Mše Pavla VI.

Mše v Lurdech 26. července 2006. Hlavní celebrant právě pozvedá kalich po proměňování.

Mše začíná příchodem kněze, jáhna a dalších přisluhujících, seřazených v průvodu, k oltáři. Tento průvod je doprovázen vstupním zpěvem věřících (v české praxi obvykle několik slok vhodné písně). Pokud se však nezpívá, přečte kněz po příchodu k oltáři vstupní antifonu, která vyjadřuje základní myšlenku daného liturgického dne. Vstupní antifona se označuje též jako Introit. Po ukončení vstupního zpěvu věřících nebo po přečtení vstupní antifony začne kněz velké znamení kříže, ke kterému se připojí věřící. Kněz věřící přivítá a vyzve je k úkonu kajícnosti sestávajícího z tichého sebezpytování věřících, všeobecného vyznání hříchů a modlitby kněze za odpuštění. Poté shromáždění zpívá či recituje opakovanou prosbu Pane smiluj se či Kyrie eleison. O nedělích (mimo dobu adventní a postní), slavnostech a svátcích následuje prastarý církevní chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu neboli Gloria, po němž kněz pronese vstupní modlitbu obsahující hlavní prosbu daného liturgického dne.

Poté následují čtení z Písma svatého. Ve všední den je to jen jedno čtení buď ze Starého, nebo Nového zákona, po něm následuje žalm, jenž je odpovědí věřících na vyslechnuté čtení a proto úzce souvisí s tématem tohoto čtení. Žalm by se měl zpívat. Není-li to možné, recituje se. Žalm by měl být responsoriální, tedy věřící by měli zpívat či recitovat jeho antifonu po každé sloce. Responsoriální žalm téměř vytlačil dříve užívanou antifonu Graduále. O nedělích, slavnostech a svátcích Páně se čte druhé čtení, které je vždy z Nového zákona. Nedělní druhá čtení nesouvisí s jinými čteními mše, neboť se čtou na pokračování o jednotlivých nedělích. Vyvrcholením bohoslužby slova je evangelium, jež je uvedeno buď alelujovým veršem (antifonou; v postní době bez „Aleluja“), v české praxi často slokou (mešní) písně. Je-li přítomen jáhen, přečte jej. Není-li, přečte ho kněz (dle hlasových dispozic duchovního lze též evangelium zpívat). Téma evangelia o nedělích a svátcích těsně souvisí s tématem prvního čtení, jež je vlastně jeho předobrazem. Kněz po slovech božích připojuje svůj výklad – krátkou homilii (kázání). Homilie je povinná o tzv. přikázaných svátcích, kdy mají věřící povinnost se zúčastnit bohoslužeb. V ostatních dnech není homilie povinná, ale doporučuje se.

O nedělích a slavnostech věřící zpívají či recitují vyznání víry Věřím v jednoho Boha neboli Krédo, v delší formě (tzv. nicejsko-cařihradské). Bohoslužbu slova uzavírá všeobecná modlitba věřících (tzv. přímluvy).

Slavení eucharistie (eucharistická bohoslužba) je tradičně uspořádáno podle novozákonních slov o Ježíšově jednání při jeho poslední večeři: vzal (tj. chléb, kalich s vínem; příprava darů) – vzdal díky (eucharistická modlitba) – lámal (lámání chleba) – dával (přijímání).

Začíná se tedy přípravou chleba a vína (tzv. darů) za doprovodu vhodné písně, které vybraní věřící zpravidla přinášejí k oltáři. Kněz si po modlitbě obřadně myje ruce (tzv. lavabo) a vyzve věřící k prosbě k Bohu za přijetí předložených darů. Přípravu darů zakončuje modlitba nad dary pronesená knězem.

Po modlitbě nad dary následuje vrchol slavení eucharistie, eucharistická modlitba (anafora). Zahajuje ji Preface neboli slavnostní zpěv kněze, v němž zaznívá díkůvzdání podle daného liturgického dne. Preface je zakončena zpěvem věřících Svatý, svatý, svatý neboli Sanctus, jehož druhou část tvoří Benedictus (Požehnaný, jenž přichází…). Po něm pronáší kněz delší sekvenci modliteb (vzývání Ducha svatého, připomenutí spásných činů Ježíšových, zvláště slov, jež podle evangelií pronesl při své poslední večeři – tzv. slova ustanovení, lidově "proměňování"), během níž jsou podle víry církve dary chleba a vína proměněny v Tělo a Krev Kristovu (viz transsubstanciace). Následují obecné prosby za církev a zemřelé, modlitba je zakončena doxologií a slavnostním Amen věřících. Anafora je vlastní eucharistií (česky "díkůvzdáním") nad chlebem a vínem. Pronáší ji z větší části kněz. Až na prefaci se víceméně nemění podle jednotlivých liturgických dob či svátků. Existuje však více eucharistických modliteb (v českém misále čtyři, další vydány dodatečně, mj. pro mše s dětmi), navazujících na různé starší tradice (jednou z nich je starobylý tzv. římský kánon). Zvláštní vsuvky mají mše za zemřelé či mše spojené s uzavřením manželství apod.

