Komárno

Podle sporných dokladů o historii osídlení města Komárna se roku 1075 připomíná název Camarum. Další dokumenty zmiňují toto osídlení jako Kamarn(iensis), Komarn(iense) – 1218, Kamarum – 1266, Camarum – 1268, Kamar – 1283 atp. Vila Camarun byla jedna z 23 osad, které patřily pod správu Komárenského hradu.

Na strategickém místě, kde se Váh vlévá do Dunaje, existovalo souvislé osídlení, které bylo pod uherskou vládou již v 10. století. Později zde byla vystavěna pevnost, která je doložena již v 16. století. Ta byla jedna z nejvýznamnějších v celém tehdejším Uhersku; nebyla nikdy dobyta silou a patřila k významným bodům vojenského odporu proti postupujícím vojskům Osmanské říše. V 17. století byla hned vedle původní postavena nová, další pevnost. Na druhém břehu Dunaje vznikla osada Újszőny, která byla administrativně samostatná až do roku 1896. Na rozdíl od osady Újszőny, nebylo Komárno podřízeno Komárenské župě, ale mělo od roku 1745 v rámci Uherska zvláštní postavení svobodného královského města a od roku 1870 municipálního města, přestože bylo zároveň správním centrem této župy. V období od dne 28.6.1763, kdy zahynulo na následky zemětřesení 63 obyvatel, do 26.8.1763 bylo Komárno postiženo opakujícím se zemětřesením. V roce 1767 bylo postiženo rozsáhlým požárem. V roce 1783 se zemětřesení znovu opakovalo.[3] Během revolučního roku 1849 byl pověřen obranou pevnosti Komárno generál maďarských revolučních sil György Klapka; obléhání Komárna císařským vojskem tehdy trvalo bez úspěchu do 23. září 1849.

V roce 1890 zde žilo 13 706 obyvatel, většinou maďarské národnosti s tím, že zde bylo 1925 židů. Kromě toho zde byla vojenská posádka (3360 mužů).[4] Roku 1896 se součástí města stala pravobřežní osada Újszőny. Po vyhlášení Československa se Komárno stalo jeho součástí.[5] Maďarsko se ho nechtělo vzdát – vypukl ozbrojený boj, který byl nakonec pro Maďarsko neúspěšný. Původní jedno město bylo rozděleno ve dvě; jižní část, přesněji již zmíněné malé předměstí (Újszőny), zůstalo Maďarsku, začalo být reorganizováno na město a dnes patří k významným železničním křižovatkám. Komárno se naopak stalo významným československým přístavem na Dunaji.

V roce 1937 byly na břehu Dunaje postaveny železobetonové bunkry v rámci soustavy československého opevnění. Maďarská správa zde byla obnovena po první vídeňské arbitráži, kdy došlo k odstoupení jihovýchodního pohraničí ČSR, kdy Maďarsko získalo celý jih Slovenska s maďarskou menšinou až po Nové Zámky. Tehdy byla až do roku 1945 obě města opět sloučena a celé okolí, opětovně sloučeného města, se stalo součástí obnovené a značně rozšířené Komárenské župy, nově zahrnující i většinu území Žitného ostrova.

Po druhé světové válce bylo město spolu s celým jižním Slovenskem opět připojeno k Československu, avšak maďarská menšina tu stále zůstává, čítá kolem šedesáti procent. Město tak má převážně maďarský charakter a dvojjazyčné nápisy jsou běžné. Právě v Komárně je koncentrováno největší maďarské osídlení na Slovensku; nacházejí se zde četné menšinové kulturní instituce, školy (maďarská univerzita, jediná na Slovensku). Několik let po válce byl dle návrhu slavného českého architekta Bohuslava Fuchse postaven soubor obytných domů.

• Ladislav Pohrobek (1440-1457), král uherský a český
• Emerich Sinelli (1622-1685) vídeňský biskup
• Kálmán Ghyczy (1808-1888), právník a ministr
• Mór Jókai (1825-1904), spisovatel
• Franz Lehár (1870-1948), hudební skladatel
• Anton Moravčík (nar. 1931-1996), fotbalista
• Ivan Reitman (nar. 1946), režisér, producent a scenárista

• Blansko, Česko
• Komárom, Maďarsko
• Kralupy nad Vltavou, Česko
• Lieto, Finsko
• Sebeș, Rumunsko
• Terezín, Česko
• Weissenfels, Německo