Sociální nerovnost

Rozlišujeme dva druhy sociální nerovnosti:[6]

1. sociálně ekonomická nerovnost
2. sociálně kulturní nerovnost

Sociálně ekonomická nerovnost má již podle názvu své počátky v ekonomice, respektive ve výrobě a směňování zboží a služeb. Nerovnost vznikla spolu s postupnou dělbou práce ve společnosti. V  moderní společnosti je sociálně ekonomická nerovnost spojená se zaměstnáním a jeho sociálním statusem.[7]

Sociálně kulturní nerovnost je zakořeněna v kultuře dané společnosti, kdy jsou určité skupiny hodnoceny podle symbolů. Příkladem mohou být genderové nerovnosti, nerovnosti mezi rasami, národy nebo i mezi starší a mladší generací.[7]

Dříve byly tyto dva typy nerovností zkoumány především jednotlivě a vždy byl jeden brán jako neměnný fakt.[6] Dnes se je autoři snaží zkoumat zároveň, jedná se totiž o „nerovnosti, které jsou sociálně konstruovány a reprodukovány, a proto by také měly být především z tohoto hlediska zkoumány“.[6]

Existuje několik teorií, na kterých se zakládají lidské vztahy. Podle autorů Haralambase a Holborna rozlišuje dva základní směry:[7]

1. strukturální teorie sociálních procesů
2. interpretativní teorie sociálního jednání.

Strukturální teorie sociálních procesů někdy nazývaná jako objektivistické paradigma, se zabývá společností jako celkem. Teorie se zabývají institucionálním řádem, tj. jaké je uspořádání institucí a jaký mají vliv na jednání lidí. Zaměřuje se na sociální strukturu společnosti a základní procesy, které jsou důsledkem vzájemného působení lidí. Tyto procesy jsou pak vnímány individui jako něco objektivního, co ovládá jejich chování i jednání a musí se tomu přizpůsobit.

Interpretativní teorie sociálních procesů se zajímají o to, jak se instituce vyvíjejí (vznik, změny, zánik) v určitých interakcí mezi lidmi.  Dále se zabývají smyslem, který jedinci přičítají svému jednání nebo jednání druhých.  Momenty ve kterých se tyto situace odehrávají nejsou objektivní (nezávislé na vědomí jedinců). Záleží na tom, jaký smysl konkrétním situacím lidé přiřknou.[7]

Většina teorií vychází z prvního paradigmatu (objektivního), kde dále můžeme rozlišit dvě teorie, které stoji na odlišných modelech společnosti:[7]

1. konsensuální teorie
2. konfliktualistická teorie

Konsensuální teorie považují sociální nerovnost jako důsledek „tiché dohody“.[7] Berou sociální nerovnost jak všeobecnou shodu všech členů dané společnosti. Lidí musí spolupracovat, aby přežili a tak si musí práci efektivně rozdělit. Tím dochází k dělbě práce a následnému nerovnému rozdělení společnosti. Tyto teorie tvrdí, že je sociální nerovnost výhodná pro všechny členy společnosti.

Druhá teorie – konfliktualistická vychází z názoru, že sociální nerovnost je důsledkem neustálého zápasu mezi lidmi. Poražení získávají nižší sociální status než vítězové. Tyto boje jsou permanentní. Vítězové se neustále snaží o získání výhod nad poraženými. Výsledné uspořádání vyhovuje jen určité skupině společnosti a druhé méně.[7]

Dnes se autoři nepřiklánějí výrazně pouze k jednomu směru, ale snaží se o komplexnější pohled skrze obě teoretická východiska. Podle autorky J. Šanderové záleží především na tom, jestli v oné společnosti převládá konsensu nebo konflikt.[7]

Podle funkcionalistických teorií genderová nerovnost přispívá k sociální stabilitě a integraci. Tento názor byl na začátku podporován, ale později přišla kritika, podle které tyto přístupy podporují starý konzervativní přístup společnosti. Teorie vycházejí z toho, že dělba práce mezi muži a ženami je důsledkem biologický předpokladů. Obě pohlaví dělají činnosti, ke kterým mají biologické předpoklady. Sociolog George Murdock (1949) na základě studování 200 různých společností dospěl k tomu, že ona dělba práce se nachází ve všech kulturách. Uvádí, že jde o nejlogičtější základ pro organizování společnosti, i kdyby nerovnost neměla počátek v biologii člověka.[9]

Genderové nerovnosti se věnoval i Talcott Parsons. Zabýval se především rolí rodiny v industriální společnosti a nejvíce socializací dětí. Podle něj rodina funguje nejlépe, když je jasně a pevně rozdělena „práce“ podle pohlaví. Ženy by měly zastupovat expresivní role – péče o dítě, domácnost, citová podpora dítěte, ale i manžela. Muži by měli naopak zastávat instrumentální role – zabezpečení rodiny (vydělávání peněz na živobytí). Rozdělení vychází z biologických rozdílů obou pohlaví.[9]

