AETR
Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (nejčastěji označována zkratkou AETR z francouzského Accord européen sûr les transports routiers,[1] méně často ERTA z anglického European Road Transport Agreement nebo i EART z anglického Europe Agreement on Road Transport,[1] popřípadě jinými národními zkratkami) je mezinárodní dohoda sjednaná v Ženevě 1. července 1970. Vznikla zapracováním připomínek do textu stejnojmenné mezinárodní dohody[2] z roku 1962, která však zůstala jen návrhem, neboť ji žádný z jejích signatářů neratifikoval.[3] Dohoda vstoupila v platnost podle jejího článku 16 (později přečíslovaného na 14), odst. 4 dne 5. ledna 1976, tj. 180 dní poté, co byla u generálního tajemníka OSN uložena osmá listina o ratifikaci nebo přístupu.
Obsah dohody
Dohoda vymezuje rozsah platnosti, tj. na jaké účastníky silničního provozu se vztahuje a v kterých případech a za jakých podmínek se dohoda na účastníky silničního provozu uplatňovat nemá nebo nemusí. Stanovuje věkové a profesní požadavky na osádky, maximální dobu řízení, délku a četnost povinných přestávek, dobu odpočinku a případy, kdy se lze od těchto limitů odchýlit. Dále řeší kontrolu dodržování, ve starší verzi pouze pomocí ručně vyplňovaných záznamů o jízdě.
Pozdější znění se podrobně věnuje automatickým kontrolním zařízením zaznamenávajícím průběh jízdy (tachografům), upravuje podmínky jejich schvalování, montáže, používání a kontroly. Vyjmenovává zaznamenávané a měřené údaje, další požadavky na funkci zařízení a mezní odchylky, které může zařízení vykazovat od správného měření. Vymezuje vlastnosti záznamových listů, požadavky na umístění zařízení ve vozidle, montáž, plombování a periodické kontroly. Stanovuje rovněž údaje a kódy ve schvalovací značce a štítku.
Dohoda rovněž upravuje technické záležitostem ohledně své ratifikace, proceduru odstoupení, schvalování změn a uplatnění národních výjimek.
Členské státy
Původní dohodu stvrdilo podpisy 13 zemí, k 16. srpnu 2008 má celkem 49 účastníků:[4]
- Albánie (přistoupení 20. července 2006),
- Andorra (přistoupení 13. února 1997),
- Arménie (přistoupení 19. června 2006),
- Ázerbájdžán (přistoupení 16. října 1996),
- Belgie (podpis 15. ledna 1971, ratifikace 30. prosince 1977),
- Bělorusko (přistoupení 5. března 1993),
- Bosna a Hercegovina (nástupnictví po Jugoslávii 12. ledna 1994),
- Bulharsko (přistoupení 12. ledna 1995),
- Černá Hora (nástupnictví po Jugoslávii 23. října 2006),
- Česko (nástupnictví po Československu 2. června 1993),
- Dánsko (přistoupení 30. prosince 1977),
- Estonsko (přistoupení 3. května 1993),
- Finsko (přistoupení 16. února 1999),
- Francie (podpis 20. ledna 1971, ratifikace 9. ledna 1978),
- Chorvatsko (nástupnictví po Jugoslávii 3. srpna 1992),
- Irsko (přistoupení 28. srpna 1979),
- Itálie (podpis 29. března 1971, ratifikace 28. prosince 1978),
- Kazachstán (přistoupení 17. července 1995),
- Kypr (přistoupení 5. září 2003),
- Lichtenštejnsko (přistoupení 6. listopadu 1996),
- Litva (přistoupení 3. června 1998),
- Lotyšsko (přistoupení 14. ledna 1994),
- Lucembursko (podpis 2. února 1971, ratifikace 30. prosince 1977),
- Maďarsko (přistoupení 22. října 1999),
- Malta (přistoupení 24. září 2004),
- Moldavsko (přistoupení 26. května 1993),
- Monako (přistoupení 16. června 2008),
- Německo (podpis 23. prosince 1970, ratifikace 9. července 1975),
- Nizozemsko (podpis 26. března 1971, ratifikace 30. prosince 1977),
- Norsko (podpis 16. března 1971, ratifikace 28. října 1971),
- Polsko (podpis 24. března 1971, ratifikace 14. července 1992),
- Portugalsko (podpis 30. března 1971, ratifikace 20. září 1973),
- Rakousko (podpis 31. ledna 1971, ratifikace 11. června 1975),
- Rumunsko (přistoupení 8. prosince 1994),
- Rusko (přistoupení 31. července 1978),
- Řecko (přistoupení 11. ledna 1974),
- San Marino (přistoupení 25. dubna 2007),
- Severní Makedonie (nástupnictví po Jugoslávii 10. listopadu 1999)
- Slovensko (nástupnictví po Československu 28. května 1993),
- Slovinsko (nástupnictví po Jugoslávii 6. srpna 1993),
- Spojené království (podpis 25. března 1971, ratifikace 4. ledna 1978),
- Srbsko (přistoupení 12. března 2001),
- Španělsko (přistoupení 3. ledna 1973),
- Švédsko (podpis 19. ledna 1971, ratifikace 24. srpna 1973),
- Švýcarsko (podpis 24. března 1971, ratifikace 7. dubna 2000),
- Turecko (přistoupení 16. ledna 2001),
- Turkmenistán (přistoupení 18. září 1996),
- Ukrajina (přistoupení 3. února 2006),
- Uzbekistán (přistoupení 22. října 1998)
Zaniklé členské státy:
- Československo (přistoupení 5. prosince 1975),
- Jugoslávie (přistoupení 17. prosince 1974)
Československo
Listina o přístupu Československé socialistické republiky k dohodě byla uložena u generálního tajemníka OSN dne 5. prosince 1975. Listina obsahuje prohlášení, že Československá socialistická republika v souladu s článkem 21 (později přečíslovaným na 19) se necítí být vázána ustanoveními článku 20 (později přečíslovaného na 18) odst. 2 a 3 dohody. Tím Československo odmítlo možnost řešení sporů pomocí závazného rozhodčího řízení. Do československého právního řádu byla dohoda začleněna vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 108/1976 Sb. V platnost pro Československou socialistickou republiku vstoupila podle článku 16 (později přečíslovaného na 14), odst. 5 dne 2. června 1976, tj. 180 dnů po uložení listiny o přístupu.
