Středolevicová koalice

Romano Prodi v roce 1996

Středolevicová koalice byla založena roku 1995 jako koalice Olivovník (italsky L’Ulivo). Za jejím vytvořením stál Romano Prodi, prominentní profesor ekonomie a bývalý člen Křesťanské demokracie. Olivovník v sobě spojoval strany vymezující se vůči vládě Silvia Berlusconiho, jehož byl Prodi nesmlouvavý kritik. Jednalo se o Demokratickou stranu levice, nástupnickou stranu Italské komunistické strany, Italskou lidovou stranu, dědičku Křesťanské demokracie, a několik menších uskupení. Tato koalice překvapivě vyhrála parlamentní volby 1996; Prodi se následně stal předsedou vlády.[8]

Prodiho vláda ale roku 1998 padla, když přišla o podporu Strany komunistické obnovy. V následujících letech byl Olivovník jádrem koaličních kabinetů Massima D'Alemy a Giuliana Amata.

V roce 2001 Olivovník obhajoval volební vítězství; volebním lídrem se stal Francesco Rutelli, lídr křesťanskodemokratické La Margherity. Sestával se z Levicových demokratů (nástupce Demokratické strany levice), La Margherity (nástupce Italské lidové strany) a dalších formací od komunistů po centristy. Všeobecné volby ale koalice prohrála a k moci se vrátil Berlusconi.

Roku 2004 se Olivovník přeměnil ve federaci politických stran, zahrnující Levicové demokraty, La Margheritu a další dvě malá uskupení. Lídrem federace se stal opět Romano Prodi, který do té doby zastával funkci předsedy Evropské komise.

Pro parlamentní volby 2006 středolevice vytvořila širší koalici, kde se kromě stran sdružených v Olivovníku sešla další menší uskupení; tato aliance byla nazvána Jednota (italsky L’Unione). Ačkoli byl staronový lídr Romano Prodi ekonomicky orientován do středu a pilířem koalice byli opět Levicoví demokraté a La Margherita, do nového uskupení byly začleněny i krajně levicové formace. Jednalo se o skalní komunisty ze Strany komunistické obnovy, reformní Stranu italských komunistů nebo radikálně zelenou Federaci zelených.[9] Důvodem jejich účasti byla vyrovnanost italské levice a pravice, ve kterých byla jejich voličská základna rozhodující.[10]

Ve volbách Jednota velmi těsně vyhrála, a to s minimálním náskokem 20 000 hlasů. Berlusconi výsledky původně nechtěl uznat, hlasy musel přepočítávat soud.[11] Prodi následně vytvořil vládu.[12]

První vážná krize přišla v únoru 2007, když Prodiho vláda v Senátu prohrála hlasování o své koncepci zahraniční politiky. Ta byla hlavním kámenem úrazu vládní koalice; mezi komunisty a zelenými na jedné straně a centristy na druhé propukaly ostré spory. V reakci na porážku v hlasování kabinet rezignoval.[13] Nakonec byl ale dohodnut jeho návrat, když další Prodiho vláda v Senátu důvěru těsně získala.[14]

V první polovině roku 2007 se federace Olivovník přeměnila na plnohodnotnou politickou stranu. Spojila v sobě páteřní strany Středolevicové koalice, tj. Levicové demokraty a La Margheritu. Byla nazvána Demokratickou stranou, ideově se i inspirovala americkou Demokratickou stranou.[15]

Na začátku roku 2008 ale přišla další krize, když vládu opustila centristická formace Unie demokratů pro Evropu. Následkem toho kabinet ztratil důvěru v Senátu a podal demisi.[16]

Po pádu Prodiho vlády následovaly v dubnu 2008 předčasné volby; středolevice se jich účastnila pod prostým názvem Středolevicová koalice a vedl ji někdejší starosta Říma Walter Veltroni. Pilířem byla Demokratická strana; kromě ní aliance sdružovala jen protikorupční stranu Itálie hodnot a tradičně též regionální uskupení z Jižního Tyrolska a Údolí Aosty. Do koalice již nebyla zahrnuta krajní levice, reprezentovaná komunisty a zelenými.[17]

Průzkumy ale ukazovaly suverénní vedení Středopravicové koalice Silvia Berlusconiho; Veltroni si ani nekladl za cíl vítězství, nýbrž pouhou hranici 35% hlasů.[17] Toho nakonec dosáhl; do úřadu premiéra se ale vrátil Berlusconi a Veltroniho koalice se po dvou letech vrátila do opozice.[18]

Berlusconiho kabinet nicméně na podzim 2011 padl. Vzápětí jej nahradila úřednická vláda Maria Montiho, kterou středolevice podporovala. Monti úřadoval až do řádných voleb v únoru 2013.[19]

