Adršpašsko-teplické skály

Přírodní rezervace se nachází zhruba v trojúhelníku vymezeném obcemi Adršpach (základní sídelní jednotka Horní Adršpach), Teplice nad Metují a vrcholem Čáp nad vsí Skály v turistickém regionu Kladské pomezí ve východních Čechách v Královéhradeckém kraji.

Na tomto území se po ústupu křídového moře vlivem tektonické a erozní činnosti včetně zvětrávání vytvořily v původně souvislé pískovcové tabuli dvě izolované skupiny skal – skalní města Adršpašské skály a Teplické skály navzájem od sebe oddělená hlubokou Vlčí roklí.

Adršpašsko-teplické skály jsou samostatnou geomorfologickou částí podokrsku Teplické pánve spadající do celku Broumovská vrchovina, podcelku Polická vrchovina a okrsku Polická pánev.[4] NPR je významná nejen svou geomorfologií, ale i výskytem řady chráněných živočichů a rostlin.

Adršpašsko-teplické skály jsou spojovány s fenoménem pseudokrasového reliéfu vytvořeného v kvádrových pískovcích. S rozlohou 18 km² představují nejrozsáhlejší komplex svého druhu v Evropě. Rozsáhlé skalní plošiny, divoce členěné hřbety, kaňony, soutěsky a labyrinty skalních věží, spolu s lesními porosty, podhorskou a horskou květenou a zvířenou tvoří dohromady celek jedinečné přírodovědné i estetické hodnoty.[5]

Adršpašsko-teplické skály leží v severní části Polické vrchoviny u města Teplice nad Metují. Jedná se o vystupující tabulovou plošinu výrazně porušenou tektonickými zlomy. Největší z nich je Skalský zlom procházející jižní částí území v JZ–SV směru. Celá plošina je mírně ukloněna od jihozápadu k severovýchodu, což udává i hlavní směr jejího odvodnění. Nejvyšším bodem plošiny je vrch Čáp (785,9 m n. m.) na okraji rezervace u osady Skály. Adršpašsko-teplické skály jsou proslulé množstvím majestátních skalních věží a stěn dosahujících výšky až 80 m.[5]

Geologické podloží Adršpašsko-teplických skal tvoří horniny svrchní křídy. Skalní město bylo vymodelováno v křemičitých kvádrových pískovcích středního turonu až coniacu, jejichž stáří se odhaduje na 89 mil. let. Mocné vrstvy pískovce zde vznikly sedimentací v mělkém křídovém moři. Sílu a převažující směr dávných mořských proudů je dnes možné odvodit podle tloušťky a sklonu jednotlivých vrstev pískovce, dobře patrných na některých skalních útvarech v podobě tzv. šikmého zvrstvení.[5]

Celé území je protkáno hlubokými kaňony a soutěskami, které jsou vázány na složitou síť tektonických poruch. Po miliony let zde probíhal denudační proces, který v podmínkách daných tektonikou, fyzikálně-chemickými vlastnostmi kvádrového pískovce a panujícími proměnlivými klimatickými vlivy vytvořil současný členitý skalní reliéf. Především mechanickými procesy (jakými jsou zejména zvětrávání pískovců, rozpad skalního masívu podél puklin i vrstevních spár na jednotlivé skalní bloky a jejich rozvolňování v okrajích strukturních plošin, hřbetů a skalních pilířů, gravitační svahové pohyby a následné řícení rozvolněných bloků, akumulace zřícených balvanů a drobnějších zvětralin ve svazích a ve dnech roklin i jejich přirozený transport) byl pískovcový terén neustále přetvářen. Spolupůsobením vyjmenovaných činitelů v pískovcích vznikla velmi pestrá škála makro-, mezo- i mikrotvarů povrchové i podzemní pseudokrasové modelace. Hlavní rysy skalního reliéfu se podle vědců vytvořily v průběhu starších čtvrtohor, modelační procesy zde ale působí i dnes.[5]

