Stepan Bandera

Stepan Andrijovyč Bandera (Степан Андрійович Бандера; 1. ledna 1909, Staryj Uhryniv (Halič) – 15. října 1959, Mnichov) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941–1959 a předseda OUN a později i UPA (banderovci), která během II. světové války i po jejím skončení bojovala za vytvoření Ukrajinského státu. Bandera je stále považován za kontroverzní osobnost, některými považován za národního hrdinu a jinými za válečného zločince a masového vraha (sám v této válce nebojoval, byl uvězněn v koncentračním táboře).[1]

Stepan Bandera
Stepan Bandera
Narození1. ledna 1909
Staryj Uhryniv
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. října 1959 (ve věku 50 let)
Mnichov
Německo Německo
Příčina úmrtídeliberate poisoning
Místo pohřbeníLesní hřbitov v Mnichově
NárodnostUkrajinci
Alma materLvovská polytechnika
Povolánípolitik
OceněníŘád státu
Politické stranyOrganizace ukrajinských nacionalistů
OUN-B
Nábož. vyznáníUkrajinská řeckokatolická církev
ChoťJaroslava Vasylivna Banderová
RodičeAndrij Mychajlovyč Bandera a Miroslava Banderová
PříbuzníVasyl Andrijovyč Bandera, Olexandr Andrijovyč Bandera, Oxana Andriivna Banderová a Bohdan Andrijovyč Bandera (sourozenci)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Celkové hodnocení Stepana Bandery jsou stále až krajně rozporuplná. Po rozpadu SSSR se jeho jméno stalo pro mnoho Ukrajinců symbolem boje za nezávislost Ukrajiny. Oproti tomu se k němu mnoho obyvatel Polska a Ruska chová negativně, obviňují jej z fašismu, terorismu, radikálního nacionalismu, což se projevilo zejména fyzickou likvidací vůdců ukrajinských nacionalistických proudů a kolaborantů za dob Sovětského svazu. Označení "Bandera", odvozené od jeho příjmení, se postupně stalo běžně používaným pro všechny ukrajinské nacionalisty bez ohledu na jejich postoj k Banderovi a jeho myšlence samostatného státu.

Životopis

Mládí

Stepan Andrijovyč Bandera se narodil jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze Andrije Bandery. Jeho matka byla dcerou kněze a zemřela roku 1922 na tuberkulózu.

Pomník Polákům z vesnice Liszna, které zavraždila UPA
Mrtví polští civilisté z Volyně, které zavraždila UPA

Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnasiu ve Stryji. Svá studia dokončil roku 1927. Již od svého mládí se politicky angažoval.

V polovině roku 1927 Bandera úspěšně složil závěrečné zkoušky (maturitu) na střední škole a rozhodl se vstoupit na Ekonomickou akademii v Poděbradech (Československo), ale polské úřady odmítly mladíkovi udělit pas, takže byl nucen zůstat na rok doma. V letech 1927 až 1928 se Štěpán Bandera věnoval kulturní, osvětové a hospodářské činnosti v rodné obci (pracoval v čítárně, vedl amatérský divadelní kroužek a pěvecký sbor, založil motoristický spolek Luh a byl jedním ze zakladatelů různých sportovních družstev v okrese).

V září 1928 se přestěhoval do Lvova a zapsal se na agronomické oddělení Vysoké školy polytechnické, kde studoval až do roku 1933. Zabýval se běháním, plaváním, vařením piva (českého typu), cestováním a divadlem. Ve volném čase se věnoval šachům, zpíval ve sboru a hrál na kytaru a mandolínu. Nekouřil a nepil alkohol.

Od roku 1929 byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty na představitele Polska, předně však proti všem osobám podezřívaným z neloajálnosti a všem stoupencům kompromisu. Před finální zkouškou na univerzitě v roce 1933 byl zatčen a uvězněn.

Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Během dvou soudních procesů si získal proslulost svou plamennou obhajobou ozbrojeného boje proti polskému státu. Z vězení uprchl nebo byl propuštěn (údaje se dosud liší) roku 1939 po napadení Polska, poté co správa věznice v Brestu následkem válečných událostí prakticky zanikla.

Během 2. sv. války

Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný ukrajinský stát s premiérem Jaroslavem Steckem. Německé vedení bylo tímto krokem, který vyvolal nadšenou odezvu u ukrajinského obyvatelstva, zaskočeno. Reakce přišla po několika dnech, kdy byli ukrajinští představitelé zatčeni a odvezeni do Berlína, kde byli nuceni k tomu, aby proklamaci nezávislosti Ukrajiny odvolali. Jelikož tak neučinili, byli uvězněni v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jeho hnutí se nyní muselo profilovat bez svého vůdce. V roce 1943 dokonce vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) jako všenárodní partyzánská síla, podléhající ovšem určujícímu vlivu banderovského křídla OUN-B, její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako banderovci. Ta na některých místech spolupracovala s Němci, jinde s nimi bojovala proti Polsku a SSSR. Bandera byl propuštěn až na podzim 1944, na základě německých nadějí, že se zapojí do spolupráce s Říší.