Pro parlamentní volby 2013 byla sestavena koalice Itálie. Obecné blaho (italsky Italia. Bene Comune). Kromě Demokratické strany zahrnovala ještě levicovou formaci Levice ekologie svoboda, centristický Demokratický střed a Jihotyrolskou lidovou stranu. V primárkách konaných na konci roku 2012 zvítězil Pier Luigi Bersani, odborář starého střihu, když porazil reformního centristu Mattea Renziho.[1][20]

Dosavadní suverénní postavení obou koalic nahlodalo Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppe Grilla, které získalo 25% hlasů. Stejně tak středová koalice premiéra Maria Montiho S Montim pro Itálii dostala přes 10%. Středolevice volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu tedy vyhrála i s poměrně malým ziskem kolem třiceti procent. Ve sněmovně obsadila díky bonusu pro vítěze velkou většinu 345 křesel, v Senátu ale dostala pouze 123 mandátů, což ani s předpokládanou podporou Montiho koalice na většinu nestačilo.[21] Bersani proto musel vyjednat dohodu buď s M5S, nebo s Lidem svobody Silvia Berlusconiho.[22]

Antisystémové Hnutí pěti hvězd spojení se zavedenými politickými stranami odmítlo, jedinou alternativou proto byl Berlusconi.[22] Po komplikovaných jednáních vznikla kompromisní vláda, do jejíhož čela se postavil demokrat Enrico Letta a v níž měl Lid svobody pět zástupců.[23]

Matteo Renzi

Berlusconi novou vládu torpédoval požadavky a dokonce i pokusy o vyslovení nedůvěry, až nakonec podporu kabinetu definitivně vypověděl. Od Lidu svobody se ale odtrhli jeho ministři vedení dosavadním Berlusconiho protégé Angelinem Alfanem a založili vlastní stranu Nová středopravice (NCD). NCD ve vládní koalici zůstala, ta tak přestala být závislá na Berlusconim.[24][25]

Lettu ale ostře kritizoval Renzi, který se mezitím stal šéfem Demokratické strany, zejména za pomalé tempo ekonomických reforem. V únoru 2014 vyzvalo širší vedení demokratů Lettu k rezignaci. Ten tak učinil a ve funkci premiéra jej nahradil Renzi.[26]

Renziho vláda byla z hlediska hospodářských ukazatelů poměrně úspěšná; nezaměstnanost mírně klesala, ekonomika pomalu rostla a dařilo se řešit problém státního dluhu i migrace. Vládní reformy ale nebyly populární a vaz kabinetu zlomilo referendum o změně volebního systému na konci roku 2016.[1] Jej Renzi spojil se svou budoucností v čele vlády a prohrál; proto podal demisi, v čele strany ale zůstal.[27]

Do funkce předsedy vlády nastoupil Paolo Gentiloni, kde zůstal až do parlamentních voleb v březnu 2018.[28]

Na začátku roku 2017 se Renzi dostával pod tlak levicového křídla Demokratické strany, které mu vyčítalo příklon k politickému středu.[29] V únoru se Renziho levicoví kritici od Středolevicové koalice odtrhli a vytvořili stranu Článek jedna. Patřili mezi ně i někdejší lídři koalice jako Massimo D'Alema nebo Pier Luigi Bersani.[30]

Do parlamentních voleb 2018 koalici vedl Matteo Renzi. Tentokrát postrádala název, byla zkrátka Středolevicovou koalicí. Zahrnovala Demokratickou stranu, liberální uskupení Více Evropy, Jihotyrolskou lidovou stranu a dvě malé středolevé kandidátky.[1] Radikální levice z Článku jedna kandidovala mimo středolevici v uskupení Svobodní a rovní.[30]

V hlasování středolevice zažila velkou porážku, když navzdory předvolebním průzkumům získala jen necelých 23% hlasů. Renzi rezignoval z čela demokratů a vládu sestavilo populistické Hnutí pěti hvězd s pravicově protestní Ligou.[31]

Koalice M5S a Ligy se ale na konci léta 2019 rozpadla. Následně byla překvapivě vytvořena vláda, ve které se sešli zástupci Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany.[32] Za strůjce tohoto paktu byl považován Matteo Renzi.[33]

V roce 2019 se do Středolevicové koalice také vrátili původní levicoví odpadlíci ze strany Článek jedna. Zároveň byla aliance obohacena o dvě uskupení, která se odtrhla od Demokratické strany; jedná se o Živou Itálii Mattea Renziho a Akci Carla Calendy.[33][34]

Renziho strana v lednu 2021 zapříčinila rozpad koalice; následně byla vytvořena vláda národní jednoty pod vedením Maria Draghiho, kde se sešly všechny relevantní italské politické strany kromě postfašistických Bratrů Itálie. V ní má levý střed pět ministrů.[35]

V létě 2021 se pohyboval součet preferencí stran Středolevicové koalice kolem třiceti procent.[2]