Oblast se tradičně se dělí na Adršpašské a Teplické skály. Adršpašské skalní město je charakteristické množstvím samostatně stojících vysokých skalních věží. K turisticky nejatraktivnějším patří Starosta a Starostová, Milenci, Džbán a Homole cukru. Teplické skalní město má divočejší ráz, jeho srdcem je tajuplný Skalní ostrov. Mezi zdejšími podzemními formami reliéfu vyniká suťová Teplická jeskyně, která je svou délkou 1065 m nejdelší pseudokrasovou jeskyní v České republice.[5]

Převažující půdní pokryv v rezervaci tvoří vývojově mladé půdy s mělkým humusovým horizontem pokrývající povrch skalních plošin a litozemě s hlubším arenickým podzolem. Podél řeky Metuje najdeme glejové půdy. V některých hlubších roklích vznikla mezi skalami organozem.[5]

Violka dvoukvětá

Charakter vegetace Adršpašsko-teplických skal je dán zejména na živiny chudým a kyselým písčitým podkladem, relativně velkou nadmořskou výškou území a fenoménem teplotních inverzí. Dynamicky utvářený reliéf skýtající na malé ploše velké výškové rozdíly je příčinou nejvýraznějších teplotních inverzí v rámci skalních měst ČR. Nejzajímavější druhy rostou v hluboko zaříznutých údolích a soutěskách, v nichž se hromadí chladný a vlhký vzduch a sněhová pokrývka zůstává dlouho do jara. Jde o tzv. inverzní stanoviště, jejichž klimatické podmínky se blíží horským polohám, zatímco výše položené vrcholky skal jsou mnohem teplejší a sušší.[5]

Kapraď podobná

Původní porosty Adršpašsko-teplických skal měly před příchodem člověka charakter těžko prostupného pralesa, v němž byl hojný buk a jedle. Zastoupení smrku bylo mnohem menší, než je dnes – rostl zvláště v chladných, vlhkých roklích. Na vrcholcích skalních plošin se ale dochovala mozaika cenných reliktních borů. V inverzních roklích dosud najdeme fragmenty podmáčených až rašelinných smrčin a na několika menších okrajových plochách rezervace také zbytky acidofilních a květnatých bučin. Druhové zastoupení cévnatých rostlin je vlivem kyselosti zdejší půdy poměrně chudé. Díky teplotním zvratům a dlouhodobé akumulaci sněhu rostou v soutěskách druhy známé u nás obvykle z hor – např. violka dvoukvětá s jasně žlutými květy, stínomilná příbuzná podbělu podbělice alpská, fialově kvetoucí mléčivec alpský a světle zelená kapradina papratka horská. Na dně skalních roklí je častým druhem kapraď podobná a roztroušeně zde roste plavuň pučivá a vranec jedlový. Podél cest můžeme nalézt hořec tolitovitý, který však není ve skalách původní – byl sem zavlečen pravděpodobně z Krkonoš.[5]

Výslunná stanoviště nad roklemi zčásti pokrývá reliktní bor. Z tenké vrstvičky půdy na skalách čerpají živiny porosty vřesu, borůvek a brusinek, místy nalézáme vzácný rojovník bahenní s vonnými květy nebo stále zelený keřík šichu černou.[5]

