Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Územními volebními obvody jsou kraje, ty se dále dělí na volební okrsky. Pro každý kraj je zákonem určen maximální počet kandidátů na kandidátní listině – nejvíce, shodně 36, mají Praha a Moravskoslezský kraj, nejméně, 14, má Karlovarský kraj.[12] Volič smí hlasovat jen pro jeden kandidující subjekt (strana, koalice stran nebo politické hnutí), smí však na lístku vyznačit až čtyři kandidáty, jimž v rámci zvoleného politického subjektu dává přednost[6] (jedná se tedy o systém vázaných, nikoliv však přísně vázaných kandidátních listin, ten se v ČR neuplatňuje při žádných volbách).

Mapa tzv. velkých krajů

Před ustanovením krajů jako vyšších územních samosprávných celků k 1. 1. 2000, byly volebními kraji původní územní kraje, tzv. velké kraje. Novela volebního zákona v roce 2001 (tedy v době opoziční smlouvy) zvýšila počet volebních krajů na 35, tuto změnu však zrušil Ústavní soud jako protiústavní.[13]

Volit též v zahraniční bylo poprvé umožněno ve volbách roku 2002.[14] Státní volební komise losem určí, kterému volebnímu kraji jsou tyto zvláštní volební okrsky podřazeny.[15] Hlasování probíhá na všech zastupitelských úřadech a na některých konzulárních úřadech.[16] Obdržené hlasy jsou přiřazeny k vylosovanému volebnímu kraji. Popularita hlasování v zahraničí postupně stoupala.[14]

V každém okrsku spočítají komise platné hlasy, které obdržely jednotlivé strany a jejich jednotliví kandidáti, a předá je příslušnému krajskému pracovišti Českého statistického úřadu.[20] Český statistický úřad zjistí, jaký podíl má daný kraj na celkovém počtu hlasů (vydělí počet platných odevzdaných hlasů v daném kraji počtem platných odevzdaných hlasů ve všech krajích dohromady; potom tímto podílem dělí celkový počet poslanců, výsledek zaokrouhlí dolů, mandáty, které nebyly takto rozděleny, se postupně po jednom přidělují krajům, které vykázaly největší zbytek při dělení, vykázalo-li více krajů stejný zbytek, rozhodne o jejich pořadí los[21]).

Mandáty se rozdělují jen těm stranám či hnutím, které získaly alespoň 5 % hlasů z celkového počtu hlasů za ČR celkem, v případě dvojkoalic 10 %, trojkoalic 15 % a koalic ze čtyř a více subjektů 20 %[22] Tato hranice se nazývá uzavírací klauzule a jejím smyslem je zabránit přílišné roztříštěnosti zákonodárných sborů. Zákon pamatuje i na případ, kdy by nepostoupily do druhého skrutinia alespoň dva subjekty (klauzule se pak snižuje).[14] Do roku 2002 činila uzavírací klauzule pro dvojkoalice 7 %, trojkoalice 9 % a čtyř- a vícekoalice 11 %. V období opoziční smlouvy byla tato klauzule pro koalice navýšena na 10% pro dvojkoalice, 15% pro trojkoalice a 20% pro čtyř- a vícekoalice. V nadcházejících volbách kandidovala čtyřkoalice, a proto bylo navýšení kritizováno jako účelové.[13] Tato volební klauzule byla změněna novelou volebního zákona z roku 2021, a to na 8% pro dvojkoalice a 11% pro troj- a vícekoalice.[23]

Subjekty, které překročily uzavírací klauzuli, postupují do tzv. skrutinia, k ostatním subjektům se již nepřihlíží. Ve skrutiniu se již rozdělují mandáty v rámci krajů. Skrutinium je kolo, ve kterém se rozdělují hlasy pro jednotlivé politické subjekty. Počet skrutinií záleží na metodě přepočtu hlasů na mandáty. Pokud se jedná o metodu volebního dělitele, tak se všechny hlasy rozdělují pouze v jednom skrutiniu, takový systém měly volby do Poslanecké sněmovny v letech 2002, 2006, 2009, 2013 a 2017. Pokud je přepočet prováděn metodou volebního čísla, tak ne všechny mandáty, které je možné rozdělit, se rozdělí v první skrutiniu a některé postupují do skrutinia druhého. Toto byl příklad voleb před novelou volebního zákona z roku 2000 a po novelizaci v roce 2021.

Metoda volebního dělitele funguje na principu dělením hlasů odevzdaných pro strany řadou čísel. Tato řada čísel se liší podle konkrétní metody, ale nejznámější je d'Hondtova metoda, která dělí postupně řadou 1,2,3,4, atd., ale tyto řady se mohou lišit. A postupně se rozdělují mandáty stranám podle největšího čísla získaným vydělením hlasů řadou čísel po nejmenší, až nezbyde žádný. V případě, že by tato čísla byla shodná, rozhodne o udělení mandátu celkový počet hlasů odevzdaných pro dané strany, pokud i ten je shodný, rozhodne o udělení mandátu los.[24]

