Jazyková situace na Ukrajině

Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie A. Šachmatova, podle které se ukrajinština vyvinula z tzv. společného východoslovanského jazyka (rus. oбщевосточнославянский язык, ukr. спільно-руська прамова), kterým se v období raného středověku mluvilo na Kyjevské Rusi, nacházející se na území dnešní Ukrajiny. Na Kyjevské Rusi fungovala i staroslověnština, která však měla pouze status knižního jazyka. Ze živé společné východoslovanské řeči se později po rozpadu Kyjevské Rusi vyvinuly tři moderní východoslovanské jazyky: ruština, ukrajinština a běloruština.[2] Existují i jiné koncepce původu ukrajinštiny: např. J. V. Ševeljov tvrdí, že se ukrajinština vyvinula přímo z praslovanštiny.[3]

Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitlo rozděleno mezi sousední státy. Na západě jej ovládal Polsko-litevský svaz, z Krymu ovládali jižní části Ukrajiny krymští Tataři, a severovýchodní oblasti byly zpravidla sporným územím, ovládaných nejprve Zlatou hordou, později Moskevským velkoknížectvím. Styky se všemi těmito národy měly na podobu budoucí ukrajinštiny velký vliv.

První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka na území dnešní Ukrajiny se pojí se snahami o katolizaci pravoslavných oblastí Polsko-litevským svazem v 16.-17. stol. Proti polským katolíkům vedly náboženské i morální diskuse osobnosti tehdejší pravoslavné „Malé Rusi“, jako např. Meletij Smotryckyj a Ivan Vyšenskyj. Již tehdy se vyzdvihovala důležitost vlastního jazyka, který funguje spolehlivě ve světě knih i liturgie. Tehdy šlo však spíše o staroslověnštinu, než o skutečný jazyk ukrajinských mas. Konflikt byl v 17. stol. postupně vyřešen sériemi kozáckých povstání (např. povstání Bohdana Chmelnyckého), kdy se kozácké vedení rozhodlo připojit svá území východní Ukrajiny k Moskevskému státu výměnou za vojenskou pomoc a náboženskou svobodu.

Jazyková otázka se opět přihlásila o slovo v 18. stol., kdy začalo být jasné, že silně centralizovaný ruský stát vyvíjí značný kulturní tlak na jím ovládaná území a ve výsledku se ukrajinské obyvatelstvo především ve městech rychle rusifikuje. Odpovědí na tuto situaci bylo hnutí podobné českému národnímu obrození, kde se významné ukrajinské osobnosti snažily o pozvednutí ukrajinštiny na úroveň životaschopného moderního jazyka. Na základě živé lidové řeči byla postupně kodifikována tzv. nová spisovná ukrajinština (ukr. нова українська літературна мова), která byla v praxi používána ukrajinskými spisovateli a vědci, jako byli I. Kotljarevskyj, T. Ševčenko, P. Kuliš, aj.[4]

Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následující občanské válce byla Ukrajina definitivně připojena k nově vzniklému Sovětskému svazu. Jedním z programů sovětské vlády byl boj s negramotností a v jednotlivých sovětských republikách se ve 20. letech kladl značný důraz na nacionalizaci jazyka. Na Ukrajině se toto období tradičně nazývá „ukrajinizace“. Během ukrajinizace byl velmi aktivní literární i vědecký život. Ve 30. letech přichází období kolektivizace a industrializace, které se vyznačovalo zvýšenou migrací obyvatel a jazykovým míšením, kdy se na nacionalizaci již tak velký důraz nekladl. Nehledě na nesporné pokroky v ukrajinské jazykovědě i literatuře ani v SSSR nezmizel konflikt mezi ruskou a ukrajinskou jazykovou kulturou, kdy ruská kultura ve velké míře ovlivňovala (skrze literaturu, divadlo, film apod.) kulturu ukrajinskou a v některých průmyslových městech ukrajinské SSR zůstávala většina obyvatel ruskojazyčná.

Po rozpadu SSSR a vyhlášení samostatné Ukrajiny byla ukrajinština zakotvena v ústavě Ukrajiny jako úřední jazyk a vyučující jazyk ve školách. Tato politika nové ukrajinizace však nebyla příliš efektivní a ruskojazyčné obyvatelstvo přecházelo na ukrajinštinu jen pozvolna.[5]

Kvůli výrazným etnickým menšinám, především ruské, maďarské a rumunské, byl pak v roce 2012 přijat jazykový zákon, který povyšoval jazyk dané menšiny na status úředního, pokud podíl obyvatel dané menšiny v oblasti přesahoval 10 %. Možnost ustanovit ruštinu jako místní úřední jazyk využila většina oblastí na jihovýchodě země. Využily ji také maďarská a rumunská menšina v některých obcích na jihozápadě. V únoru 2014 Parlament Ukrajiny tento zákon o regionálních jazycích zrušil. Poté ale prezident Oleksandr Turčynov odmítl toto rozhodnutí podepsat a v říjnu 2014 začal Ústavní soud Ukrajiny přezkoumávat ústavnost zákona. Dne 28. února 2018 byl zákon označen za protiústavní.[6]

Podle údajů posledního sčítání lidu v roce 2001 se na území dnešní Ukrajiny přihlásilo k ukrajinské národnosti 77,8 % obyvatelstva. Druhá nejpočetnější národnost byla ruská, ke které se přihlásilo 17,3 % obyvatel.[7]

Ukrajinštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo 67,5 % všech obyvatel, ruštinu jako rodný jazyk uvedlo 29,6 %. Nejvíce rusky mluvících respondentů bylo v regionech Doněcké oblasti (74,9 %), Luganské oblasti (68,8 %) a Autonomní republiky Krym (77 %). Dalšími regiony s vysokým počtem rusky mluvících obyvatel jsou Charkovská oblast, Záporožská oblast a Oděská oblast.[8]

Po srovnání s údaji z předchozího sčítání lidu v roce 1989 je vidět obecná tendence pomalé jazykové ukrajinizace obyvatelstva, třebaže jde jen o relativně malé změny (ukrajinštinu jako rodný jazyk uvedlo v roce 2001 o 2,8 % obyvatel více než v roce 1989).