Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko

Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko se narodil v Ozurgeti v Gruzii v roce 1858. Jeho otec byl ukrajinský šlechtic, který sloužil jako podplukovník na Kavkaze, matka byla Arménka.[3] Jako mladík hrával v ochotnických kroužcích v Tbilisi. Divadlu se ale naplno oddal až po dokončení studia matematiky a fyziky na moskevské univerzitě. Oblíbil si hry Ostrovského a navštěvoval Malé divadlo. Později začal psát divadelní kritiky a od roku 1881 divadelní hry na aktuální společenské problémy, které byly v Malém divadle i hrány. Začal se zajímat o režii a teorii divadla, uvažoval o reformě divadelního umění, ale chyběl mu někdo, s kýmž by mohl svoje názory a představy prodiskutovat a uskutečnit.

Přelomovým rokem v jeho životě se stal rok 1897, kdy se setkal se Stanislavským. Jejich společný rozhovor v moskevské restauraci Slovanský bazar trval celých osmnáct hodin, jejich přátelství a plodná divadelní spolupráce přetrvaly čtyřicet let. O rok později spolu založili Moskevské umělecké všeobecně přístupné divadlo, které od roku 1920 neslo název Moskevské umělecké akademické divadlo.

Vladimir Ivanoviř Němirovič-Dančenko kolem roku 1886

Vladimir Ivanoviř Němirovič-Dančenko kolem roku 1900

Stanislavskij byl spíše herec a režisér, zatímco Němirovič-Dančenko působil spíše jako dramaturg a duchovní vůdce divadla. Spolupracoval s Antonem Pavlovičem Čechovem a Maximem Gorkým, herci Olgou Knipperovou, Ivanem Michajlovičem Moskvinem. Často režíroval hry společně se Stanislavským, ale vytvořil i samostatné inscenace, které vyplynuly ze spolupráce s autory her. Ve světové premiéře uvedl roku 1902 Gorkého drama Na dně a Čechovova Ivanova. Známé jsou i jeho dramatizace velkých děl ruské literatury, například Anny Kareniny.

Režíroval hry ruských klasiků (Ostrovského, Puškina, Tolstého, Turgeněva) i nových sovětských autorů. Jako dramaturg uvedl na jeviště Ibsenovy a Hauptmannovy hry. Byl také prozaikem, autorem několika románů, novel a povídek. Napsal rovněž své pamětii

V roce 1919 založil Hudební studio, v němž inscenoval Verdiho a Šostakovičovy opery s cílem použít hereckou metodu MChATu v inscenacích hudebně dramatických děl. Od roku 1926 studio funguje jako samostatné divadlo pod jménem svého zakladatele.

Po Stanislavského smrti v roce 1938 vedl Němirovič-Dančenko MChAT sám, a to až do své smrti na jaře 1943. Jeho potomci v tomto divadle působí dodnes.

• Šťastný člověk, František Šimáček, Praha 1895, přeložil Vojta Slukov, .
• Zakyntské noci, vyšlo v antologii fantastických povídek Z tajemného světa, Edvard Grégr, Praha 1899, přeložil Albín Straka.
• Starý dům, Jan Otto, Praha 1899, přeložil Jan Alois Unzeitig.
• Cena života, František Šimáček, Praha 1900,
• Svoje čest, Josef R. Vilímek, Praha 1914, přeložil Vítězslav Unzeitig, novela
• Temno domova, František Zpěvák, Praha 1926, přeložil František Zpěvák,
• Z minula, Umění lidu, Praha 1950, přeložil Ivan Hollman.