Po anafoře se věřící modlí modlitbu Páně (v delší verzi, podle Matoušova evangelia), doplněné modlitbou kněze (embolismus), na niž věřící odpovídají zvoláním "Neboť tvé je království i moc i sláva na věky", což je obvyklý závěr modlitby Páně v jiných křesťanských církvích. Následuje prosba o pokoj a pozdravení pokoje, které si věřící dávají vzájemně, většinou stisknutím ruky. Kněz (a jáhen) poté láme chléb k rozdělování věřícím, kteří zatím zpívají chvalozpěv Beránku Boží neboli Agnus Dei. Poté kněz ukáže jeden kousek proměněného chleba neboli hostii věřícím. Následuje rozdělování těla a krve Kristovy věřícím neboli přijímání (častěji pouze těla, tzv. přijímání podjednou), což je vlastně udělování jedné ze sedmi katolických svátostí. Při přijímání se zpívá vhodný zpěv. Pokud se nezpívá, přečte se antifona k přijímání určená pro daný liturgický den. Tato antifona se nazývá též Communio. Po skončení přijímání pronáší kněz modlitbu po přijímání určenou podle liturgického dne, nazývanou též Postcommunio.

O nedělích zpravidla následují různá farní oznámení. Zakončením mše je požehnání kněze věřícím, a to buď prosté, nebo rozvedené modlitbami vztahujícími se k dané příležitosti, a závěrečné propuštění. Při odchodu kněze, jáhna a přisluhujících od oltáře je v české praxi zvykem zpívat píseň.

Celebrování čelem k lidu si našlo své odpůrce, zejména z řad tradicionalistů. Tuto praxi kritizoval ve svých dílech i papež Benedikt XVI., který však přesto postavení čelem k lidu vidí jako udržitelné, pokud je uprostřed oltáře postaven kříž, aby kněz i lid byli symbolicky obráceni směrem ke Kristu. Předchozí praxe postavení kněze a lidu jedním směrem (zpravidla k východu) symbolizovala společné obrácení věřících k Bohu a směřování k přicházejícímu Kristu.[4] Kritici např. tvrdí, že obrácení směrem k lidu formuje obec do sebe uzavřený kruh a ze zorného pole se tak ztrácí Bůh.[4] Postava kněze je tím vyvyšována a zatemňuje tak pohled na Krista.

Významným bodem se stal překlad latinského sousloví „pro multis“ (za mnohé). V mnoha národních misálech (včetně českého) je sousloví přeloženo jako „za všechny“. Výraz kněz pronáší při eucharistické modlitbě, kde opakuje Kristova slova při poslední večeři. V češtině doslova říká: „Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“ Např. Tomáš Stritzko, kněz FSSPX, označuje pronášení těchto slov za objektivně lživé a svatokrádežné.[5]

V novozákonních textech, z nichž tato formulace vychází, totiž Mt 26,28 a Mk 14,24, se vyskytuje výhradně formulace „za mnohé“ (řecky περὶ πολλῶν nebo ὑπὲρ πολλῶν), nikoli „za všechny“. Výraz „za všechny“ se v biblických textech v souvislosti s prolitím Kristovy krve výslovně neobjevuje, v 2 Kor 5,15 se nicméně říká, že Kristus „zemřel za všechny“ (ὑπὲρ πάντων ἀπέθανεν).

Kongregace pro nauku víry v roce 1974 vydala prohlášení, v kterém praví, že o platnosti mše, kde jsou slova „pro multis“ přeložena ve významu „za všechny“, nemůže být pochyb. To v roce 2006 znovu potvrdila taktéž Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Na druhé straně však v roce 2001 Svatý stolec vydal instrukci Liturgiam authenticam, v které se praví, že při překladech oficiálního latinského znění do národních jazyků se musí postupovat, jak jen to je možné, co nejpřesnějším způsobem, bez vynechání či přidání významu a bez parafrází a glos.[6] Ve zprávě Kongregace pro bohoslužbu a svátosti z října 2006 se mluví o tom, že překlad „za všechny“ není sice doslovný překlad slov, jak je Ježíš podle evangelií řekl, přesto se však jedná o správnou interpretaci Ježíšovy myšlenky, neboť platí dogma, že Ježíš zemřel za všechny lidi. Jelikož takovéto vysvětlení náleží spíše do oblasti katecheze, vybídla Kongregace jednotlivé biskupské konference, aby slova „pro multis“ překládaly doslovněji. Ke změně jako první (ač i tak se zpožděním) přistoupila maďarská biskupská konference v roce 2009 a nařídila svým kněžím, aby používali slova „za mnohé“.[7]

• Římský ritus
• Tridentská mše
• Ottavianiho intervence

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mass of Paul VI na anglické Wikipedii.

• Mešní řád
• 5 katechezí o mši svaté a liturgii