Dalším významným teoretikem byl psycholog John Bowlby. Podle něj je pro dobrou socializaci dějí důležitá role matky. Absence matky může stát za špatnou socializací dítěte ve společnosti, což zapříčiní tzv. mateřskou deprivaci, které má na svědomí další problémy, jak psychického, tak i sociálního rázu. Roli matky má podle Bowlbyho zastávat žena. Později je tato teorie použita jako argument, že pracující ženy zanedbávají své děti. Přístup byl kritizován ze strany feministických teorií, které tvrdí, že úkoly nejsou přidělovány přirozeně. S dalšími výzkumy je pojem mateřská deprivace více rozporován.[9]

Různé feministické teorie hledají vysvětlení genderové nerovnosti v různých sociálních procesech (sexismus, patriarchát, kapitalismus). Rozlišujeme tři hlavní proudy feminismu:

• liberální
• socialistický (někdy marxistický)
• radikální

Novější teorie pak navíc:[10]

• černošský feminismus
• postmoderní feminismus

Liberální feminismus se snaží najít vysvětlení nerovnosti v sociálních a kulturních postojích. Podřízenost žen není brána liberálním přístupem jako součást strukturálního systému. Přístup se zabývá různými faktory, které přispívají k této nerovnosti: sexismem, diskriminací žen na pracovišti, ve vzdělávacích institucích nebo v médiích. Snaží se dosáhnout rovných příležitosti pro ženy prostřednictvím zákonů a demokratických opatření, a to prosazováním reforem a zaváděním ženských práv. Je kritizován za neschopnost vypořádat se základními příčinami genderové nerovnosti, protože si podle kritiků neuvědomuje systematičnost útlaku žen. Jedním z prvotních přispěvatelů této teorie byl filozof John Stuart Mill, který napsal esej Poddanství žen (1869), kde žádal politickou i právní rovnost pohlaví a stejné volební právo.[10]

Někdy označován jako marxistický, jelikož vychází z Marxovy teorie konfliktu. Problematikou genderové nerovnosti se však více zabýval Friedrich Engels. Socialistický feminismus chce porazit patriarchát i kapitalismus. Engels tvrdil, že patriarchát má původ v soukromím vlastnictví a pro to je třeba zničit oba dva systémy. Podle něj za závislosti žen na mužském protějšku stojí materiální a ekonomické faktory. Patriarchát je kapitalismem podporován, jelikož se majetek kumuluje v rukou malé skupiny mužů. Aby kapitalismus uspěl, definuje lidi jako spotřebitele a snaží se je přesvědčit, že dané výrobky neustále potřebují. „Podle Engelse kapitalismus vykořisťuje muže tím, že jim platí nízké mzdy a ženám žádné mzdy.“[11] Kapitalismus také spoléhá na to, že ženy nedostanou za domácí práce zaplaceno. Zastánci tohoto proudu tvrdili, že cíle liberálního feminismus jsou nedostačující. Chtěli přestavbu struktury v rodině, konec „domácího otroctví“, kolektivní formu výchovy i péče o domácnost. Toho lze dosáhnout podle zastánců pouze socialistickou revolucí.[11]

Je zastáncem přístupu podle kterého za vykořisťováním žen stojí muži, kteří z toho čerpají patřičné výhody. Teorie staví na patriarchátu, který je prostředkem k systematickému ovládání žen mužským pohlavím. Rodina je brána jako primární zdroj útlaku, kdy ženy nedostávají za domácí práce žádnou mzdu. Muži také brání ženám v přístupu k mocenským pozicím a tím pádem i vlivu ve společnosti. Většina radikálních proudů našla konsensu v tom, že si muži přivlastňují ženskou sexualitu a jejich těla.

Spisovatelka Shulamith Firestone tvrdila, že muži mají pod kontrolou ženské role při reprodukci (rozmnožování se) a výchově potomků.[12] Jiné teorie viděli ústřední příčinu systematického útlaku v násilí na ženách (znásilnění, domácí násilí atd.). K nerovnostem mezi muži a ženami přispívají běžné životní situace: jako je neverbální komunikace nebo potřeba podpory žen na veřejnosti. Muži údajně vytvářejí obraz pojetí krásy, sexuality a celkově feminity a ten předkládají ženám, které se mu učí. Podle této teorie se jedná např. o sociální a kulturní normy, jako je štíhlý pas nebo starost o muže. Média tomu nenapomáhají, jelikož je žena zobrazována jako sexuální objekt.

