Mihule potoční

Úhořovité tělo je zakončené kruhovitými ústy. Za hlavou se nachází 7 žaberních štěrbin. V zadní části těla je ploutevní lem. Hřbet je tmavý, boky žlutavé a břicho stříbřité. Mihule potoční dorůstá délky až 20 cm.

Obývá především potoky a menší řeky. Vyskytuje se ve Francii, Itálii, na Britských ostrovech a v úmořích Severního a Baltského moře.

Larvy mihule potoční se živí detritem a organickými usazeninami v písčitých náplavech, které obývá. Během vývoje v dospělce zakrňuje trávicí trakt, a proto dospělec potravu nepřijímá.

Tření probíhá od března do června. Samice v tomto období klade na štěrkové dno asi 1500 jiker.[2] Z nich se líhnou larvy – minohy. Ty se zahrabávají do bahna, kde žijí 3–5 let. Na podzim před třením dochází k vývoji v dospělce.

Mihule byly známy jako kulinářská delikatesa. Jistým způsobem vstoupily do evropských, resp. anglických dějin – poprvé, když se pokrmem z dušených mihulí udusil v roce 1135 anglický král Jindřich I., aniž by po sobě zanechal legitimního mužského potomka; o anglickou korunu pak sváděli dlouhá léta vyčerpávající boje Jindřichova dcera Matylda a jeho synovec (syn jeho sestry) Štěpán III. z Blois. Vleklý spor ukončila až smrt Štěpánova syna Eustacha, který v roce 1153 zemřel stejným způsobem jako král Jindřich; anglickým králem se pak stal Matyldin syn Jindřich II.