dostupné online
  8. STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2001; s. 30 ISBN 80-7277-010-1
  9. VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Nakladatelství Academia, Praha, 2014; s. 362–365 ISBN 978-80-200-2364-3
  10. KROUPA, Jiří: Zámek Valtice v 17. a 18. století in: Město Valtice, Valtice, 2001; s. 155–197 ISBN 80-86181-48-0
  11. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 203
  12. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 424

Literatura
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.
  • KOVAŘÍK, Jiří: Války v krajkách. Bitvy a osudy válečníků VII. 1709–1748; Praha, 2021; 428 s. ISBN 978-80-7497-340-6
  • Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; 824 s. ISBN 978-8087890-31-8 (podrobně k cestě Josefa Václava z Lichtenštejna do Parmy s. 444–449)
  • KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1
  • TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.