Rojovník bahenní

K biotopům skalního města patří také rašeliniště. Čtyři metry hluboké rašeliniště ve Vlčí rokli je nejstarší a nejmocnější v rezervaci. V jeho vrstvách můžeme číst o minulosti krajiny jako v knize, podle radiouhlíkového datování pocházejí nejstarší vrstvy z doby před 10 000 lety. V té době tu rostla ostřice prosová a zobánkatá, vrbové křoviny a na sušších místech borovice a břízy. Nalezené řasy dokládají, že zde byly bažiny a tůně a řídké stromové patro. Analýza makroskopických zbytků z mladších vrstev potvrdila pozdější nástup smrku a suchopýru pochvatého, které zde můžete vidět i dnes. V profilu byly nalezeny také zuhelnatělé vzorky borovice, smrku, břízy a borůvky. To svědčí o požáru, který který kdysi rašeliniště zachvátil. Pylová analýza potvrdila výskyt buku a jedle v okolí rašeliniště asi před 6000–4500 lety. Ze současných druhů se zde vyskytuje např. klikva bahenní s červenými plody připomínajícími brusinky a dva druhy „bělovousého" suchopýru – suchopýr úzkolistý a suchopýr pochvatý. Botanickým úspěchem je nedávný objev malé lokality s výskytem kriticky ohroženého jednokvítku velekvětého, který byl na území Adršpašsko-teplických skal dlouho nezvěstný.[5]

Suchopýr úzkolistý

Relativně malý počet druhů cévnatých rostlin (popsáno je 400 druhů) je bohatě vynahrazen pozoruhodnou druhovou bohatostí mechorostů, kterých zde dosud bylo určeno více než 260 druhů. Především ve vlhkých skalních roklích můžete obdivovat půvabné mechové zahrádky hýřící všemi odstíny zelené. Najdeme zde i řadu horských a vysokohorských mechů, např. ploník horský, hyčovku drsnou a chudozubík Tetradontium repandum. Mech dvouhrotec Sendtnerův je dokonce místním endemitem, tedy organismem, který se nevyskytuje nikde jinde na světě. Mimořádné je i zdejší zastoupení lišejníků, jichž bylo dosud objeveno 192 druhů. Pozornost návštěvníků nejčastěji upoutá prášenka žlutá vytvářející na skalách nápadné žlutozelené povlaky a dutohlávka chudobkokvětá s jasně červenými čepičkami. Mykologický inventarizační průzkum z let 2011–2013 uvádí výskyt 201 druhů vyšších hub.[5]

Sokol stěhovavý

Díky geomorfologické rozmanitosti terénu najdeme ve skalách širokou škálu stanovišť: slunná a suchá stanoviště na svazích a plošinách, chladné, vlhké rokle i temné jeskynní prostředí. Tato pestrost přírodních podmínek se odráží v bohatosti zdejší fauny. Žije zde asi 160 druhů obratlovců a dále bezpočet druhů hmyzu a ostatních bezobratlých živočichů.[5]

Chladnomilná a vlhkomilná společenstva v zastíněných, hlubokých (inverzních) roklích často přecházejí až do extrémních stanovišť suťových jeskyní, hluboko pod povrchem terénu, kde se během roku minimálně mění mikroklima. Tyto podmínky umožňují existenci glaciálních reliktů (organismů, které jsou pozůstatkem společenstev obývajících území v dobách ledových), převážně ze skupiny bezobratlých živočichů. Za zmínku stojí jeskynní pavouk plachetnatka pískovcová. Inverzní skalní rokle obývají chladnomilné druhy brouků jako např. střevlíček Pterostichus rhaeticus, kovařík Sericus subaeneus a mandelinka Chrysomela lapponica.[5]

Poštolka obecná

V reliktních borech na vrcholcích skal se vyvíjejí larvy vzácného tesaříka Pedostrangalia pubescens. Zajímavostí je výskyt bezkřídlé mouchy mrvnatky Aptilotus paradoxus. Kuželovitými důlky v písku na sebe upozorňují larvy mravkolva běžného, jenž se do povědomí široké veřejnosti dostal díky oblíbeným knížkám o Ferdovi Mravencovi od Ondřeje Sekory.[5]

Rašelinné biotopy Adršpašsko-teplických skal jsou významné výskytem vážek. Pozoruhodné je zejména Černé jezírko v Jiráskových skalách, kde bylo do roku 2018 identifikováno 17 druhů. Velice početná je zdejší populace vážky čárkované, která v červnu čítá tisíce jedinců a představuje tak pro milovníky přírody výjimečnou podívanou. Nad vodou zde létá také šídélko kopovité, šidélko znamenané, šídlo sítinové, vážka jasnoskvrnná a vážka běloústá.[5]