Metoda volebního čísla nerozděluje všechny možné mandáty pouze v jednom skrutiniu, ale umožňuje jejich postup do skrutinia druhého. Tyto mandáty se rozdělují tak, že hlasy obdržené politickou stranou se vydělí volebním číslem. V tomto případě existuje opět několik kvót. Hareova kvóta je prosté vydělení počtu hlasů počtem mandátů rozdělovaných v daném volebním obvodě (kraji). Hagenbach-Bischoffova kvóta dělí počet hlasů počtem mandátů +1, tedy číslem o 1 větší, než by dělala Hareova kvóta. Tato kvóta se používala v České republice do roku 2002.[14] Imperialiho kvóta dělí počtem mandátů +2. Imperialiho kvóta je aktuální metoda převodu hlasů na mandáty od novelizace v roce 2021. Hlasy, které se takto nerozdělí putují do druhého skrutinia, které je celostátní a v němž se rozdělí mandáty stranám s největším zbytkem hlasů nerozdělených v prvních skrutiniích.[25]

Mandáty plynoucí ze seznamu podílů se přiřazují konkrétním kandidátům daných subjektů podle toho, v jakém pořadí stáli na kandidátce. Ke kandidátům, kteří před volbou odstoupili, ale na listině stále jsou, se již nepřihlíží. Pokud zároveň alespoň 5 % voličů dané strany dalo svůj preferenční hlas určitému kandidátovi, připadne mandát přednostně jemu (pokud je takových více, přidělují se jim podle počtu preferenčních hlasů). Výsledkem tedy je, že ti kandidáti daného subjektu, kteří počtem preferenčních hlasů překročili hranici 5 % hlasů pro daný subjekt (do roku 2010 7 %, do roku 2002 10 %[14]) v rámci kraje, se podle počtu preferenčních hlasů seřadí na začátek výsledného pořadí a zbývající kandidáti jsou již za nimi seřazení dle jejich původního pořadí na kandidátce. V případě rovnosti počtu preferenčních hlasů je rozhodující pořadí kandidáta na hlasovacím lístku.[24]

V Tramtárii používají stejný volební systém jako v ČR v letech 2002-2020. Tramtárie se také dělí na kraje. V kraji Kocourkov odevzdali voliči 1000 platných hlasů. Kandidovaly čtyři strany – A, B, C a D. A získala v kraji 50 % hlasů, B 30 %, C 16 % a D 4 %. V rámci celé Tramtárie získaly strany po řadě A 40 %, B 35 %, C 22 % a D 3 %. D nepřekročila v rámci celé Tramtárie volební klauzuli (5 %) a do skrutinia nepostoupila. Krajská pobočka Tramtarijského statistického úřadu vypočítala, že na Kocourkov připadne 10 poslaneckých mandátů z celkových 100 (PS Tramtárie má oproti PS PČR polovinu členů). Všechny strany poslaly do klání pět kandidátů. Na kandidátní listině strany C zakroužkovalo více než 5 % voličů této strany kandidáta č. 10, žádnému jinému z kandidátů se to však na žádné listině nepodařilo.

Podíly pro kraj Kocourkov se vypočítají následovně:

Nejvyšších deset čísel je tedy: 500 (A 1.), 300 (B 1.), 250 (A 2.), 166,67 (A 3.), 160 (C 1.), 150 (B 2.), 125 (A 4.), 100 (A 5.) – při rovnosti podílů získává mandát přednostně subjekt s vyšším počtem hlasů v rámci kraje), 100 (B 3.) a 80 (C 2.). Na kandidátních listinách stran A a B se přidělují mandáty postupně, tedy ve straně A získají mandáty kandidáti s kandidátními čísly 1–5, ve straně B s čísly 1–3. Ve straně C však vzhledem k počtu svých preferenčních hlasů postupuje první kandidát s číslem 10 a po něm ten s číslem 1. Kandidát s číslem 2 mandát nezískal.

• Volby do České národní rady 1968
• Volby do České národní rady 1971
• Volby do České národní rady 1976
• Volby do České národní rady 1981
• Volby do České národní rady 1986
• Volby do České národní rady 1990
• Volby do České národní rady 1992

• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1996
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1998
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2002
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2006
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2010
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2013
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017
• Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2021

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se měly konat již v roce 2009 vzhledem k přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Předčasnými volbami měla být vyřešena politická krize, která nastala po vyslovení nedůvěry druhé vládě Mirka Topolánka. Poslanec Miloš Melčák však ústavní zákon úspěšně napadl u Ústavního soudu, který jej 10. září 2009 zrušil. Další volby se tak konaly až v roce 2010 v řádném termínu.

V souvislosti s neúspěchem Poslanecké sněmovny zkrátit volební období přijetím jednorázového ústavního zákona, což byla metoda užitá již jednou v roce 1998[26] (o ústavním zákoně č. 69/1998 Sb. ale Ústavní soud nikdy nerozhodoval, protože mu to nikdo nenavrhl a Ústavní soud může ústavnost zákonů a ústavních zákonů posuzovat pouze na návrh, který mu musí přijít z vnějšku), byl do Ústavy ČR přijetím ústavního zákona[27] začleněn nový odstavec 2 v článku 35, který prezidentu republiky nařizuje Poslaneckou sněmovnu rozpustit, pakliže mu to navrhne 3/5 většina všech poslanců přijetím usnesení.

• Seznam členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
• Volby do Senátu Parlamentu České republiky

• Poslanecká sněmovna PČR
• Český statistický úřad - volební výsledky