Americká podpora Kuomintangu

Ve 30. letech 20. století americká vláda udržovala odstup od konfliktů a problémů, které se Spojených států netýkaly. Taková politika byla v souladu s takzvanými Neutrality Acts, které vstoupily v platnost právě ve 30. letech jako reakce na nepokoje v Evropě a v Asii. Tyto nepokoje naznačovaly další válečný konflikt, jemuž se Spojené státy po zapojení do první světové války (1914–1918) chtěly vyhnout [1]. Neangažovanost Spojených států v mezinárodním dění byla však narušena vypuknutím druhé světové války [1].

Japonská expanze do oblasti Tichomoří přímo zasáhla zájmy Spojených států, což nakonec americkou vládu přinutilo k tomu, aby se vzdala neutrality a připojila se na stranu Číny. Postupně si Američané začali uvědomovat, že podpora Číny je nutná i z toho důvodu, že na čínském území bylo během bojů v Tichomoří uvázáno velké množství japonských vojáků, kteří by v jiném případě mohli být nasazeni v boji proti USA. V roce 1941 proto byly americké zákony o neutralitě nahrazeny takzvaným Lend-Lease Act, jenž umožňoval USA poskytnout finanční i materiální podporu státům, které byly napadeny jinou mocností [1]. Ve skutečnosti však USA podporovaly Čínu už ve 30. letech – od prosince 1938 do listopadu 1940, ještě před schválením Lend-Lease Act, totiž administrativa amerického prezidenta Franklina Roosevelta poskytla Číně úvěr v hodnotě 170 milionů amerických dolarů [2]. V menších částkách se však finanční pomoc Kuomintangu dostávala i předtím.

Ještě před vstupem USA do druhé světové války (1941) proudila americká finanční a materiální podpora směrem do Číny, v níž v roce 1927 prostřednictvím vojenského puče přejal moc Čankajšek [3].

Washington v létě roku 1941 prohlásil, že do Číny vysílá materiální a i nemateriální podporu, která by měla Číňanům napomoci v boji proti Japoncům [1]. Spojené státy také zdůraznily, že podpora se týká pouze Kuomintangu a nikoli čínských komunistů. Americká podpora tedy poskytla čínské vládě oficiální status i v mezinárodní politice.

Spojené státy však nebyly jedinou zemí, jež nejen finančně podporovala čínskou nacionalistickou vládu – další pomocnou sílou byl Sovětský svaz, který od roku 1938 do roku 1940 poskytl Kuomintangu na 500 milionů amerických dolarů ve formě vojenských úvěrů a také do Číny postupně vyslal asi tisíc vojenských letadel a více než dva tisíce dobrovolníků bojujících proti Japonsku [4].

Přestože Sovětský svaz poskytoval finanční a vojenskou pomoc výhradně nacionalistům a nikoli čínským komunistům, nacionalistické vedení Číny označilo sovětskou pomoc za napomáhání čínským komunistům, aby tak získalo americkou podporu [5]. V roce 1940 Čankajšek údajně prohlásil, že od USA žádá ekonomickou i vojenskou pomoc v boji proti komunistům, kteří podle jeho slov měli být podporováni Sovětským svazem. Když pak Američané Čankajškovi slíbili půjčku v hodnotě sta milionů amerických dolarů, nic mu nebránilo v tom, aby v průběhu války proti Japonsku zároveň bojoval proti komunistům, kteří měli své základny v severočínských provinciích [6].

Po roce 1941 americká finanční pomoc proudila do Číny nadále [1]. Pro Američany byl Čankajškův režim stabilizační sílou, která měla potenciál proměnit Čínu ve světovou velmoc, což se Spojeným státům hodilo vzhledem k tomu, že doufaly, že by se Čína v sovětsko-americkém konfliktu přidala na stranu Spojených států [7].

Na přílivu amerických dolarů do Číny se podílela také Čankajškova manželka – Sung Mej-ling[8]. Ne všechny získané prostředky však byly použity k podpoře čínského režimu a vojska. Čankajškův režim byl zkorumpován, a tak nebylo překvapivé, že si jeho příbuzní a blízcí zmonopolizovali nákup amerických dluhopisů a peníze používali i pro vlastní potřeby. Jelikož Kuomintang pro Ameriku představoval spojence a nástroj pro reformu Číny, Roosevelt před korupcí čínských představitelů zavíral oči a doufal, že Čanakjšek pod svou vládou nakonec sjednotí celou Čínu [9].

Americký prezident Franklin Roosevelt věřil, že Čína by měla patřit k páteři OSN, v roce 1943 ji dokonce formálně přiřadil k Velké trojce a utvořil tak „systém čtyř“, jehož úkolem bylo dohlížet na dění ve světě – Spojené království mělo dohlížet na Evropu, Sovětský svaz měl kontrolovat střední Asii a oblast Středního východu, Čína měla dohlížet na Dálný východ a Spojené státy na Ameriku [7]. Čankajšek se tak poprvé přidal k představitelům Spojených států a Spojeného království na konferenci v Káhiře. Roosevelt doufal, že po porážce Japonska v Tichomoří se z Číny stane vedoucí země, která bude americkým spojencem a Spojené státy budou ovlivňovat její politiku [10].