Změny a doplňky navržené Pracovní skupinou pro silniční dopravu Evropské hospodářské komise OSN si vynutily novelizaci, která byla provedena vyhláškou č. 82/1984 Sb.
Česko
Česká republika převzala závazky bývalého Československa, což vyjádřila i ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 80/1994 Sb., kterým zároveň zapracovala Dodatek č. 2 k Evropské dohodě o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě. Přistoupením do Evropské unie začalo pro Česko platit Nařízení Rady (EHS) č. 3820/85, které ošetřuje stejnou věc, ale je nadřazené nad národním právem. Toto nařízení bylo zrušeno Nařízením Rady (ES) č. 561/2006, které také v současné době problematiku režimu řidičů upravuje.
Evropská unie
Původní verze smlouvy byla navržena v roce 1962,[2] přičemž podstatná část vyjednávání se odehrála v rámci Ekonomického výboru pro Evropu. Později se při vyjednávání smlouvy angažovala Rada EHS, která koordinovala aktivity členských států EHS v rámci Ekonomického výboru OSN. Jednání Rady ze dne 20. března 1970 se stalo předmětem kompetenčního sporu mezi Radou a Komisí EHS. Komise 19. května 1970 požadovala zrušení tohoto jednání Rady. I když žaloba byla 31. března 1971 zamítnuta, Evropský soudní dvůr v rozhodnutí dospěl k závěru, že ES má způsobilost nejen přijímat vnitřní opatření, ale také uzavírat právní vztahy se třetími zeměmi, pokud tak činí s cílem implementovat politiku upravenou Smlouvou o založení ES a členské země poté nemohou jednat s třetími státy kolektivně ani individuálně, pokud by tím zasáhly do opatření a závazků přijatých v rámci ES. Rozsudek zásadně vymezil rozsah pravomocí ES při uzavírání mezinárodních smluv, v jeho důsledku členské státy s růstem společné legislativy postupně ztrácejí pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy.[5]
Protože smlouva AETR ponechává členským státům v některých bodech částečnou volnost, mohou se jednotlivá zapracování do národních legislativ lišit. Tyto nekonzistence v zemích EHS řeší Nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 ze dne 20. prosince 1985 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě,[6] které je nadřazeno místním právním normám.
Další právní akty Evropských společenství upravující tuto problematiku:
- Směrnice Rady 88/599/EHS ze dne 23. listopadu 1988 o jednotném postupu pro používání nařízení (EHS) č. 3820/85 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě a nařízení (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě.[7]
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES ze dne 15. července 2003 o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu a o změně nařízení Rady (EHS) č. 3820/85.[8]
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85.[9]
Odkazy
Reference
- PÍTROVÁ, Lenka. Průvodce judikaturou soudního dvora. Svazek 1. Praha: Linde, 2000. ISBN 80-7201-204-5. Kapitola AETR, s. 253.
- Archivovaná kopie. treaties.un.org [online]. [cit. 2008-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-11.
- PÍTROVÁ, Lenka. Průvodce judikaturou soudního dvora. Svazek 1. Praha: Linde, 2000. ISBN 80-7201-204-5. Kapitola AETR, s. 261.
- Archivovaná kopie. treaties.un.org [online]. [cit. 2008-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-11.
- PÍTROVÁ, Lenka. Průvodce judikaturou soudního dvora. Svazek 1. Praha: Linde, 2000. ISBN 80-7201-204-5. Kapitola AETR, s. 262–264.
- http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31985R3820:CS:NOT
- Archivovaná kopie. eur-lex.europa.eu [online]. [cit. 2008-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-05-13.
- http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32003L0059:CS:NOT
- http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32006R0561:CS:NOT
Související články
Externí odkazy
- Záznamy o dohodě v OSN Archivováno 11. 4. 2020 na Wayback Machine