Václav Řezáč

Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky (1859-1904) a matky Marie, rozené Martínkové, později znovu provdané Hagelbauerové (1879 nebo 1871-??).[p 1] Starší bratr Josef se narodil roku 1886.[2]

Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, otec mu zemřel, když mu byly tři roky.[3][p 2] Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera (1876-??); rodina se přestěhovala na Nové Město.[4] Vztah Václava Řezáče s otcem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby (Větrná setba, Černé světlo).[5] Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice.

Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs a v letech 1920-1940 pracoval na Státním úřadu statistickém.

V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou (1903-1997), která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan (1924-1977, hudební skladatel) a Tomáš (1935-1992, normalizační novinář).

V letech 1924-1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě.[6] Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor.

Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházeli v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin.[7] Kritika jeho knihy přijímala příznivě.[8]

V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“.[9]

V letech 1940-1945 byl redaktorem Lidových novin, kde vedl dětskou rubriku a přispíval fejetony.[5][10]

Od roku 1945 pracoval spolu s Janem Drdou jako redaktor v deníku Práce. Zveřejňoval zde též své reportáže z Kadaňska, kam později umístil děj svého románu Nástup.[5] Od září 1945 se stal jedním z dramaturgů barrandovské skupiny Karla Feixe, v letech 1948-1949 byl členem výrobní skupiny Řezáč-Fábera-Šmída. Podle jeho námětů a scénářů byla po válce natočena řada filmů, film Rozina sebranec byl natáčen již za války, dokončen po osvobození.[11]

Od roku 1949 do své smrti byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel.

V poválečném období představovali komunisté Jan Drda a Václav Řezáč jedny z hlavních opor režimu ve spisovatelských řadách; oba byli místopředsedové Syndikátu českých spisovatelů.[p 3] V květnu 1945 vedli tzv. revoluční výbor Syndikátu (nevolený), který vylučoval nejprve některé členy jeho výboru, později řadové členy. V únoru 1948 iniciovali obdobné vylučování téměř všech nekomunistických členů výboru. Podrobně se jejich činnosti věnoval ve své vzpomínkové knize spisovatel A. C. Nor.[12]

V pozdějším Svazu československých spisovatelů zastával Václav Řezáč funkci předsedy sekce prozaiků.[13]

• Knír, prozaický debut, spolu s Emou Řezáčovou, časopisecky ve Světozoru, 1928

Další příspěvky se objevovaly v řadě časopisů a deníků od r. 1922 až do autorovy smrti. Vycházely též pod pseudonymy R. Nový, -vč-, V. Ř. a vř.[5]

Památeční talíř pochodu Za Nástupem Václava Řezáče

• Fidlovačka (1933), básně pro děti k obrázkům Josefa Lady.
• Poplach v Kovářské uličce (1934) – povídka pro děti, ilustroval Josef Čapek
• Kluci, hurá za ním (1934) – povídka pro děti, ilustroval Josef Čapek
• Větrná setba (1935) – autobiografický román o dospívání za 1. světové války.
• Slepá ulička (1938) – psychologický román o osudech několika lidí z různých společenských vrstev během krize po 1. světové válce.
• Na pouti (1939), básně pro děti k obrázkům Josefa Lady.
• Černé světlo (1940) – román, příběh touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, zároveň příběh intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti. Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky, a právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné – nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit.
• Svědek (1943) – román jehož hlavní hrdina Kvis (latinsky quis – někdo) trpí pocitem méněcennosti a rozbíjí vztahy jiných.
• Stopy v písku (1944), fejetony.[15]
• Rozhraní (1944), román o tichém profesorovi, který píše knihu, jejíž hlavní hrdina je rozverný, a sám se změní ve stylu své vymyšlené postavy.
• Čarovné dědictví (1946), kniha pro mládež s polopohádkovým symbolickým dějem,
• Nástup (1951), román, jehož hlavní hrdina Jiří Bagár je vyslán roku 1945 do pohraničí (Kadaňsko), zde se dostává do střetu s nacistickými Němci. Je zde pak popsán jejich odsun a zavedení nového pořádku v kraji.
• Bitva (1954), román volně navazující na Nástup. Odehrává se v létě 1947 a líčí boj mezi komunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Autor vycházel spíše z předem daných představ o osidlování než z faktů na místě poznaných.
• Tváří v tvář (1956), povídky s tematikou odboje a Pražského povstání.
• Píseň o věrnosti a zradě (1956), torzo románu, text připravený z autorovy pozůstalosti.
• Pohádky (1957), posmrtně.
• O pravdě umění a pravdě života (1960), posmrtně vydaný výbor z autorových teoretických a kritických statí.
• La bella Boema (1979), do té doby nepublikovaná novela o Mozartovi.
• Cestou pravdy umění a pravdy života (1981), texty z autorova deníku.

• Modrý závoj (1941, režie Jan Alfréd Holman, hlavní role Vlasta Matulová)
• Až se vrátíš (1947, režie Václav Krška, hlavní role Otýlie Beníšková)

• Rukavička (1941), český film podle povídky Milostná bloudění, režie Jan Alfréd Holman, v hlavní roli Nataša Gollová.
• Rozina sebranec (1945, podle povídky Zikmunda Wintera, režie Otakar Vávra, hlavní role Marie Glázrová.
• Zelená knížka (1949), český film podle knihy Poplach v Kovářské uličce, režie Josef Mach.
• Vzbouření na vsi (1951), režie Josef Mach.
• Nástup (1953), režie Otakar Vávra.
• Přepadení (1953, režie Václav Voves, hlavní role Gustav Heverle.
• Kronika žhavého léta (1973), pode románu Bitva, režie Jiří Sequens.
• Černé světlo (1968, podle stejnojm. románu, hlavní role Josef Abrhám)
• Rytmus 1934 (1980), podle románu Černé světlo, režie Jaroslav Balík.
• Čarovné dědictví (1986), režie Zdeněk Zelenka.
• Spříznění dobou (1986), český televizní film podle románu Slepá ulička, režie Vojtěch Štursa.

• OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, M-Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Kapitola Václav Řezáč, s. 1389–1392.
• PETERKA, Radek. Proměny románové poetiky Václava Řezáč. Praha, 2010 [cit. 2017-08-18]. . Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Pavel Janoušek. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Řezáč na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Řezáč
• Obrázky k tématu Václav Řezáč na Obalkyknih.cz
• Slovník české literatury po r. 1945: Václav Řezáč