V roce 1945 však došlo ke zlomu a Spojené státy přestaly Čínu finančně podporovat – Harry Truman, který ve funkci vystřídal Roosevelta, si uvědomoval zkorumpovanost čínského režimu a stavěl se proti Čankajškovu laxnímu postoji k boji proti Japonsku. Čankajšek totiž upřednostňoval boj proti komunistům, což chtěly Spojené státy po dobu dalšího průběhu války v Tichomoří omezit a soustředit se na boj s Japonským císařstvím. Vyzvaly proto Čankajška ke sjednocení a reorganizaci vojsk, včetně komunistických jednotek[11]. Truman se s Čankajškem navíc domluvil na kontrole veškerých vojenských operací v jižní části Číny. Američané tak řídili většinu vojenských akcí, posílali do Číny vojáky, poradce, vojenskou techniku a zásobovali Čínu ropou a dalšími surovinami. Přestože tedy finanční pomoc v polovině 40. let kolísala, počet amerických vojenských důstojníků a zaměstnanců v Číně rostl každý rok od roku 1941 až do konce války[1].

Do konce roku 1942 počet amerických vojáků v Číně dosahoval asi 1 250, v říjnu 1943 jejich počet stoupl na 4 800. V roce 1945 dosáhl celkový počet Američanů v Číně asi 60 tisíc [1]. K výcviku kuomintangských vojsk, k čemuž byl pověřen americký generál Joseph Stilwell, také vznikala nová čínsko-americká vojenská výcviková střediska v Indii, v jihočínské provincii Jün-nan a v provincii Kuang-si.

Jakmile skončila válka proti Japonsku, čínští komunisté se nahrnuli do Mandžuska, aby převzali japonskou kapitulaci a díky Sovětům a japonským jednotkám, které mezi Kuomintangem a komunisty nerozlišovaly, se také dostali k vojenské technice[12]. Kuomintang se snažil komunisty předehnat – zmocňoval se měst, zatímco komunisté se zaměřovali na venkov. Po kapitulaci Japonska v roce 1945 tak v Číně znovu propukl ideologický konflikt mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny v čele s Mao Ce-tungem. Americká vojska napomáhala nacionalistům a bránila velká města před vpádem komunistických jednotek. V průběhu druhé fáze čínské občanské války byla směrem ke Kuomintangu obnovena také finanční podpora.

Vůdce Kuomintangu, Čankajšek, během války proti Japoncům zároveň vedl také válku proti čínským komunistům, kteří během čínsko-japonského konfliktu setrvávali v severní oblasti Číny a přijímali do svých řad nové členy, zejména vesnické obyvatelstvo [13][14].

Po ukončení druhé světové války v roce 1945 byly ozbrojené síly Kuomintangu přinejmenším dvakrát silnější než komunistické jednotky, navíc měly výhodu v podobě americké výzbroje a zásob a také pomoci amerického námořnictva [15].

Američané se nejdříve snažili o sblížení komunistů s nacionalisty prostřednictvím Marshallovy mise. Chtěli zabránit vypuknutí dalšího konfliktu, mise však skončila neúspěšně a boje se mezi Číňany obnovily v roce 1946. Truman Kuomintang vojensky podporoval ještě před obnovením občanské války [15][16], ale finanční pomoc byla Čankajškovi znovu přidělena až v roce 1947, když svaloval své neúspěchy na nedostatečnost americké pomoci a Truman se obával rostoucího vlivu komunismu [17].

Trumanova podpora Čankajška byla mimo jiné podmíněna také názory americké veřejnosti – obával se toho, že pokud Kuomintang odřízne od americké pomoci, jeho administrativa bude viněna z kolapsu čínského nacionalistického režimu a Truman tak ztratí podporu amerických občanů [18]. Proto, přestože považoval za důležitější dění v Evropě a Marshallův plán a chtěl pomoc Kuomintangu značně limitovat, nakonec požádal americký Kongres o dalších 570 milionů amerických dolarů na Čankajškovu podporu, z nichž 400 milionů bylo Číně v roce 1948 darováno[19].

Americká pomoc souvisela i s Trumanovou doktrínou – Američané chtěli za každou cenu zabránit proměně Číny v komunistickou zemi [17], proto pro ně bylo šokující, když i přes americkou podporu nacionalisté proti komunistům prohráli a byli nuceni opustit pevninu a stáhnout se na ostrov Tchaj-wan. Čankajškova neschopnost a zkorumpovanost nakonec vyvolala odpor amerických deníků a novin, které volaly po zastavení toku amerických dolarů do rukou čínských nacionalistů [20].

