Sochařství

Podle techniky vycházející z vlastností materiálu, se dělí sochařství na dva základní druhy - sochařství skulptivní a plastické.

Dílo je tvořeno odebíráním hmoty (kamenosochařství, řezbářství, glyptika)

Dílo je tvořeno modelováním a přidáváním hmoty (štukatérství, terakotářství, ceroplastika a kovolitecké postupy)

Představuje architektonickou nefigurativnost jako přímou součást architektury. Zpracovává skutečnou hmotu ve skutečném prostoru.

Představuje formou malířské figurativnosti výtvarný projev opracování průčelní strany kamene, který je zaklesnut do stavby a tvoří její neodlučitelnou součást. Ilusionistický reliéf se stává důležitým činitelem fiktivního prostoru. Jako malířství vtiskuje obraz hmotě v psychologickém slova smyslu.

Otesáním mramorového bloku nebo nalitím roztaveného kovu do formy může sochař vytvořit volné trojrozměrně umělecké dílo. Socha se tím stává nezávislou na architektuře.

Socha je uvolněna od spojení s konstrukcí. Sochař pracuje, vedle kvalit ověřitelných hmatem, i s kvalitami prostorovými (úhel vnímání, formování prostoru sochařským dílem), barevnými (polychromie, barva materiálu) a dynamickými (urobily, kinetické objekty). Dává přednost modelačním materiálům, odhaluje úlohu zpracovávaných hmot a jejich stylotvorného významu. Začíná se vytvářet kabinetní nebo galerijní umění.

Podle funkce, které slouží, se dělí na architektonickou plastiku, urbanistické sochařství, sochařství v přírodním prostředí a na volnou plastiku.

Jsou to sochařská díla tvořící součást architektury

Je to sochařství vycházející z urbanistických požadavků

Je to sochařství zaměřené na výzdobu parků a zahrad a sochařství pomníkové

Jsou to exteriérové a interiérové volné plastiky

Motivem mohou být nejen lidské a zvířecí postavy, ale také různá zátiší, krajiny, architektura, ale i ornamenty, symboly, znaky a další abstraktní motivy. Vedle kvalit ověřitelných hmatem pracuje sochařství i s kvalitami prostorovými (úhel vnímání, formování prostoru sochařským dílem), barevnými (polychromie, barva materiálu), dynamickými (urobily, kinetické objekty).

Kamenictví je řemeslným oborem, jehož náplní je opracování tvrdého kamene. Speciálním řemeslným oborem kamenictví je kamenosochařství.

Kamenosochařství se specializuje na zhotovování kamenných soch a sochařských objektů. Musí zvládnout nejen jejich tvorbu, ale i jejich kopírování, zvětšování či zmenšování podle modelů.

Základním kamenickým nástrojem je kamenická špice doplněná kamenickým dlátem, zubákem, dvojzubákem nebo šalírkou a nezbytnou kovovou kamenickou paličkou.

Při zpracování přírodního kamene je velmi důležitým prvkem preciznost provedení díla i jeho jednotlivých detailů, rozhodujících o výsledném efektu estetického působení hotového díla.

Kamenické práce představují ruční nebo strojní(včetně CNC strojů), přípravu, úpravu a zpracování přírodního a umělého kamene, (řezání, štípání, lámání, frézování), zhotovování slohových, figurálních a monumentálních výrobků, opracování, osazování a spárování kamenných dílců a bloků, zhotovování profilů a nápisů, údržbu a povrchovou úpravu kamene a dekoračních a užitkových předmětů z kamene vytvořených (odsekávání, hranění, obkládání, leštění) a osazování konstrukčních stavebních a slohových výrobků při obnově památkových objektů.

Přehled druhů kamene užívaných v sochařství nebo architektuře, lomy a příklady užití kamene jako architektonického prvku uvádí na své stránce Česká geologická služba.[2]

Kovolitectví je z hlediska rekonstrukce jedno z nejnáročnějších řemesel. užívaných v sochařství.

Formou pro odlévání může být jednoduchý dlabaný kadlub (pro hrubé tvary), jednodílná nebo vícedílná forma nepálená nebo z Lukoprenu (pro nízkotavitelné kovy), nebo naopak tvrdě vypálená hliněná forma, forma z formovací hmoty apod.

Nejnáročnější je odlévání vysokotavitelných kovů při teplotách zhruba kolem 1000 °C (stříbro taje při 962 °C, eutektická bronz při 960 °C, zlato při 1064 °C, měď při 1083 °C). Je nutno používat brýle a svářečské rukavice. Kov je třeba lít proudem po stěně nálitku až do jeho úplného zaplnění.

Řezbářství dřeva patří mezi ta odvětví výtvarných umění, která tvoří svá díla ze snadněji opracovatelných přírodních materiálů, zejména ze dřeva. Nachází uplatnění nejen v podobě dekorativních uměleckých předmětů v interiérech, ve vestibulech, v podobě okrasných prvků schodišť apod., ale i k výzdobě venkovních prostorů. Při zpracování dřeva řezbář uplatní řadu pracovních úkonů od modelování přes přípravu materiálů k měření, řezání, frézování, vrtání, opracování řezbářskými dláty a noži až po povrchové úpravy. Pracovní prostředí tvoří dílny nebo ateliéry s pracovními stoly a hoblicemi, se strojním vybavením a nezbytnými ručními nástroji. K nejběžnějším užívaným technikám patří figurální a reliéfní řezby, dřevořezy a dřevoryty, intarzie a inkrustace.

Tvorba keramiky představuje ucelený proces vytváření, vypalování a dekorování keramických předmětů. Hlína, matka všeho živého, umožňuje sochaři rozvoj jeho estetického cítění a vztahu k práci a osvojení nových technologických postupů a keramických metod, jako je výtvarné konstruování a objektová tvorba. Práce s keramickou hlínou v sobě zahrnuje skulptivní a plastické modelování z keramické hlíny (vytváření z plátů, válečkování, vytáčení a lití do forem), retušování, vysoušení a vypalování, glazování, povrchové úpravy a zdobení pomocí barev, šablon a engob, užívání smaltů a listrových barev. K nejčastějším sochařským dílům vyrobeným zpracováním pálené hlíny patří skulptury, sochy a rituální plastiky a glazované kachle na obkladech i na podlahách.