Kritika radikálního feminismus říká, že patriarchát jako univerzální jev, je nedostatečné vysvětlení pro útlak ženského pohlaví. Ignoruje vliv příslušnosti k určité rase, třídě, etnicitě nebo historii a kultuře. Podle kritiků nejde patriarchát vnímat jako univerzální jev, zapříčinilo by to, že složitost genderové nerovnosti by byla pouze v rozlišování na muže a ženy.[12]

Tento směr kritizoval ostatní feministické přístupy za to, že dbali jen na nerovnosti mezi bělošskou populací mužů a žen ve středních vrstvách. Někdy také nazýván jako černý feminismus, se soustředí na specifické problémy žen černé pleti. Zástupci kladou důraz na historické situace, které mají i dnes začnou hodnotu, a to především na ovlivnění genderové nerovnosti v černošské komunitě otroctvím, segregací a hnutím za občanská práva. Uvádí, že ženy černošky byly diskriminována, jak na díky své barvě pleti, tak i genderu. Útlak žen probíhá v jiných oblastech než útlak žen bílé pleti. Zastánci tvrdí, že feministické teorie nemohou správě vysvětlit útlak černošských žen, pokud nevezmou v potaz i rasu.[13]

Zpochybňuje myšlenku jednotného základu identity a univerzální, esencialistické zkušenosti společné pro všechny ženy. Čerpá z postmodernismu (umění, architektura, ekonomie atd.). Odmítá předchozí velké teorie, který by vysvětlily postavení žen ve společnosti. Zastánci odmítají také univerzální, esencialistické chápání kategorie „žena“ (i pojmy patriarchát, třídy apod.).[14] Teorie uznává jen jedince a skupiny s různými zkušenostmi, kdy jinakost má být respektována a zachována. Klade velký důraz na rozdílnost, která je chápaná v pozitivní smyslu a usiluje o její uznání. Znamená to diverzitu, rozmanitost a otevřenost. Společnost dle postmoderní feministické teorie vnímá maskulinitu jako normu a feminitu jako odchylku od normy, což podle nich není správné.[14]

Ženská hnutí existují napříč celým světem a kritizují genderové nerovnosti.[15]  Komise OSN pro postavení žen (United Nation’s Conference on Women) sloužící jako hlavní fórum pro navazování kontaktů feministických hnutí napříč celým světem. Od roku 1975 byly uspořádány Komisí OSN pro postavení žen již 4 světové konference o ženách. Poslední se konal v roce 1995 v Pekingu, kde se akční platforma dohodla, že se bude zabývat v následujících letech těmito body:[16]

• trvalý a zvětšující se dopad chudoby na ženy;
• nerovný přístup ke vzdělání;
• nedostačující zdravotní péče a nerovný přístup ke zdravotní péči;
• násilí na ženách;
• dopad válečných konfliktů na ženy;
• nerovnoprávnost žen v hospodářských strukturách a v práci;
• nerovnoprávnost v podílu na moci a na rozhodování;
• nedostatek mechanismů k posílení postavení žen;
• nedostatečné povědomí o uznávaných ženských právech a připravenosti je hájit;
• malé zapojení médií při zdůrazňování přínosu žen pro společnost;
• nedostatek uznání podílu žen na ochraně životního prostředí.

Ženy jsou v pracovním procesu odstrkovány do ústraní. Hlavní mužskou představou o ženách je už po staletích myšlenka, že pro ženy je zaměstnání až druhořadé a prvotní je pro ženy touha mít děti. V 80. letech 20. století proběhla ve Velké Británii studie, dle které byly zkoumány názory komise vedoucí pohovory s uchazečkami o místo technického personálu ve zdravotních službách. Komise se uchazeček vždy ptala na to, jestli mají či v blízké budoucnosti plánují mít děti a dle odpovědi byly ženy následně z přijímacího procesu diskriminovány.[8] Od roku 2004 existuje v Evropské unii směrnice zakazující „diskriminaci na základě těhotenství či mateřství”.

Nerovnost mužů a žen zasahuje ve velkém množství do oblastí sociálního života, například do pracovních příležitostí, majetkového vlastnictví, příjmů a další.[17]

V této době postavení žen ve společnosti zásadně ovlivňuje postavení jejich otce nebo manžela. Hmotná situace žen není odvozena od jejich zaměstnání, nýbrž od zaměstnání mužského člena rodiny.[18]

Mimo jiné jsou i průměrné platy žen daleko horší jak mužů. Dle průzkumu Eurostatu z roku 2004 tvořil gender pay gap v zemích EU až 15 %.[8]

• Lorenzova křivka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sociální nerovnost na Wikimedia Commons