Rui Costa

V pěti letech vstoupil do místních kategorií Damaia Ginásio Clube. O čtyři roky později, ve věku 9 let, zkusil štěstí na trénincích v klubu SL Benfica. Po deseti minutách tréninku si jej všimla klubová legenda Eusébio. Byl ohromen dovednostmi mladého hráče. Po dobu osmi let zlepšoval kvalitu a styl v mládežnických týmech až do roku 1990, kdy byl na rok zapůjčen do klubu druhé ligy AD Fafe. Po roce se vrátil, kde vyhrál portugalský pohár (1992/93) i ligu (1993/94). Po vítězné sezoně musel klub prodat některé hráče i Manuela, kvůli zoufalé potřebě finančních prostředků k odvrácení nemyslitelného konci klubu. A tak po třech sezonách byl prodán za 5,5 mil. Euro do italského klubu AC Fiorentina.

Do nového klubu jej chtěl trenér Claudio Ranieri, který chtěl od Manuela přihrávky pro útočníka Batistutu. První utkání odehrál 11. září 1994 proti Janovu (1:1).[3] S jeho vynikajícím pečlivým ovládáním, driblingem a pohledem podobným Scholesovi mu vynesl přezdívku Princ z Florencie. První branku vstřelil 23. října 1994 proti Padově (4:1).[4] První sezona skončila a klub se umístil na 10. místě v lize. Manuel vstřelil celkem devět branek a hlavně díky jeho přihrávkám vyhrál Batigol tabulku střelců v lize. V Italském tisku si vysloužil přezdívku Il Maestro.

První úspěch v klubu přišel na konci sezony 1995/96, když ve finále italského poháru porazil Atalantu.[5] Začátek sezony 1996/97 odehrál vítězné utkání o italský superpohár nad AC Milán (2:1).[6] V poháru PVP došel až do semifinále, kde podlehl pozdějšímu vítězi Berceloně (1:1, 0:2).

Dobrou sezonu odehrál v sezoně 1998/99. V lize skončil s klubem na 3. místě (kvalifikace do LM), v domácím poháru došel do finále kde ale podlehl Parmě jen díky víc vstřeleným brankám na domácím hřišti (1:1, 2:2).[7] Hrál i pohár UEFA kde ale skončil již ve 2. kole. I tak to byla nejlepší sezona v kariéře. Celkem odehrál 39 utkání a vstřelil 14 branek.

Sezona 1999/00 začala kvalifikaci do LM ve dvojzápase proti polskému klubu Widzew Łódź (3:1, 2:0). Při druhém utkání dělal kapitána týmu.[8] Nakonec v soutěži skončil na 3. místě v osmifinálové skupině.[9]

Klub již neměl moc peněz na fotbalisty a tak sezonu 2000/01 zahájil již bez Batigola. I tak se Manuel snažil svými přihrávkami hledat nového střelce Chiesu. Konec sezony byl vítězný v domácím poháru, když porazil ve finále Parmu (1:0, 1:1).[10] I přes nelibost k odchodu, musel Manuel odejít. Klub byl totiž ve finanční ztrátě a musel prodávat hráče. Manuel a brankář Toldo měli být prodání za celkem 140 mil. Euro do Parmy. Jenže obchod se neuskutečnil, protože hráči s odchodem nesouhlasili.[11] Nakonec se rozhodl pro odchod do AC Milán.[12] Za sedm sezon odehrál za fialky celkem 276 utkání a vstřelil v nich 50 branek. Stal se vítězem Italského poháru i superpoháru.

Do klubu Rossoneri přichází společné od fialek s trenérem Terim.[13] První utkání odehrál 26. srpna 2001 proti Brescii (2:2).[14] Jenže ve 26. minutě utkání si zlomil zápěstí. První branku vstřelil v 1. kole v poháru UEFA proti BATE Borisov (4:0).[15] V pohárech došel do semifinále kde jej vyřadila Borussia (0:4, 3:1). V lize se špatném začátku podařilo vystoupat na 4. místo.

Sezona 2002/03 začala kvalifikací do LM. V ní nastoupil do obou utkání proti Liberci a díky vstřelené brance na venkovním hřišti postoupili (1:0, 1:2).[16] Kromě jednoho utkání odehrál všechny zápasy LM a ve finále pomohl k vítězství nad Juventusem.[17] Také byl u vítezství v domácím poháru.

Následující sezona začala prohrou o italský superpohár nad Juventusem.[17] Pak přišlo vítězné utkání o evropský superpohár nad Portem.[18] Na konci roku se hrálo utkání o Inter. pohár a v ní prohrál s Bocou na penalty.[19] V lize pomohl k 17 titulu třemi brankami. A v LM vypadli ve čtvrtfinále nad La Coruňou (4:1, 0:4).[20]

Poslední dvě sezony v Rossoneri už hrál méně v základní sestavě. Vystřídal jej Kaká. Vyhrál italský superpohár nad Laziem (3:0) na konci sezony se probojoval do finále LM 2004/05, kde prohrál na penalty s Liverpoolem.[21] V utkání nastoupil ve 112 minutě. Poslední utkání za Rossoneri odehrál 14. května 2006 proti AS Řím (2:1)[22] Za pět sezon odehrál celkem 192 utkání a vstřelil v nich 11 branek. Později se stal členem Hall of Fame.[23]

Dne 25. května 2006 ukončil smlouvu s AC Milán i když měl smlouvu ještě na jeden rok za 4,6 mil. Euro a vrátil se do mateřského klubu. Za sezonu odehrál málo utkání kvůli zranění. Před sezonou 2007/08 oznámil že to bude jeho poslední sezona v kariéře. V základní části LM se SL Benfica utkala s AC Milán. Utkání v Itálii jej fanoušci uvítali s jásotem a potleskem, jako znamení vděčnosti za roky strávené v klubu.[24] Poslední utkání odehrál 11. května 2008 proti Setúbalu (3:0).[25][26] Za mateřský klub odehrál celkem pět sezon a nastoupil do 174 utkaní a vstřelil 30 branek.

• 1× vítěz portugalské ligy (1993/94)
• 1× vítěz italské ligy (2003/04)
• 3× vítěz italského poháru (1995/96, 2000/01, 2002/03)
• 1× vítěz portugalského poháru (1992/93)
• 2× vítěz italského superpoháru (1996, 2004)
• 1× vítěz Ligy mistrů (2002/03)
• 1× vítěz evropského superpoháru (2003)

• 1× na MS (2002)
• 3× na ME (1996, 2000 – bronz 2004 – stříbro)
• 1× na MS 20 let (1991 – zlato)
• 1× na ME 21 let (1994 – stříbro)

• All Stars Team ME (1996, 2000)
• člen FIFA 100

Řád prince Jindřicha (2004)[46]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rui Manuel César Costa na portugalské Wikipedii a Rui Costa na anglické Wikipedii.

• FIFA 100

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rui Costa na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky)
• Profil hráče na National Football Teams.com (anglicky)
• Životopis na Planetfootball.com (anglicky)