Referendum o nezávislosti a samostatnosti Slovinska

Ještě počátkem října 1990 byl zveřejněn společný chorvatsko-slovinský návrh na vytvoření konfederace, k němuž měla být v jednotlivých republikách a autonomních oblastech vedena rozprava.[2] Zjistit stanovisko ostatních se vydal Jože Pučnik, který však po návratu na konci října 1990 – nejen pod dojmem neúspěšných jednání s představitelem srbské opozice Vukou Draškovićem, ale také v důsledku vzrůstajícího napětí mezi Chorvaty a Srby v okolí Kninu – pronesl v rozhovoru pro slovinský deník Delo, že jeho mottem, je dostat se co nejdříve z Jugoslávie. Počátkem listopadu 1990 se v Polčjah sešlo vedení koalice DEMOS a dospělo k závěru, že o budoucnosti Slovinska by mělo rozhodnout všelidové hlasování.[3] Diskuse při přijímání prováděcího zákona se týkala především otázky většiny, zda bude k přijetí návrhu stačit relativní či absolutní většina. Nakonec i s ohledem na důležitost byla zvolena absolutní.[4]

Právní úprava k referendu byla přijata 6. prosince 1990 a téhož dne byla publikována v Úředním listu. V případě, že by se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost a nezávislost, měla být dle článku 4 zákona tímto vázána republiková skupščina, která měla do šesti měsíců ode dne vyhlášení výsledků referenda připravit veškerou právní úpravu potřebnou pro osamostatnění a vyřešit otázku právního nástupnictví Jugoslávie.[5]

26. prosince 1990 vyhlásila skupščina výsledek referenda a současně přijala usnesení, které potvrzovalo šestiměsíční lhůtu k jednáním s ostatními republikami a přípravu právního podkladu nutného pro existenci samostatného státu.[6]

V počátečním období se proti referendu stavěla část slovinské politické reprezentace včetně předsedy republikového Předsednictva Milana Kučana, ten se však v průběhu listopadu spolu se slovinským delegátem v Předsednictvu SFRJ Janezem Drnovšekem k myšlence referenda také přidal.[7][8] I přes nepříliš dobré osobní vztahy tak Kučan spolupracoval s ministrem obrany Janezem Janšou, čímž se podařilo zachránit část výzbroje slovinské Teritoriální obrany a policie, které odzbrojovala Jugoslávská lidová armáda, jež již delší čas připravovala plán na rázné zakročení proti separatistickým tendencím svazových republik.[9] Počátkem prosince 1990 arcibiskup Alojzij Šuštar vyzval slovinské katolíky, aby kladným hlasováním splnili svou národní i křesťanskou povinnost.[8]

V únoru 1991 adresovala slovinská skupščina zákonodárným tělesům ostatních svazových republik návrh vzájemné dohody o rozpojení federace (Resolucija o predlogu za sporazumno razdružitev Socialistične federativne Republike Jugoslavije), o tomto návrhu v zásadě jednal jen chorvatský parlament.[10] Od ledna do června 1991 bylo celkově přijato několik ústavních dodatků, z nichž nejvýznamnější byl XCIX., jenž zakládal možnost odpoutat Slovinsko od Jugoslávie bez ohledu na stanoviska ostatních republik, a pro nový stát důležité zákony – k obraně státu, o vojenské službě, o státním občanství, cizinecký zákon, zákon o Bance Slovenije, o měně, o cestovních dokladech a další.[11]

Počátkem dubna 1991 se v Brdu konalo další setkání vedení koalice DEMOS, na němž bylo rozhodnuto dokončit proces osamostatnění. Byl vytvořen koordinační štáb v čele s premiérem Peterlem, který měl zajistit úkony k osamostatnění.[12] V průběhu května 1991 se začaly množit informace o hrozbě zásahu Jugoslávské lidové armády ve Slovinsku. Při jedné z protiarmádních demonstrací byl v Pekrah u Mariboru 23. května 1991 smrtelně zraněn vojenským vozidlem jeden civilista.[13]

25. června 1991 přijala skupščina na společném zasedání všech komor Základní ústavní listinu o nezávislosti Republiky Slovinsko, ji provádějící ústavní zákon a Deklaraci nezávislosti. Jugoslávská lidová armáda zareagovala v noci z 26. na 27. června 1991, čímž začala Desetidenní válka.[11] Účinnost aktů z 25. června 1991 byla po Brionské deklaraci odložena do října 1991.[14]