Ještěrka živorodá

Rezervaci obývá přes 160 druhů obratlovců, z nichž jsou nejvíce zastoupení ptáci (121 druhů), pro které vertikalita terénu není překážkou; výklenky ve strmých skalních stěnách pro ně navíc představují dobře chráněná hnízdiště. Mnozí zdejší živočichové patří mezi ohrožené nebo vzácné druhy. Typickými zástupci zdejší ptačí říše jsou holub doupňák, krkavec velký, kavka obecná, poštolka obecná a výr velký.  Klenotem vzdušného prostoru je kriticky ohrožený sokol stěhovavý, který zde pravidelně hnízdí v počtu dvou párů.  Ze savců v rezervaci žije jelen evropský, srnec obecný, prase divoké, jezevec lesní i malé šelmy. Příhodné podmínky zde mají také netopýři. V posledních letech se do oblasti začínají pomalu vracet také velké šelmy – rys ostrovid a vlk.[5]

Ze vzácnějších druhů obojživelníků a plazů se na území Adršpašsko-teplických skal vyskytuje např. čolek horský, skokan ostronosý a ještěrka živorodá. V řece Metuji se v relativně hojném počtu vyskytuje ohrožená ryba vranka obecná, místy se tu setkáme i s kriticky ohroženou mihulí potoční, jejíž larvy žijí v písčitých náplavech.[5]

Na území národní přírodní rezervace se nacházejí pozůstatky tří hradů, zapsaných na Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. Jedná se o skalní hrady Střmen, Adršpach a Skály.

V roce 2005 se zde natáčely některé záběry filmové verze románu C. S. Lewise Lev, čarodějnice a skříň.

Adršpašsko-teplické skály, se svými stovkami izolovaných a bizarních skalních věží, jsou oblíbeným horolezeckým terénem. Zdejší lezení má dlouholetou a barvitou historii. První výstupy v Adršpachu podnikli již v roce 1923 členové německého klubu K.V.Lössnitz, kteří s tehdejším vybavením dokázali vystoupit na některé dominantní skalní věže (Král, Cimbuří, Saská Hlava, Martinská Koruna, Milenci, Starostová nebo Orel).[6] V Teplických skalách byla první zdolanou věží Skalní koruna (1927).[7] Předválečné výstupy byly až na čestné výjimky (Klub českých alpinistů 1935) záležitostí saských a postupně také místních Němců. V poválečném období začíná také éra československých prvovýstupů pokračující přes generační výměny (a od roku 1960 opět i výtečnou saskou „konkurenci“) v podstatě do současnosti.[6] S oblastí je neodmyslitelně spjatá i svérázná lezecká (horolezecká) subkultura udržující „pískařkou“ tradici a sdružující se převážně v místních „občerstvovnách“. Zájemcům o historii zdejšího lezení lze doporučit knihu Pískaři.[7]

Charakteristické pro zdejší skalní lezení jsou zejména hladké plotny, spáry a komíny nejrůznějších šířek. „Klasické“ výstupy často vyžadují psychickou odolnost (schopnost zvládat strach) a umění jistit se smyčkami. Díky sportovní tradici a pravidlům zakazujícím, mimo jiné, přidávat nová jištění umožňují i dnešním lezcům porovnat svoje schopnosti s předchozími generacemi průkopníků a prvovýstupů.

Od roku 1992 musí Český horolezecký svaz jménem všech horolezců sjednávat k provozování horolezectví v NPR Adršpašsko-teplické skály výjimku ze zákona paušálně zakazujícího provozování horolezectví ve všech našich národních přírodních rezervacích.

• 
  Letecký snímek skal
• 
  Letecký pohled na jezero Pískovna
• 
  Branka, která se mihne ve filmu Lev, čarodějnice a skříň
• 
  Velký Adršpašský vodopád