Mezinárodní sankce v průběhu ukrajinské krize

Dne 20. listopadu ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro asociační dohodu s Evropskou unií, což následující den vedlo k sérii protestů neboli tzv. Euromajdanu. Tyto protesty pokračovaly kontinuálně několik měsíců v menším či větším měřítku. Jejich cílem bylo odstoupení tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče a následné předčasné prezidentské volby, spuštění asociačních dohod a osvobození bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové. V lednu došlo k silné eskalaci střetů mezi protestanty a pořádkovými silami. Protesty se začaly dotýkat politického dění. Dne 22. února 2014 byl Viktor Janukovyč odvolán ukrajinským parlamentem a následně uprchl do Ruska.[5] Nicméně lidé především na východní a jižní Ukrajině, z tradiční základny Janukovyče a jeho Strany regionů, neschvalovali revoluci a začali protestovat ve prospěch užších vazeb s Ruskem.

Rusko považovalo převrat za fašistický a své menšiny na Ukrajině chtělo uchránit před ukrajinským nacionalismem. Poukazovalo především na podíl krajně pravicové strany Pravý sektor na Euromajdanu, na fakt, že v nově dosazené vládě měla 30 mandátů krajně pravicová nacionalistická strana Svoboda a to, že bojů na východní Ukrajině se účastnil i Batalion Azov, který je složený z nacionalistů a neonacistů.

Během 90. let se Krymský parlament snažil vydobýt si na Ukrajině nezávislost, k tomu však nedošlo, Krymu byla jen přiznána jistá míra autonomie v rámci Ukrajiny.[6] Různé demonstrace se konaly na Krymu ve prospěch opuštění Ukrajiny a připojení k Rusku. Dne 27. února 2014 obsadili neoznačení vojáci, některými médii označovaní jako „zelení mužíčci“, budovu krymského parlamentu. Ruský parlament poté schválil vojenský zásah na krymském poloostrově. Krymský parlament následně na Krymu vyhlásil referendum o připojení poloostrova k Ruské federaci. V referendu hlasovalo 96% zúčastněných pro připojení k Rusku. Ukrajinská vláda, Evropská unie ani Spojené státy výsledek referenda neuznaly.

Anexe Krymu posílila separatistické tendence i na východě Ukrajiny, které propukly v boje spojené s vyhlašením autonomních republik Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, stav se zde dá označit za tzv. „zamrzlý konflikt“.[7]

Ekonomické sankce jsou velmi často považovány za nástroj, který má roli donucovacího prostředku v mezinárodních konfliktech. Na druhou stranu, je všeobecně známo, že v historii nebyly sankce příliš úspěšné, zvláště pak ty, které měly změnit zahraniční politiku daného státu. Například sankce proti Íránu, které měly změnit politický režim, nebyly úspěšné a podle dosavadních analýz je velmi nepravděpodobné, že by Rusko na základě těchto sankcí změnilo svoji zahraniční politiku.[8] V minulosti byly sankce spíše ekonomického charakteru (Kuba, Írán…). V případě Ruska bývají tyto sankce nazývány jako „chytré“. Jde o kombinaci diplomatických, ekonomických a finančních sankcí.[8]

Ekonomické sankce proti Rusku se dají rozdělit do tří kategorií. Zaprvé byla zakázána a přerušena dodávka zbraní a jiných materiálů, které by mohly sloužit k vojenským účelům. Zadruhé byl uvalen zákaz na dodávaní zboží, které slouží k produkci a těžbě ropy a zemního plynu, a za třetí byly uvaleny finanční sankce, které postihly důležité ruské společnosti podnikající v oblasti průmyslu a energie.[9]

Zavedené sankce mají Rusko nikoliv zruinovat, nýbrž dramaticky zkomplikovat jeho další vojenský postup a změnit tak jeho zahraniční politiku. Evropské státy si nemohly dovolit uvalit moc vysoké sankce, jelikož valná většina z nich je závislá na ruském plynu, jehož přerušení by mělo katastrofální následky. Navíc i samotná ekonomika EU nebyla na začátku roku 2014 příliš stabilní, aby mohla efektivně čelit případné ruské odezvě.[10]

Vztahy mezi EU a Ruskem na bázi písemných dohod započala dohoda o partnerství a spolupráci v roce 1994. Tato dohoda se především týkala ekonomických vztahů, mezinárodního obchodu a investic. Byla však často kritizována za svou nevyrovnanost mezi oběma aktéry. O devět let později na Petrohradské konferenci přišla dohoda o společném ekonomickém prostoru (Common Economic Space-CES), který umožňoval flexibilní a svobodnější obchod mezi Ruskou federací a EU. V roce 2008 se tyto vztahy prohloubily na summitu v Chanty-Mansijsku. Tato konference zajistila partnerství i na poli bezpečnosti, výzkumu, vzdělání i výroby energie.[11]

Za zhoršením vzájemných vztahů mezi západem a východem nebyla pouze anexe Krymu. Celá krize začala o několik let dříve, a to v roce 2013, kdy Ukrajina zahájila vyjednávací řízení pro vstup do EU. Další příčinou zhoršení vzájemných vztahů je projekt „Východní partnerství“, iniciovaný Evropskou unií, jehož cílem je těsnější spolupráce Unie se šesti státy východní Evropy a Kavkazu (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán).[8]

17. března 2014 uložila EU první zákaz cestování a zmrazení majetku vybraným osobám.[12] V červenci 2014 uložila EU ekonomické sankce. V březnu 2015 Evropská rada spojila jejich trvání s úplným plněním Minských dohod.[13]

