Sociální událost
Sociální událost je okolnost s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, s jejichž pomocí lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci, která je způsobena takovou událostí.[1] Sociální událost bývá označována také jako sociální riziko nebo sociální příhoda.
Abychom o riziku (události, příhodě) mohli mluvit jako o sociálním riziku (události, příhodě), musí být toto riziko státem uznané za objektivní, zasluhující pozornost některého z veřejných subjektů.[2] Pak vzniká jedinci či rodině, která byla zasažena takovou událostí, nárok na sociální ochranu, která je v ČR poskytována podle systému sociálního zabezpečení.
Charakteristika sociálních událostí
Sociální události mají několik společných znaků:
- ekonomicky a sociálně ohrožují existenci člověka i společnosti,
- ohrožují člověka sociálním vyloučením a
- člověk není schopen odvrátit jejich důsledky vlastními silami.
Zda vznikají nezávisle na vůli člověka, může (ale nemusí) ovlivnit poskytnutí sociální ochrany.[2]
Druhy sociálních událostí
V průběhu života se každý člověk může dostat do různých životních situací, které mohou být kvůli svým důsledkům označeny jako sociální události. Zpravidla je rozdělujeme na:
- přirozené (předvídatelné, standardní, fyziogenní) a
- nepřirozené (nepředvídatelné, nestandardní, patogenní).[3]
Přirozené sociální události
Události, které lze předvídat nebo plánovat. Rozlišujeme:
- biologické: narození dítěte, dospívání, těhotenství, mateřství a péče o děti, stáří
- sociální: životní start, založení rodiny.[3]
Nepřirozené sociální události
Události, které nelze předvídat nebo plánovat. Rozlišujeme:
- biologické: nemoc, úraz, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, invalidita
- sociální: diskriminace, dezintegrace (ztráta sociálních vazeb), nezaměstnanost, chudoba.[3]
Podpora a pomoc
Pokud v životě jedince nastane sociální událost, ve většině zemí se o jeho ochranu starají veřejnoprávní instituce. Na území Evropy je většinou poskytován stejný rozsah sociální ochrany, ale státy se od sebe liší podmínkami i její úrovní.[2] O zabezpečení jedince i rodiny postižené nějakou sociální událostí se mohou starat i nestátní organizace (Charita, Člověk v tísni apod.)
Podle I. Tomeše se sociální ochrana pojí se sociálními událostmi, které jsou právními událostmi, nikoli však právními jednáními (do roku 2013 tzv. právními úkony). Tzn. s právními skutečnostmi vzniklými nezávisle na vůli dané osoby.[3]
Sociální ochrana představuje poskytnutí sociálních dávek či služeb v rámci systému sociálního zabezpečení určitého státu, pokud sociální událost splňuje právem stanovené podmínky. Právo na sociální ochranu vzniká:
- ze zákona,
- ze smlouvy nebo
- na základě žádosti.[3]
Minimální rozsah sociální ochrany
Úmluva o sociálním zabezpečení přijatá roku 1952 na Mezinárodní konferenci v Ženevě definuje oblasti sociálního zabezpečení, které by měly být pro státy povinné. Jsou to:
- zdravotní péče,
- nemocenské dávky,
- dávky ve stáří,
- dávky při pracovním úrazu a nemoci z povolání,
- rodinné dávky,
- mateřské dávky,
- invalidní dávky a
- dávky pozůstalým.[3]
Systém sociálního zabezpečení v ČR
Sociální zabezpečení v České republice sestává ze tří systémů, které na sebe navazují. Každý z nich zabezpečuje následky jiných sociálních událostí:
- Sociální pojištění - situace, na které se jedinec může předem připravit (důchodové pojištění, nemocenské pojištění).
- Státní sociální podpora - situace, které jsou společensky uznané za hodné zřetele (především dávky pro rodiny a rodiny s dětmi).
- Sociální pomoc - situace hmotné a sociální nouze, které občan není schopen řešit sám nebo za pomoci vlastní rodiny (sociální služby, sociálně-právní ochrana, dávky sociální pomoci).[1]
Reference
- KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 544 s. ISBN 978-80-7357-585-4. S. 175.
- MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. Vyd. 1. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667. S. 234
- TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-680-3. S. 189.