Po svém propuštění z koncentračního tábora se Banderovi již nepodařilo na činnost Ukrajinské povstalecké armády získat výraznější vliv. UPA bojovala za vznik samostatné Ukrajiny takříkajíc proti všem, především však sovětským partyzánům a proti Polákům, kteří v ohrožení zakládali obranné báze za podpory Zemské armády, sporadicky také rudých partyzánů. Němci před ústupem na západ bojovníky UPA zásobovali zbraněmi, výcvikem a municí. Sám Bandera byl s ukrajinci sice ve spojení, avšak jeho slovo nemělo žádnou váhu.[2]

Volyně

Někteří polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo povražděno (1943–1945), jednotkami UPA až 100 000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo.[3][4] UPA brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila v mnoha případech ani Židy. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let. UPA je zodpovědná za tyto masakry. Například Volyňský masakr je označení pro masové vraždy (etnické čistky a genocidu) páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti Volyně.

Po 2. sv. válce v Německu

Bandera žil od roku 1946 v exilu v Německu, kde se nadále politicky angažoval zejména proti SSSR. Poválečná léta byla pro rodinu napjatá, protože sovětské tajné služby lovily nejen samotného vůdce národního hnutí, ale i jeho děti. Například do roku 1948 rodina změní své bydliště šestkrát: Berlín, Innsbruck, Seefeld in Tirol, Mnichov, Hildesheim, Starnberg. Nakonec, kvůli potřebě dát své dceři dobré vzdělání, se rodina nakonec v roce 1954 přestěhovala do německého města Mnichov (Bavorsko). Rodiče se snažili před Natálkou utajit osobnosti jejího otce, aby dívku neohrozili. Paměti Natálky, dcery Stepana Bandery na to vzpomínají.

Smrt v Mnichově

15. října 1959 jej ve vchodu jeho domu v Kreittmayrstraße zavraždil agent KGB Bogdan Stašinskyj pomocí kyanidu, jímž byl Bandera zasažen do obličeje. Stalo se tak na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Německý nejvyšší soud v Karlsruhe konstatoval, že za smrt Bandery nese vinu vláda Sovětského svazu, což se po pádu SSSR jednoznačně potvrdilo. Pohřben byl v Mnichově. Jeho hrob byl poškozen dne 17. srpna 2014 neznámými vandaly, kteří poničili 1,8 metrů velký kříž.

Ocenění
Hlavní štáb Euromajdanu v budově obsazené kyjevské radnice, 14. ledna 2014
Monument Stepanu Banderovi v Ternopilu

22. ledna 2010 byl oceněn titulem Hrdina Ukrajiny za „obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Ocenění předal ukrajinský prezident Viktor Juščenko do rukou vnuka Stepana Bandery. Samotné předání ocenění bylo tvrdě kritizováno Ruskem, jehož tisková agentura ITAR-TASS prohlásila, že „ozbrojenci z UPA mají na svědomí množství zločinů, mezi nimi vyvraždění víc než 100 000 Poláků, Čechů a Židů v západní Volyni“. Udělení titulu odsoudili a označili za provokaci také představitelé slovenských protifašistických a odbojových organizací a Sdružením vězňů nacistických koncentračních táborů.[5] Ocenění bylo odsouzeno i Centrem Simona Wiesenthala a Studentskou unií francouzských Židů. Dne 25. února 2010 také Evropský parlament kritizoval rozhodnutí Juščenka ocenit titulem Hrdina Ukrajiny Banderu a vyjádřil naději, že by to mohlo být znovu přehodnoceno.[6]

Oproti tomu historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu prohlásil, že Banderovci měli podporu na Východním Slovensku mezi obyvateli a až na některé nepatrné výjimky tam nedocházelo ze strany Banderovců k nějakým útokům na civilní obyvatelstvo.[7] Předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová ocenění Bandery uvítala slovy na adresu Viktora Juščenka: „zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok“.[8] Posmrtné ocenění titulem Hrdina Ukrajiny bylo Banderovi v lednu 2011 odebráno Doněckým okresním soudem. Stížnosti proti tomuto rozhodnutí byly Vyšším správním soudem Ukrajiny zamítnuté a potvrdily tak odebrání ocenění.[9]

V dubnu 2015 ukrajinský parlament schválil zákon, který udělil Banderovi a některým členům OUN a UPA status bojovníků za svobodu Ukrajiny.[10] Ukrajinský prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině.“[11]

V červenci 2016 byla Moskevská třída v Kyjevě přejmenována na Banderovu.[12]

Židé

Bandera byl antisemita. Ukrajinský nacionalismus však historicky nezahrnoval vyloženě antisemitismus jako hlavní aspekt svého programu a považoval Rusy i Poláky za úhlavního nepřítele, přičemž Židé hráli vedlejší roli. Jednalo se spíše o osoby v úředních funkcích a bolševiky. Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B pokyny skupinám OUN naléhaly na tyto skupiny, aby „likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky“. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků Richarda Jary, který byl žid ženatý s židovkou. Dalším významným židovským členem UPA byl Leyba-Itzik „Valerij“ Dombrovsky.

