Václav Škarda

Vystudoval pražské akademické gymnázium a od roku 1878 práva na české univerzitě v Praze, která absolvoval roku 1882. V červnu roku 1883 zde získal titul doktora práv jako první rigorozant na nově ustavené české univerzitě (po rozdělení dosud česko-německé univerzity).[5] Profesně působil od roku 1890 jako samostatný advokát v Praze. Angažoval se ve veřejném a politickém životě.[2] Již během studií se podílel na vydávání Akademických listů a od roku 1883 vedl v časopisu Právník literární rubriku. Spoluorganizoval koncerty slovanské hudby. Zajímal se o divadlo a v studentských letech přeložil do češtiny několik francouzských her.[5] V letech 1893–1895 byl členem pražského obecního sboru starších.[2][6] V roce 1886 se oženil[7] s Boženou Tuhou, dcerou statkáře s Klecan.

Jeho otcem byl politik Jakub Škarda. Bratr Vladimír Škarda působil jako bankéř a právník.[6]

Koncem století se zapojil i do zemské politiky. V doplňovacích volbách roku 1894 byl zvolen v městské kurii (volební obvod Mladá Boleslav) do Českého zemského sněmu. Politicky patřil k mladočeské straně a byl (od roku 1891[5]) členem (brzy poté i místopředsedou[5]) výkonného výboru strany. V roce 1894 byl spoluiniciátorem takzvané Nymburské rezoluce, v níž se mladočeši přihlásili k realističtější politice a distancovali se od nacionálního radikalismu.[6] Roku 1897 se stal předsedou výkonného výboru strany (funkci zastával až do své smrti).[5] Zároveň se tehdy stal předsedou jejího poslaneckého klubu.[6] Založil edici Politická knihovna, v níž publikoval sám několik programových spisů definujících mladočeské pozice.[5]

Mandát zemského poslance získal i v řádných volbách v roce 1895. Od roku 1896 zasedal i v zemském výboru. Výbor ho jmenoval za komisaře v Hypoteční bance.[2] Členem zemského výboru byl až do roku 1907.[6] Specializoval se v něm na stavební a technické otázky. Navrhl nový stavební řád pro Prahu a další velká česká města. Angažoval se i v úpravě platů samosprávních úředníků. Na jeho popud byla rovněž zřízena zemská kancelář pro revizi hospodářství obcí a okresů.[5]

V rámci české politiky vystupoval jako stoupenec státoprávních, federalistických nároků, ale zároveň náležel k pragmatickému křídlu okolo Josefa Kaizla a podílel se na dočasné provládní politice mladočechů během vlády Kazimíra Badeniho a vlády Franze Thuna.[6] Zasazoval se o implementaci Badeniho jazykových nařízení do praxe. Když ale po několika letech byla tato jazyková nařízení pro odpor rakouských Němců revokována, přešel na opoziční stanovisko.[5] Podporoval sjednocení českých liberálních politických sil, v roce 1901 takto vedl sbližovací rozhovory se staročechy a roku 1903 s agrárníky (ujednání s agrárníky se ovšem později rozpadlo[5]). V roce 1905 zároveň vedl neúspěšná jednání o česko-německém smíru v Čechách. Roku 1906 byl pověřen reorganizací mladočeské strany, která se musela připravit na zavedení všeobecného a rovného volebního práva na celostátní úrovni.[6] Škarda tehdy podpořil rozšíření stranického programu o sociální a hospodářské otázky. Nový program schválil v březnu 1907 sjezd mladočeské strany.[5]

Poslanecký mandát na sněmu mezitím obhájil za týž obvod ve volbách v roce 1901[8] a volbách v roce 1908.[9] V roce 1908 (podle jiného zdroje roku 1907[6]) byl také jmenován i členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora celostátní Říšské rady).[5]

V únoru 1912 se při zimní jízdě v kočáře v Praze zranil, když utrpěl ránu na pravém bérci, která po několika týdnech začala hnisat. Škarda v důsledku onemocnění navíc prodělal plicní embolii, zápal plic i srdeční komplikace. Počátkem března se jeho stav začal zlepšovat, ale bezprostřední příčinou smrti byla nová plicní embolie.[5] Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově[10].[4]