Zákaz udělování víz se vztahuje na 177 osob a 48 subjektů.[14] Státní příslušníci a podniky z EU již nemohou kupovat nebo prodávat dluhopisy největších ruských bank či energetických a obranných společností s dobou splatnosti delší než 30 dní. Embargo na dovoz a vývoz zbraní z Ruska. Zákaz dodání služeb nezbytných pro projekty hlubinného vrtání, těžby dřeva a výroby specializovaných plovoucích plavidel.[15]

Omezení týkající se Krymu a Sevastopolu nařizují: zákaz dovozu zboží z těchto destinací, zákaz investic, zákaz poskytování služeb v oblasti cestovního ruchu, výletní lodě z EU nesmí dokovat v krymských přístavech, zákaz prodeje zboží a technologie pro dopravu, telekomunikace, energetiku a průzkumu ropy, zemního plynu a nerostných surovin. Nesmí také být poskytnuta technická pomoc, zprostředkovatelské, stavební či inženýrské služby související s infrastrukturou.[15] Tyto sankce se postupně rozšiřují a zapojují se do nich i státy mimo Evropskou unii, včetně Spojených států, Kanady, Austrálie atd.[16]

Rusko reaguje na sankce zamezením přístupu na své území několika vysokým západním představitelům, jež sankce proti němu podpořili. Dále zamezuje dovozu potravinářských produktů. Dekret se týká omezení či zákazu dovozu ovoce, zeleniny, mléčných výrobků, ryb, hovězího, drůbežího a vepřového masa z EU, Norska, USA, Kanady a Austrálie do Ruska. Týká se také některých ukrajinských piv, všech vín, tvrdého alkoholu a sladkostí.

Polsko bylo ruskými sankcemi nejvíce přímo poškozenou zemí V4, a to kvůli zhroucení trhu a pádu cen jablek, hub, rajčat a sýrů. Polsko bylo po Litvě druhou nejvíce přímo poškozenou zemí a Maďarsko nejvíce zasáhla produkce vepřového a drůbežího masa.[17] Polsko tak ztratilo pozici největšího světového vývozce jablek, způsobený přetlak na trhu s tímto ovocem by mohl znamenat ztrátu pro Česko mezi 400 až 700 miliony korun.[18] České zemědělství přijde o pět až deset miliard.[19]

V důsledku velkého propadnutí cen ropy v kombinací se sankcemi, si prošla ruská ekonomika v roce 2015 silnou recesí a celkový hrubý domácí produkt poklesl o 1,5 % oproti období před krizí, na rozdíl od EU, která ztratila pouze 0,25 %, což představuje zhruba 100 miliard euro. Celkově klesl vzájemný obchod o více než 36 %, což znamená výrazné ztráty jak pro Rusko, tak pro EU, nicméně ekonomika Evropské unie stále roste a posiluje ve všech směrech. Oproti tomu Rusko zaznamenalo i výrazný úpadek přímých zahraničních investic. Přiliv zahraničních investic v roce 2015 byl o 92 % menší, než v roce 2014.[20]

Výrazně ovlivnit ruskou ekonomiku by mohl i zákaz dovozu potravinářských produktů do Ruska.[16] Zahraniční firmy operující na území Ruska, přicházejí o své zisky, což výrazně snižuje jejich aktivitu v této zemi. Je velmi složité určit, zdali sankce vůči Rusku byly účinné, protože skutečnost se může projevit až za několik let. Již teď se dá konstatovat, že významně ovlivnily současnou polarizaci velmocí. Tyto všechny faktory způsobily propad ruské ekonomiky v roce 2015 o 3,7 %.[11] Světová Banka zaznamenala v roce 2016 pokles ruského HDP o 0,6 % a počítá s mírným růstem o 1,5 % v roce 2017.[21]

Podle ekonoma NATO, Edwarda Hunter Christieho, zavedené sankce na Rusko s kombinací možnosti uvalení dalších sankcí mají positivní efekt a limitují tak ruskou agresi na Ukrajině. Co se strategického úhlu pohledu týče, tak sankce zatím nevedly k úplnému stáhnutí ruských vojenských sil či ke změně postoje jeho zahraniční politiky. Podle něj by naopak mírnější sankce pravděpodobně vedly k větší ruské agresi a výraznějšímu postupu ruských vojáku dále do vnitra Ukrajiny.[9]

Ruský prezident Vladimir Putin a německá kancléřka Angela Merkelová při setkání v Soči v květnu 2017

Jak EU, tak USA se snaží vyřešit tuto krizi spíše diplomatickým způsobem. Podle Christieho dosavadní ekonomické sankce nejsou pro ruskou ekonomiku příliš zdrcující, nicméně jsou vysoké natolik, že mnohonásobně zvyšují veškeré vojenské náklady a komplikují údajný další postup a teritoriální zisk v oblasti východní Ukrajiny.[9] Proces sankcí je často kritizován i určitou skupinou evropských států, například Itálií, Řeckem, některými německými spolkovými státy, Maďarskem, Francií, Kyprem a Slovenskem. Proti sankcím se vymezil i český prezident Miloš Zeman, slovenský premiér Robert Fico, maďarský premiér Viktor Orbán, řecký premiér Alexis Tsipras, bulharský premiér Bojko Borisov a italský premiér Paolo Gentiloni.^[zdroj?]

V červnu 2017 kritizovala německá kancléřka Angela Merkelová nové americké sankce proti Rusku, které připravil Kongres USA a které mají postihnout i evropské firmy spolupracující na rozšíření plynovodu Nord Stream, který již přivádí zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře.[22] Německo pohrozilo Spojeným státům odvetou, pokud sankce poškodí německé firmy.[23] K německé kritice nových amerických sankcí se připojili i rakouský kancléř Christian Kern[24] a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Své výhrady proti novým sankcím vyjádřila i Francie.[25]