Nepřátelství vůči sovětské ústřední vládě i židovské menšině bylo zdůrazněno na konferenci OUN-B v Krakově v květnu 1941, na které vedení Banderovy frakce OUN přijalo program „Boj a akce OUN během války“ (ukrajinsky: „Боротьба й діяльність ОУН під час війни“), která načrtla plány aktivit na počátku nacistické invaze do SSSR a západních území Ukrajinské SSR. V programovém prohlášení stojí: „Moskali [tj. etničtí Rusové], Poláci a Židé, kteří jsou vůči nám nepřátelští, mají být zničeni v boji, zejména ti, kteří se staví proti režimu, pomocí deportací do jejich vlastních zemí, nebo vymýcení jejich inteligence, což se nesmí připustit do jakýchkoli vládních funkcí a celkově bránění jakémukoli vytváření této inteligence (např. přístup ke vzdělání atd.)... Židé mají být izolováni a odstraněni z vládních funkcí, aby se zabránilo sabotáži... Ti, kteří jsou považováni za nezbytné osoby, mohou pracovat pouze pod přísným dohledem, ale musí být odvoláni ze svých pozic za sebemenší pochybení... Židovská asimilace není možná!“

Rodina

Narodil se dne 1. ledna 1909 v obci Starý Uhryniv, Ukrajina (dříve Rakousko-Uhersko).

  • Otec: Fr. Andriy Bandera, (11. prosince 1882 – 10. července 1941), řeckokatolický kněz, byl farářem ve vesnici Staryi Uhryniv. Pocházel z města Stryi.
  • Matka: Miroslava Bandera, (1890–1921) pocházela ze starobylé kněžské rodiny Hlodzinských (dcera řeckokatolického faráře z obce Stará Uhrynova).
  • Bratři: Alexander (25. března 1911 – konec července 1942), Vasilij (12. února 1915 – 21. července 1942 ), Bogdan (4. dubna 1919 – ?).
  • Sestry: Marta-Maria (22. června 1907 – 13. listopadu 1982), Vladimír (10. března 1913 – 11. července 2001), Oksana (22. prosince 1917 – 24. prosince 2008).
  • Děti: Natalia (26. května 1941 – 13. ledna 1985), Andrij (16. května 1946 – 19. července 1984) [25], Lesya (27. srpna 1947 – 16. srpna 2011).
  • Vnučky: Bohdana a Elena.
  • Vnuk: Stepan Andrijivich Bandera (1969), narozený ve Winnipegu (Kanada), vystudoval Kolumbijskou univerzitu. V současné době pracuje jako novinář, stejně jako jeho otec, který dával články kanadským-anglicky psaným novinám Ukrainian Echo

Odkazy

Reference
  1. Ukrajina vyznamenala Banderu. Provokace, zní ze Slovenska | Lidé. Lidovky.cz [online]. 2010-01-22 [cit. 2022-03-17]. Dostupné online. (česky)
  2. Banderovci. Česká televize. 19. září 2010.
  3. Bratrovražda je vždy strašná. Komorowski připomněl volyňský masakr. iDNES.cz. 14. července 2013
  4. SNYDER, Timothy. A Fascist Hero in Democratic Kiev [online]. [cit. 2022-03-17]. Dostupné online. (anglicky)
  5. Zakladatel banderovců byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Ukrajiny - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. [cit. 2022-03-17]. Dostupné online.
  6. European parliament hopes new Ukraine's leadership will reconsider decision to award Bandera title of hero - Feb. 25, 2010. KyivPost [online]. 2010-02-25 [cit. 2022-03-17]. Dostupné online.
  7. - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2022-03-17]. Dostupné online.
  8. Halonoviny.cz - české levicové zprávy. www.halonoviny.cz [online]. [cit. 2022-03-17]. Dostupné online.
  9. Court: Ruling on Bandera legal - Jan. 12, 2011. KyivPost [online]. 2011-01-12 [cit. 2022-03-17]. Dostupné online.
  10. "Ukrajina účtuje s minulostí, banderovcům ale přiznala zásluhy". Novinky. 10. dubna 2015
  11. "Poroshenko: ‘UPA are heroes,’ will consider giving veterans legal status". 26. září 2014.
  12. "Ukrajina provokuje, Moskevskou třídu přejmenovala na Banderovu. Kdo byl vlastně Stepan Bandera?". Reflex. 8. července 2016.

Literatura
  • SYRUČEK, Milan. Banderovci - hrdinové, nebo bandité. 1. vyd. Praha: Epocha, 2008. 153 s. ISBN 978-80-87027-85-1.
  • CHŇOUPEK, Bohuslav. Banderovci. první české vydání. vyd. Praha: Futura, 2015. 505 s. ISBN 978-80-88035-04-6.
  • ŘEPA, Tomáš. Banderovci - politické souvislosti, následky zneužití tématu komunistickou propagandou, návaznost na hybridní konflikt v současnosti. první české vydání. vyd. Praha: Academia, 2019. 364 s. ISBN 978-80-200-2998-0.

Související články
  • Akce B (1945–1948)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.