Jakub Škarda

Od roku 1848[6] studoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde roku 1857 získal titul doktora práv. Pracoval zpočátku jako advokátní koncipient (v kanceláři Václava Bělského[6]), od roku 1868 jako samostatný advokát.[5] Zařadil se mezi nejznámější pražské advokáty.[6]

V období let 1862–1892 zasedal v pražském obecním zastupitelstvu a opakovaně byl i městským radním. V roce 1865 byl zvolen do okresního zastupitelstva v Plzni. I během své politické kariéry se zabýval právní tematikou.[5] Roku 1860 vydal Návod k úřadování pro obecní starosty.[6] V roce 1863 přeložil do češtiny a vydal soubor textů rakouských zákonů. V letech 1864–1871 vydával odborný časopis Právník a významně se podílel na vývoji české právnické terminologie a na ustavení profesního spolku Právnická jednota. V roce 1879 se podílel na založení odborného periodika Samosprávný obzor. Měl rozsáhlé kontakty na české hospodářské a kulturní elity. Od roku 1861 zasedal ve Sboru pro zbudování Národního divadla a po jeho dostavění byl v letech 1879–1886 intendantem tohoto divadla. V letech 1869–1872 působil jako předseda spolku Umělecká beseda a v období let 1879–1886 byl předsedou Měšťanské besedy. Měl podíl na založení pražské městské spořitelny a pojišťovny.[5] Publikoval i národopisné studie, jeho prvotinou byl spis Svatební obyčeje z okolí plzeňského, vydaný roku 1860.[6]

V 60. letech 19. století se zapojil do zemské, později i celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byli někteří čeští předáci zvoleni na Český zemský sněm spontánně ve vícero volebních obvodech. Takto byl například František August Brauner zvolen ve dvou okrscích[7], přičemž poté, co bezprostředně po volbách v jednom z nich musel rezignovat, byl na uprázdněné poslanecké křeslo počátkem dubna 1861[8][9] zvolen coby oficiální kandidát českého volebního výboru (Národní strana, staročeská) právě Jakub Škarda. Šlo o kurii venkovských obcí (volební obvod Domažlice, Nová Kdyně).[10] Mandát za týž obvod obhájil v řádných zemských volbách v Čechách v lednu 1867[11] a v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867.[12]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[13] Čeští poslanci tehdy na protest praktikovali politiku pasivní rezistence, kdy bojkotovali práci zemského sněmu, byli za neomluvenou absenci zbavováni mandátů a pak opětovně manifestačně voleni. Škarda takto byl zbaven mandátu pro absenci v září 1868[14] a zvolen znovu v doplňovacích volbách v září 1869.[15] Tajná policejní zpráva zaslaná z Prahy do Vídně v roce 1869 ho už tehdy řadí mezi zhruba deset předáků české politické scény, která tehdy vystupovala jednotně a opozičně vůči ústavním poměrům v monarchii.[16]

Za Domažlice a Novou Kdyni byl do zemského sněmu zvolen i v řádných volbách v roce 1870[17] a volbách roku 1872.[18] Následovala opět série zbavení mandátu a opětovného zvolení. Takto uspěl v doplňovacích volbách v říjnu 1873.[19] Tehdy poprvé změnil politickou příslušnost. Do roku 1874 byl členem staročeské strany, ale pak přestoupil k mladočechům.[5] Ti odmítali politiku pasivní rezistence jako neplodnou a aktivně usilovali o výkon mandátu zemských poslanců. Ostatně již v roce 1867 se Škarda při debatách okolo politické taktiky českých poslanců řadil mezi stoupence pozdější mladočeské frakce. V listopadu 1873 pak spolupodepsal deklaraci vznikající mladočeské platformy, v níž její členové demonstrativně rezignovali na poslanecké mandáty a vyjádřili kritiku nad trvající politikou bojkotu zemského sněmu.[20] V doplňovacích volbách v červenci 1874 ovšem ve svém obvodu nekandidoval (místo něj byl poslancem zvolen Nikodem Eckert) a na sněmu po několik let nezasedal.[21]

Do zemského sněmu se vrátil až v řádných volbách roku 1878, nyní za městskou kurii (obvod Čáslav – Chotěboř – Golčův Jeníkov).[22] Zastupoval mladočeskou stranu.[23] V roce 1880 se vrátil ke staročechům, protože podporoval jejich loajální provládní politiku v rámci vlády Eduarda Taaffeho, kdy Český klub tvořil významnou součást koalice (železný kruh pravice).[5] Mandát zemského poslance obhájil v témže obvodu ve volbách roku 1883.[24] V zemských volbách roku 1889 byl zvolen za městskou kurii v okrsku Dobruška – Rychnov – Kostelec – Žamberk.[25] Když ale v roce 1890 vrcholila nespokojenost se staročeským postojem k projektu česko-německého vyrovnání v Čechách (takzvané punktace), distancoval se Škarda od své strany.[5] 20. listopadu 1890 ohlásil odchod z jejího poslaneckého klubu.[26] Nepřešel ihned k mladočechům, ale po jistou dobu se snažil utvořit třetí politický blok českého tábora, stranu středu (nazývána též strana Škardova[6]). Až poté, co se tato formace nedokázala etablovat, připojil se v lednu 1891 definitivně k mladočechům.[5][26]

Dlouhodobě zasedal i v zemském výboru, v letech 1866–1868 jako náhradník, od roku 1880 jako jeho člen.[5]

Zasedal také v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam ho poprvé zvolil zemský sněm roku 1871 (tehdy ještě Říšská rada nevolena přímo, ale tvořena delegáty jednotlivých zemských sněmů). Vzhledem k tehdejší politice pasivní rezistence se ale nedostavil do sněmovny a jeho mandát byl 23. února 1872 prohlášen za zaniklý. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873, kdy získal mandát poslance za městskou kurii, obvod Písek, Domažlice atd. Z politických důvodů se ale znovu nedostavil do sněmovny, čímž byl jeho mandát prohlášen za zaniklý.[27]

Zemřel v prosinci 1894 po dlouhé a těžké nemoci, která ho v poslední fázi upoutala na lůžko[6]. Pohřben byl v Praze na Vyšehradském hřbitově[28]

Jeho synové Václav Škarda a Vladimír Škarda byli rovněž aktivní v politickém a veřejném životě.[5]