Václav Hodek

Narodil se roku 1828 v obci Železná u Berouna v rodině učitele. Vystudoval gymnázium a nastoupil na bohosloveckou fakultu, studií ale zanechal v roce 1848. Téhož roku se zapojil do revolučních událostí: pomáhal v Havlíčkových Národních novinách, v červnu při svatodušních bouřích bránil Klementinum, na konci roku organizoval ozbrojenou výpravu na pomoc Slovákům proti Maďarům. Sbor, v němž sloužil, bojoval statečně a 11. prosince u Budatína porazil maďarské oddíly, ale kvůli hmotnému nedostatku byl brzy rozpuštěn.[3]

Hodek se vrátil do Prahy. Roku 1849 se zapojil do přípravy májového spiknutí. Byl jmenován generálem smíchovského dělnictva, s nímž měl obsadit Petřín. Povstání ale bylo prozrazeno a Hodek spolu s dalšími zatčen v noci z 9. na 10. května. Šest měsíců jej věznili na Hradčanech, poté byl odsouzen k smrti.[3] Rozsudek údajně vyslechl s chladnou tváří.[4] Nebyl však popraven, trest mu byl zmírněn na 16 let vězení. Odpykával si jej v pevnosti Komárno. Pobyt zde byl pro něj těžký — zatímco němečtí a maďarští spoluvězni dostávali přilepšení od svých přátel a krajanů, jemu zvenčí nepomohl nikdo. Čas ale využíval čtením literatury. Naučil se tu polsky, maďarsky a italsky do té míry, že byl např. schopen přečíst Danteho díla v originále.[3]

Roku 1856[3] (podle jiných zdrojů již 1854)[4] byl propuštěn na amnestii a vrátil se do Prahy. Snažil si najít práci jako soukromý učitel, ale nikdo neměl o jeho služby zájem. Aby se uživil, nastoupil jako korektor do Jeřábkovy tiskárny. Toto povolání pak pro různé zaměstnavatele (např. Militký & Novák, Politika) vykonával do konce života.[3]

Roku 1867 se stal vydavatelem a odpovědným redaktorem deníku Politik.[5] Kvůli uveřejněným inzerátům byl ale v září 1872 vzat do vazby.[3] Ve vězení u něj propukla duševní porucha, takže ho museli obléci do svěrací kazajky a převézt do ústavu choromyslných.[6] V ústavu strávil šest měsíců, poté byl propuštěn a vrátil se ke korektorskému zaměstnání.[3]

Neměl žádné osobní ambice, nenabízel se a neprosazoval.[7] Netoužil po bohatství, ani žádné nezanechal. Šlo mu jen o prospěch vlasti a pomoc ostatním.[8] V 50. letech z nízkého platu podporoval dva chudé studenty. Později v zimě jednomu polobosému žebráku na Smíchově věnoval své nové boty. V jedné z tiskáren, kde pracoval, navrhl, aby mu snížili mzdu a rozdíl vyplatili kolegovi, který živil manželku a děti (Hodek sám totiž zůstal do konce života svobodný).[3] Téměř všechen majetek věnoval na Národní divadlo.[7] Byl také členem spolku Muzikanti, zaměřeného na podporu sirotků a vdov po typografech.[9] Svým přátelům občas vypravoval zážitky z roku 1848 i z vězení, nikdy se ale nenechal přesvědčit, aby je sepsal a vydal tiskem.[3]

Zemřel 22. ledna 1886 na tuberkulózu v u Milosrdných sester[2][10] .Pohřben byl na Vyšehradě.[9]