Sarah Bernhardt

Narodila se 22. října 1844 v Paříži. Byla nejstarší a nemanželskou dcerou Judith-Julie Bernardtové, která sama byla dcerou nizozemského varietního podnikatele židovského původu (možná také podvodníka) jménem Moritz Baruch Bernardt. Její matka byla povětšinou nemajetná (sans le sou) a působila v Paříži jako kurtizána pod jménem „Youle“. Sarah Bernhardt se ale v roce 1915 sama bez patřičného oprávnění prohlásila za dceru páru Judith van Hard a Édouard Bernardt z přístavního města Le Havre. Chtěla pomocí tohoto postupu získat francouzské občanství a oprávnění k tomu, aby obdržela Řád Čestné legie, což se jí také podařilo.

Na přání svého (nám neznámého) otce byla Sarah Bernhardtová pokřtěna, poté byla svěřena do pěstounské péče. Ve svých osmi letech, roku 1852, byla odeslána do pensionátu a od roku 1854 navštěvovala klášterní školu ve Versailles. Roku 1858 pro ni vévoda de Morny (Duc de Morny), nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, vymohl výuku herectví v divadle Comédie-Française.

Po čtyřech letech studia (roku 1862) debutovala v titulní roli Racinova dramatu Ifigenie. Již v této roli používala své umělecké jméno Sarah. Její kariéra byla však po několika měsících na určitou dobu přerušena, neboť byla z divadla propuštěna, protože se poprala se svou kolegyní v divadle. Poté hrála zpravidla vedlejší role na malých scénách.

Roku 1864 porodila syna pokřtěného jako Maurice, jehož otcem byl belgický kníže Henri de Ligne, který měl zájem se s ní oženit, ale jeho rodina se proti tomuto kroku postavila.

Roku 1868 Sarah Bernhardtová vystupovala v pařížském divadle Odéon v Lucemburských zahradách (Jardin de Luxembourg) ve hře Kean od Alexandra Dumase staršího.

V prusko-francouzské válce (1870) byla uzavřena divadla. V tomto období pečovala Sarah Bernhardtová o raněné a po válce se opět mohla vrátit do Comédie-Française.

V tomto období začíná její vzestup a brzy je pokládána za jednu z nejvýznamnějších div tehdejší doby. Ve Francii byla kritikou oslavována jako „la voix d’or“ (zlatý hlas) či „la divine“ (božská). Roku 1882 se vdala za Jacquese Damalu, který působil jako atašé řeckého vyslanectví v Paříži. Jaques Damala se také věnoval herectví, a proto spolu otevřeli vlastní divadlo, ředitelem se stal její syn Maurice. Toto divadlo se brzy dostalo do finančních potíží a poté zbankrotovalo, za příčinu bývá uváděn jednak fakt, že Damala svým výrazným řeckým akcentem vzbuzoval u diváků smích. Pravdou ovšem je, že Damala se stal závislý na morfiu a hazardních hrách. Tyto vášně byl nucen brzy financovat právě ze zisků divadla. Damalova závislost vedla k tomu, že již koncem roku 1882 žili odděleně. Damala pak zemřel v roce 1889.

Krach divadla pro ni znamenal velkou finanční ztrátu, kterou vyrovnávala jen díky zahraničnímu turné.

Roku 1905 utrpěla úraz kolena. V důsledku tohoto úrazu musela roku 1915 podstoupit amputaci pravé dolní končetiny pod kyčelním kloubem. I poté se herecky angažovala, během první světové války hrála ve stanech, stodolách a lazaretech na improvizovaných jevištích.

Její zásluhy byly oceněny v roce 1906, kdy byla jmenována profesorkou na pařížské konzervatoři. Od roku 1915 byla členkou Čestné legie.

Sarah Bernhardtová zemřela 26. března 1923 v Paříži na selhání ledvin a byla pochována na tamním hřbitově Père Lachaise.

