Šicha černá

Roste na rašelinných půdách a vlhkých skalách.[3] V České republice patří mezi silně ohrožené rostliny.[4]

Druh je původní v Severní Americe, Evropě a Asii. [5] Domovem je také na Falklandských ostrovech.[6][7]

Obsahuje jedovatou sloučeninu grayanotoxin, která je u čeledi dosti běžná a způsobila úmrtí, zaznamenaná od starověku[8] po novověk.[9] Šícha ale byla přesto používána v lidovém léčitelství a k barvení látek.

V subarktických oblastech je šicha černá důležitým doplňkem stravy Sámů a Inuitů. Po dřívějším poklesu oblíbenosti šicha znovu získává pověst jedlých bobulí.^[zdroj?] Poskytuje stabilní úrodu. Plody jsou obvykle sbírány na podzim. Bobule, které na rostlině zůstanou, mohou být sbírány i na jaře. Vysoká koncentrace antokyanu umožňuje bobule využívat jako přírodní potravinové barvivo.[10] Inuité a indiáni je míchají s dalšími plody, zejména borůvkami. Využívají se také k přípravě nápojů, pečiva a zavařenin.[10]

Tanainové šichu sbírají jako ovoce. Někdy ji ve větším množství skladují na zimu. Mají v oblibě směs bobulí se sádlem nebo olejem. Odvar z natě a plodů se používá při průjmu a žaludečních potížích. Odvar z kořene zase k výplachu očí.[10] Na Labradoru využívají kouř z hořících listů a stonků k uzení ryb, především lososů, pstruhů obecných a sivenů severních.^[zdroj?]

Šicha černá, zejména žlutolistý kultivar Empetrum nigrum 'Lucia', je občas pěstována jako okrasná rostlina na skalkách.

Preferuje vlhké, kyselé nebo spíše kyselé, humózní nebo hlinitopísčité půdy a slunné nebo světlé stanoviště. Zimní přikrývka vhodná. Množení semeny, řízky. Vyžaduje pravidelný řez.[5]

• 
  Ilustrace šichy černé z roku 1885 v knize Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz v knize německého botanika Otta Wilhelma Thomé
• 
  Žlutolistý kultivar Empetrum nigrum 'Lucia'
• 
  Šicha černá v Naturpark Südheide v severním Německu
• 
  Ve velkých tmavě zelených kobercích pokrývá šicha černá severní svahy dun na ostrově Spiekeroog