Antonín Bartušek

Antonín Bartušek se narodil do selského stavení v Želetavě, dětství tak prožíval na usedlosti, ale hospodářství ho netáhlo. Rodiče zvažovali, zda ho dát do učení, ale na doporučení učitelky mu umožnili studovat na gymnáziu. Zde začal mít zájem o literaturu a již od roku 1937 začal publikovat své básně časopisecky.[2]

Antonín Bartušek mezi lety 1933 a 1941 navštěvoval třebíčské gymnázium.[4] Po složení maturitní zkoušky odešel do Prahy, kde byly uzavřeny během 2. sv. války vysoké školy a zde pracoval v letech 1941 – 1945 jako advokátní úředník. Během válečných let spolu s dalšími přáteli (František Toman z Třeště, Jaroslav a Ladislav Točíkovi a Zdena Housová z Jihlavy) začala vydávat cyklostylem množený časopis Vítr, kdy mimo jiné i v tomto časopise vyšly další básně Antonína Bartuška. Po válce spoluzakládá oblastní spolek pro podporu rodáků Vysočina, kdy ve výboru spolku je Vincenc Lesný, Bedřich Fučík a také A. Bartušek.[2]

V letech 1945–1950 studoval dějiny srovnávací literatury, českou literaturu, dějiny výtvarného umění (prof. J. Květ, J. Pešina) a českou historii (prof. V. Chaloupecký) na pražské filozofické fakultě. V roce 1950 obhájil doktorskou práci.[5] Při studiu pracoval mezi lety 1946 a 1948 v literárním oddělení Československého rozhlasu. Po skončení studia byl dva roky bez trvalého zaměstnání, v roce 1952 však nastoupil do Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV v Praze, zde působil do roku 1955.

Od roku 1956 jako ředitel vedl městské muzeum v Třebíči, od roku 1960 do roku 1961 pak Západomoravské muzeum v Třebíči. V muzeu působil jako reformátor, kdy do města přivedl přítele Cyrila Boudu, který rozpracoval za vedení muzea Antonínem Bartuškem skicu panoramatu města Třebíče pro fresku do budovy zámku v Třebíči. V roce 1961 však byl na nátlak OV KSČ vyštván z vedení třebíčského muzea.[2] V poválečných letech básně moc nepublikoval, i přesto však v roce 1956 pod pseudonymem A.D.Martin vydal sbírku básní Atomový věk ve Stockholmu. Během působení v třebíčském muzeu vydal knihu "Třebíč, metropole západní Moravy", na kterou o deset let později navázal ceněnou knihou "Umělecké památky Třebíče".

Po svém odchodu z Třebíče pracoval v Praze: v Scénografickém ústavu v Praze (historik a teoretik scénografie, 1961–1964) a poté ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (vědecký pracovník, 1964–1974). V letech 1967–1975 vycházely jeho básně knižně i časopisecky v zahraničí (Německo, Anglie). Překládal především angloamerickou poesii (např. Frost, Crane, Cummings).[6] Po roce 1965 opět začíná se věnovat básním a v také se stává součástí skupiny autorů kolem sborníku básní Pevný bod. Během práce ve Scénografickém ústavu publikuje v odborném tisku v oblasti scénografie, dějin divadla, jevištního výtvarnictví a v dalších oblastech (časopis Acta scaenographica).[7][8]

V Třebíči po něm byla v roce 1990 pojmenována ulice Bartuškova.

Pohřben byl v Želetavě.[9]

Poezii se věnovat již v době studiu na gymnáziu, publikoval ve studentském časopis. V roce 1945 vydal první sbírku, později vyšlo ještě několik sbírek jeho básní, některé i v zahraničí.[1] Věnoval se také překladatelství, kdy přeložil např. díla Simone de Beauvoir, Emmanuela Roblése, Eugene O'Neilla nebo Johna Ardena.[4]