Kromě hereckého umění proslula Sarah Bernhardtová i jako excentrická a náladová hvězda, která měla celou řadu milenců, jako byli například Charles Haas, Mounet-Sully či malíř a ilustrátor Gustave Doré. Zajímavostí je, že v bytě chovala řadu zvířat, mezi nimiž kromě psů a koček byla i exotická zvířata jako papoušek, opice, gepard, chameleon, had či dokonce lev.

Plakát Alfonse Muchy k prvnímu uvedení hry Lorenzaccio v roce 1896 v divadle Sarah Bernhardt.

Sarah Bernhardtová byla mnohostranná, talentovaná herečka, dosáhla úspěchu jak v klasickém repertoáru, tak v moderních hrách. Proslula krásným hlasem, pohybovou elegancí a temperamentem, tyto vlastnosti z ní dělaly ideální herečku v období romantismu, které si potrpělo na přehnané deklamace a velká rozmáchnutá gesta. Největšího úspěchu dosahovala ve francouzských moderních hrách, přesto nelze opomíjet i její úspěšné ztvárnění nefrancouzského dramatu. Zajímavostí je, že dokázala ztvárnit i řadu mužských rolí, z nichž nejznámější se stalo její vystoupení v roli Hamleta od Williama Shakespeare (1899). V díle L’aiglon (Orlík) od Edmonda Rostanda ztvárnila roli vévody Zákupského, v Mussetově hře Lorenzaccio pak titulní roli Lorenza Medicejského.

Velký úspěch měla ve hře Fedra a Hyppolit od Jana Racina, kde hrála Fedru. Další výrazné role absolvovala v hrách Victora Huga Ruy Blas a Hernani. Ústřední hrou jejího života byla Dáma s kameliemi, kterou napsal Alexandre Dumas mladší, tento příběh odpovídal nejen vkusu tehdejšího publika, ale i jejímu temperamentu a Sarah Bernhardtová hrála v této divadelní hře od roku 1880 až do vysokého věku. Zajímavé je, že v hlavní roli hrála i ve filmu z roku 1911 (La Dame aux camélias), kdy jí bylo již šedesát sedm let.

Ve filmu vystupovala Sarah Bernhardtová poprvé v roce 1900 (Le Duel d’Hamlet). Po tomto filmu zaujala k tomuto umění negativní postoj, přesto však ještě hrála ve filmu Tosca (1909) a roku 1912 ve filmu Lásky královny Alžběty.

Sarah Bernhardtová mj. vedla několik divadel v Paříži, ve kterých také vystupovala. Nejvýznamnější z nich bylo Theatre des Nations, které přejmenovala na Theatre Sarah Bernhardt, což je název, který si toto divadlo podrželo dodnes.

Turné

Významnou součástí umělecké činnosti Sarah Bernhardtové byla její vystupování v cizině, na která jezdila s vlastní hereckou společností. Roku 1879 v Londýně, roku 1880 absolvovala šestiměsíční turné po Spojených státech, kde navštívila 51 měst. V roce 1881 a následně pak v roce 1882 (z finančních důvodů) absolvovala velké evropské turné, při němž navštívila Rusko, Itálii, Řecko, Maďarsko, Švýcarsko, Dánsko, Belgii a Nizozemí. Mezi roky 1886 a 1889 vystupovala několikrát v USA a v letech 1891 až 1893 absolvovala světové turné. Zajímavostí je, že odmítala vystupovat v Německu.

Portrét od Giovanniho Boldiniho

Sarah Bernhardt navštívila Prahu dvakrát, v roce 1888 a 1892. Vystupovala v Národním divadle a byla přijata s nadšením. K jejímu uvítání napsal Jaroslav Vrchlický fejetón[1], Jan Neruda se s typickou jízlivostí podivoval nad rozpory v publikovaných datech jejího narození[2]. Mezi mnoha dary dostala také soupravu šperků.