Sociální mobilita

Sociální mobilita označuje přechod individua, sociálního objektu nebo hodnoty z jedné pozice na druhou. Může se jednat o pohyb v rámci ekonomického, politického či prestižního statusu. Ke změně ve společenské hierarchii může docházet ale i v jiných sférách, například ve sféře prestižní a vzdělanostní.[1] Tento pojem do sociologie uvedl ve stejnojmenné knize Pitrim Alexandrovič Sorokin[2] v roce 1927.

Dělení

Sociální mobilita se dělí na horizontální a vertikální. Horizontální nebo také laterální sociální mobilita je přechod z jedné skupiny do jiné v rámci jedné úrovně (např. změna občanství, změna bydliště, sňatek, rozvod). Vertikální mobilitou se míní přesun individua z jedné vrstvy do druhé. Ta může být jak vzestupná (např. zvýšení vzdělání, kariérní postup), tak sestupná (nezaměstnanost).

Dále se rozlišuje sociální mobilita individuální a skupinová. Vedle změny pozice jedince může docházet i k změně pozice skupin (např. změny společenské pozice Židů v dějinách, změna prestiže povolání horník v ČR).

Sociální mobilita může probíhat v rámci života jedince (intragenerační sociální mobilita). Liší-li se sociální status jednoduše řečeno ob generaci - postavení babičky a vnučky, nebo dědečka a jeho vnuka (vždy se uvažuje o jednom nebo druhém pohlaví, nikdy v kombinaci), pak mluvíme o mezigenerační neboli „Intergenerační“ sociální mobilitě.

Sociální mobilita úzce souvisí se stratifikačním systémem. V tomto systému bývá obvykle za nejdůležitější měřítko považován profesní status. Povolání bývá často spojováno s podílem na ekonomické a politické moci.[1] Některé systémy mobilitu podporují více, jiné méně, některé ji vůbec neumožňují (např. kastovní systém). V této souvislosti se také někdy hovoří o čistě askriptivní společnosti. Z hlediska propustnosti hranic mezi jednotlivými segmenty sociální stratifikace jde o společnost sociálně uzavřenou. Druhým extrémem je utopická společnost rovných šancí, v níž pouze talent, schopnosti a výkon člověka určují, jakou profesi a odtud sociální status a privilegia získá. Taková společnost se často nazývá zásluhová, výkonová nebo meritokratická. V takovém případě se hovoří o společnosti sociálně otevřené, s možností velké sociální mobility. Z míry otevřenosti či uzavřenosti společnosti můžeme určit na jakém stupni demokratizace se daná společnost nachází. Sociální mobilita je nezbytná pro zachování legitimity sociální systému. Pokud v sociálním systému není umožněna plná sociální mobilita, může dojít ke snižování důvěry v základní společenské instituce, což může vést až k celkovému zhroucení systému.[3]

Hovoříme-li o otevřenosti společnosti, je třeba odhlédnout od tzv. strukturní mobility, která je jen důsledkem technologického pokroku a nevypovídá nic o sociálně politickém vývoji společnosti směrem k větší otevřenosti.

Srovnávací výzkum sociální mobility    [4]

Vertikální mobilita je jedním z měřítek, díky němuž se dozvídáme, jak nadaní jedinci narození v méně zámožné rodině můžou postupovat na socioekonomickém měřítku. Jedním z prvních sociologů zkoumajících sociální mobilitu byl Pitirim Sorokin, který v roce 1927 ve své práci zahrnul celou řadu společností spolu se starou Čínou a antickým Římem. Také provedl studii ve Spojených státech, kde zjistil, že vzestup po socioekonomickém žebříčku není tak snadný, jak by se mohlo díky ‚americkému snu‘ zdát. Způsoby, jakými se těchto závěrů dopátral, byly však příliš jednoduché.

Daleko lepší obraz sociální mobility v USA poskytl výzkum Petera Blaua a Otise Dudleyho Duncana z roku 1967.

Nejslavnější mezinárodní studii vypracovali Seymour Martin Lipset a Richard Bendix v roce 1959, kde zahrnuli data z Velké Británie, Francie, Západního Německa, Švédska, Švýcarska, Japonska, Dánska, Itálie a Spojených států. Zjistili, že přesun od manuální k nemanuální práci se příliš mezi Spojenými státy a Evropou neliší, a to bylo díky tomu, že tyto země procházely podobnými změnami v expanzi nemanuálních pracovních míst.

Sociální mobilita a úspěch[4]

V moderní společnosti převládá přesvědčení, že kdokoli pomocí píle a vytrvalé práce může dosáhnout vrcholu. Statistiky ale ukazují, že se to podaří jen málokomu, protože míst na vrcholu společenské pyramidy je omezené množství. Navíc jsou zde zvýhodněni jedinci, kteří už bohatstvím disponují, a to často díky dědictví po svých rodičích. Někteří marxističtí sociologové pojem sociální mobility úplně odmítají. Podle nich v kapitalistickém systému není vzestupný pohyb v rámci společnosti vůbec možný. V případě, že ve společnosti některým lidem není umožněn společenský vzestup, přestože je tato možnost deklarována, hovoříme o takzvané nepravé mobilitě.[1]

Odkazy

Reference

  1. Havlová, J., 2018. Některé metodologické problémy sociální mobility. AUC PHILOSOPHICA ET HISTORICA, 1973(2), pp.65-82
  2. Keller, Jan. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2018. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/
  3. Linhart, J., Petrusek, M., Vodáková, A., Maříková, Hana., 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, P-Ž
  4. 1938-, Giddens, Anthony,. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 595 s. ISBN 8072031244. OCLC 45372604

Související články

Externí odkazy

Heslo - Sociální mobilita v Sociologické encyklopedii


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.