V roce 1950 nakonec Truman prohlásil, že se Spojené státy nebudou vměšovat do čínské občanské války, ale přesto budou ekonomicky nápomocné Čankajškovu režimu, poskytnou mu vojenskou podporu a poradenství [21]. Situace se však opět změnila s vypuknutím války v Koreji v roce 1950.

Když jednotky Čínské lidové republiky vstoupily do Korejské války a Američané umírali z rukou legií Mao Ce-tunga, Američané obnovili svou podporu směřující k Čankajškovi [22]. Ekonomická pomoc se tak stala nástrojem, kterým Spojené státy bránily průniku komunismu na ostrov Formosa (Tchaj-wan).

V průběhu Korejské války (1950–1953) americké jednotky umístěné v oblasti Tchajwanského průlivu bránily Čínské lidové republice v útoku a v obsazení ostrova [23]. V roce 1950 Truman pro vojenskou pomoc Čankajškovu režimu na Tchaj-wanu vyhradil 14 milionů amerických dolarů [23]. Tato finanční částka měla napomoci obraně Čínské republiky na Tchaj-wanu proti útokům ze strany komunistické Čínské lidové republiky. Tchajwanská bezpečnost byla v roce 1951 dále posílena podepsáním Smlouvy o vzájemné obraně a asistenci a dalšími 50 miliony amerických dolarů [23]. Do modernizace Čankajškova námořnictva a letectva následně Američané investovali dalších 21 milionů a američtí poradci se opět aktivně zapojovali do výcviku nacionalistických sil [23]. Trumanův návrat k podpůrné politice Čankajškova režimu měl za následek zastavení čínské občanské války v oblasti Tchajwanského průlivu [23] ale také rozvoj celého ostrova. Americké programy napomáhaly průmyslovému rozvoji a rekonstrukci venkova – s pomocí americké finanční podpory vznikaly nové programy na podporu ekonomického rozvoje a industrializace Tchaj-wanu. Za přímého zásahu Spojených států se prohloubil tchajwanský proces ekonomických reforem a rapidně rostl soukromý sektor [23][24].

Hospodářská pomoc Spojených států pokračovala až do roku 1965, kdy byla tchajwanská ekonomika natolik silná, aby se obešla bez další podpory [23]. V roce 1965 byla tedy americká finanční podpora zastavena. Mezi lety 1950-1965 Tchaj-wan obdržel asi 1,5 miliardy amerických dolarů v rámci ekonomické podpory a dalších 2,4 miliard v rámci vojenské pomoci – v tomto období byl Tchaj-wan šestým největším příjemcem americké ekonomické podpory [25] – Spojené státy americké poskytly asi 13 % veškerých investic do tchajwanského průmyslu, 59 % všech investic do zemědělství a 74 % celkových investic do infrastruktury. Z veškeré americké pomoci bylo až 83 % poskytnuto Kuomintangu ve formě nevratných grantů a pouze 17 % představovalo splatné půjčky. Politika USA navíc umožnila Tchaj-wanu udržet si čínské křeslo v mezinárodních organizacích jako OSN [23].

V sedmdesátých letech došlo však v rámci americké politiky k významným změnám – v roce 1972 Richard Nixon jako první americký prezident navštívil Čínskou lidovou republiku a vztahy mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou se začaly oteplovat [26]. V roce 1979, po smrti Mao Ce-tunga a za působení amerického prezidenta Jimmyho Cartera, obě země navázaly diplomatické vztahy. To však pro USA neznamenalo ukončení vztahů s Tchaj-wanem – v roce 1979 bylo zaručeno zachování kulturních, obchodních a dalších neoficiálních vztahů mezi Spojenými státy a Tchaj-wanem prostřednictvím takzvaného Taiwan Relations Act [27].

Dokument uvádí, že „mír a stabilita v oblasti jsou v politických, bezpečnostních a ekonomických zájmech Spojených států a patří mezi záležitosti mezinárodního významu“ a že „rozhodnutí Spojených států navázat diplomatické vztahy s Čínskou lidovou republikou se opíralo o očekávání, že budoucnost Tchaj-wanu bude určena mírovými prostředky“ [27]. Oddíl číslo 3 dále opravňuje Spojené státy, aby „poskytly Tchaj-wanu zbraně obranného charakteru“. Taiwan Relations Act tedy zajistil, že americké zákony platné před rokem 1979 pro Tchaj-wan nadále platí bez ohledu na jeho diplomatický satus, stejně tak byla zachována americká pomoc ve formě vojenského vybavení určeného pro ochranu [27].

V průběhu osmdesátých let se Tchaj-wan začal otevírat, opustil dokonce pasivní politiku ve vztahu k pevnině, začal monitorovat a studovat situaci a provádět praktickou politiku ve vztahu k Čínské lidové republice [28]. Tchajwanským prezidentem Ťiang Ťing-kuoem bylo v roce 1987 prosazeno zrušení výjimečného stavu a nastalo období demokratizace.