Vernéřov (Klášterec nad Ohří)

Eliáš Schmidtgräbner se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, za což byl odsouzen ke konfiskaci poloviny majetku. Statek Vernéřov roku 1622 získal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, ale o rok později jej Eliášova dcera Helena koupila za 19 000 rýnských zlatých. Po Heleně zdědil celý statek její bratr Jan Jáchym a v roce 1651 jeho syn Vilém Jindřich, který nechal postavit vernéřovský zámek. V té době podle berní ruly z roku 1654 ve Vernéřově žilo dvanáct sedláků a 23 chalupníků. Sedláci měli 37 potahů, obdělávali 289 strychů půdy a chovali 33 krav, 38 jalovic, 43 ovcí, 44 prasat a čtrnáct koz. Chalupníkům patřilo celkem asi 258 strychů půdy, 34 potahů, 54 krav, 54 jalovic, 35 ovcí, 21 prasat a dvacet koz. Hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a prodej obilí. Pracoval zde kovář, tři mlynáři a jeden hospodský.[6]

Úbytek obyvatel během třicetileté války vedl ke zvětšování robotních povinností poddaných, což vedl k nespokojenosti sedláků a nakonec vyústilo k selskému povstání v roce 1680. Jedním z jeho vůdců se stal vernéřovský sedlák Tobiáš Fiedler.[6] Za svou činnost byl v Kadani odsouzen k trestu smrti oběšením a ke ztrátě majetku.[7]

Vernéřov patřil rodu Schmidtgräbnerů do roku 1700[8] nebo 1701. Novým majitelem se stal Václav Arnošt Markvart z Hrádku, který v části vsi zvané Fabrikshütten (později Fáberovy Chalupy) založil manufakturu na výrobu pušek.[7] V roce 1732 se v ní vyrobilo 532 pušek, ale v dalších letech se výroba rozrostla na 1609 pušek v roce 1733, 6525 pušek (1734) a 5500 pušek v roce 1735. Pušky nakupovala především rakouská armáda, ale dodávaly se i do Turecka.[8] Markvart zastával řadu úřadů, a ve Vernéřově pobýval jen zřídka. Špatně spravované panství se tak dostalo do dluhů a roku 1739 na něj byla uvalena nucená správa, kterou vykonával rytíř Josef Jáchym Schmidtgräbner.

Václav Arnošt Markvart z Hrádku zemřel roku 1739 a o rok později Vernéřov s Louchovem, Domašínem a Potočnou koupil hrabě Václav Antonín Chotek z Chotkova a Vojnína. Zbraně se v puškařské manufaktuře vyráběly i za něj, ale produkce postupně klesala.[8] Při otevření manufaktury v ní pracovali čtyři mistři a čtyřicet tovaryšů a nejvyššího počtu zaměstnanců dosáhla v roce 1769, kdy zde pracovalo 83 řemeslníků. Roku 1772 začal hrabě Chotek manufakturu rozprodávat. Řemeslníci založili puškařský cech, a zaměřili se na výrobu loveckých zbraní.[9]

Roku 1803 Vernéřov od Chotků koupil za 157 tisíc zlatých Ludvík Sutzer a hned následujícího roku jej prodal pražskému velkoobchodníkovi Petrovi z Ballabene.[10] V dalších letech se majitelé rychle střídali. Patřili k nim Paul Büttner, Josefa Wolfová z Wolfsbergu (1827–2837), Johann Reinwart (1837–1857), František Karel z Weidenheimu a Hugo Korb z Weidenheimu, jehož potomkům zámek s velkostatkem patřil až do roku 1945.[11]

Puškařská výroba v první polovině devatenáctého století skomírala, až v roce 1834 zanikla úplně. Roku 1846 zde působil jen jeden výrobce pažeb.[9] Brusírna bodáků byla v roce 1819 přestavěna na papírnu.[12]

Díky své poloze na obchodní cestě z Čech do Saska měl Vernéřov vždy dobré spojení s okolními městy. V roce 1872 získal navíc zastávku na železniční trati Chomutov–Cheb a od roku 1880 ve vsi fungovala pošta.[11]

Roku 1920 byla do Vernéřova zavedena elektřina. Připojení a vybudování rozvodné sítě stálo 330 tisíc korun. V roce 1934 bylo ve vsi sedm hostinců, kromě dalších řemeslníků živnost provozovalo šest mlynářů a fungovala malá výrobna rýžových košťat, ve které pracovalo deset až čtrnáct dělníků. Během druhé světové války zde firma Seidl vyráběla dřevěné domy pro německé koncentrační tábory.[13]

Koncem srpna 1949 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo, které hospodařilo na 529 hektarech polí, 49 hektarech luk, 23 hektarech pastvin a 7,5 hektarech sadů. Vybudovalo vepřín, dvě drůbežárny, stáj pro krávy a porodny prasat a hovězího dobytka. Přesto k 1. lednu 1964 družstvo zaniklo a jeho majetek převzal klášterecký státní statek. Ve stejné době byla postavena regulace Hradišťskéh potoka, obnovena silnice a elektrické vedení a naplánována stavba šesti panelových domů, z nichž byly roku 1964 postaveny pouze dva.[14]

Na začátku sedmdesátých let dvacátého století bylo rozhodnuto zřídit ve vernéřovském údolí složiště popílku prunéřovských elektráren. Obec proti rozhodnutí protestovala marně.[14] K 1. lednu 1988 byla obec zrušena[15] a její zástavba zbořena. K výstavbě popílkoviště však nedošlo.[14] Po roce 1998 v místech bývalé vesnice vyrostla průmyslová zóna VERNE.[16]

Mateřská škola v obci fungovala od roku 1899 na náklady hraběnky Leonie Korbové, ale po její smrti neměla obec prostředky na provoz, a školka roku 1921 zanikla. Obnovena byla až v roce 1939.[13]

Děti chodily do školy v Mikulovicích, ale od roku 1914 měl Vernéřov vlastní školu. Česká jednotřídní škola byla otevřena 1. září 1937, kdy ji navštěvovalo 26 žáků, ale hned následujícího roku byla po Mnichovské dohodě uzavřena. Po druhé světové válce začala se dvěma třídami fungovat 3. září 1945. Od roku 1970 ji začaly navštěvovat také děti ze zrušené školy v Hradišti, ale o dva roky později překročil počet žáků kapacitu školy. Čtvrtý a pátý ročník proto začal docházet do Hradiště. V roce 1974 počet žáků poklesl, a škola v Hradišti byla uzavřena definitivně.[13]

V letech 1945–1965 ve vsi působil ochotnický spolek Josef Kajetán Tyl a roku 1946 zahájila činnost obecní knihovna, jejíž knižní fond se z počátečních 43 svazků rozrostl na více než 2000 knih. K dalším spolkům patřily Svaz československo-sovětského přátelství, Svaz českých žen, Český červený kříž, TJ Sokol Vernéřov, Socialistický svaz mládeže, Pionýr, Svaz požární ochrany, Lidové myslivecké sdružení, Osvětová beseda a Sdružená obec baráčníků.[14]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vernéřov na Wikimedia Commons
• Katastrální mapa Vernéřova na webu ČÚZK
• Vernéřov na webu Zaniklé obce a objekty po roce 1945