Viktor Emanuel Savojský

V roce 1938 se podle britských diplomatických zdrojů (zpráva o tom vyšla najevo až o mnoho let později) měla matka prince Viktora Emanuela, pozdější královna Marie Josefa, dohodnout s Rodolfem Grazianim a šéfem policie Arturem Bocchinim na přípravě státního převratu za pomoci několika ozbrojených jednotek v čele s generálem Pietrem Badogliem. Cílem akce bylo odstavit Benita Mussoliniho od moci, nahradit ho jistým "milánským protifašistickým advokátem" (zřejmě se jednalo o Carla Aphela[3]) a přinutit krále Viktora Emanuela III. k abdikaci ve prospěch jeho syna Umberta. Ten by poté okamžitě abdikoval ve prospěch dosud nezletilého Viktora Emanuela. Marie Josefa měla být zároveň jmenována regentkou Italského království přes existenci tzv. Albertinského statutu (tento statut uznával regentství královny matky pouze v případě absence mužských příbuzných), a to až do dovršení 21 let předpokládaného mladého panovníka. Tento domnělý komplot, s nímž měli souhlasit také Italo Balbo, anglofil Dino Grandi a ambiciozní protiněmecky naladěný zeť duceho Galeazzo Ciano,[4] se ovšem nedostal dále než k předběžnému setkání v Racconigi a k několika schůzkám v Miláně, přičemž Marie Josefa se spiklenci nikdy nehovořila přímo.[5] Spolčení se účastnil také Edgardo Sogno.[6]

7. srpna 1943 musely na příkaz krále Viktora Emanuela III. Maria Josefa a její tři dcery opustit Řím. Odjely do Sant'Anny ve Valdieri v Piemontu.[7]. Z důvodů bezpečnosti se rodina poté přestěhovala na hrad Sarre a večer 8. září 1943 dostala příkaz k odjezdu do Švýcarska. Po skončení války se Viktor Emanuel a jeho sestry mohli o několik dnů dříve než jejich matka vrátit do Říma.

Po abdikaci Viktora Emanuela III. 9. května 1946 se mladý Viktor Emanuel stal korunním princem. 5. června 1946, krátce po hlasování o ústavním referendu 2. a 3. června 1946, nařídil Umberto II. vzhledem k nevraživosti ministrů a šéfů politických uskupení své manželce, aby s dětmi opustila Itálii a vyčkala výsledků jednání, neboť chtěl zabránit ohrožení jejich životů.

V noci z 12. na 13. června 1946 italská vláda udělila moc provizorní hlavě státu, předsedovi Státní rady, aniž by vyčkala vyhlášení definitivních výsledků ústavního referenda kasačním soudem, které bylo naplánováno na 18. června. Umberto, který situaci vyhodnotil jako projev revoluce,[8] se rozhodl opustit Itálii, aby zabránil dalšímu krveprolití.[8]