První pětiletka (SSSR)

První pětiletka, tedy první pětiletý plán (rusky Первая пятилетка) byl seznam cílů těžkého průmyslu v Sovětském svazu, první z třinácti pětiletých plánů rozvoje národního hospodářství SSSR. Byl vyhlášen v roce 1929 se zpětnou plaností od roku 1928 a v lednu 1933 bylo oznámeno jeho předčasné splnění v roce 1932 „za čtyři roky a tři měsíce“.

„Pětiletku zvládneme za čtyři roky!“ poštovní známka SSSR (1930)

V období první pětiletky docházelo k intenzivnímu rozvoji průmyslové výroby, ale vykázané množství jednotlivých průmyslových produktů, prezentované jako úspěchy plánovaného hospodářství v sovětské propagandě, vůbec neodpovídalo skutečnému objemu výroby.[1]

Pětiletka spolu s kolektivizací zemědělství byla zavedena po upevnění moci Josifa Stalina a nahradila dřívější Novou ekonomickou politiku (NEP). Na XVI. všesvazovém sjezdu Komunistické strany bolševiků (duben 1929) byl první pětiletý plán vyhlášen jako komplex pečlivě promyšlených a skutečných úkolů. V důsledku jeho provádění se SSSR změnil z agrární země na průmyslovou zemi.

Okolnosti

Do roku 1928 v SSSR fungoval relativně liberální ekonomický režim nová ekonomická politika (NEP). Zatímco zemědělství, maloobchod, služby, potravinářský a lehký průmysl byly z velké části v soukromých rukou, stát kontroloval těžký průmysl, dopravu, bankovnictví, velkoobchod a zahraničnní obchod. Státní podniky si navzájem konkurovaly, role Státního plánovacího výboru SSSR se omezovala na prognózy, které určovaly směr a velikost veřejných investic.

Dosavadní míra industrializace se zdála být nedostatečná,[2] protože narůstalo zaostávání za Západem, kde ekonomika rostla. Vážným problémem byl také nárůst nezaměstnanosti ve městech. Vláda jednu z příčin pomalého rozvoje průmyslu viděla v nedostatku potravin ve městech, které malá rolnická družstva nedokázala zajistit.

Na XIV. sjezdu KSSS a III. všesvazovém sjezdu sovětů v roce 1925 byl oznámen úmysl vedení strany vyřešit tyto problémy plánovaným přerozdělením zdrojů mezi venkov a města dle ideálů socialismu. Volba konkrétní implementace centrálního plánování byla projednávána v letech 1926–1928. Zastánci genetického přístupu (V. A. Bazarov, V. G. Groman, N. Kondraťjev) věřili, že plán by měl být vypracován na základě objektivních vzorců ekonomického rozvoje výsledků analýzy stávajících trendů. Přívrženci teleologického přístupu (G. Kržižanovskij, V. Kujbyšev, S. Strumilin) věřili, že plán by měl transformovat ekonomiku a vycházet z budoucích strukturálních změn, výrobních kapacit a přísné disciplíny. Mezi stranickými funkcionáři první podporoval zastánce evoluční cesty k socialismu N. Bucharin a poslední L. Trockij, který trval na okamžité industrializaci. Generální tajemník ÚV KSSZ Stalin zpočátku podporoval Bucharinovo stanovisko, ale poté, co byl Trockij na konci roku 1927 vyloučen z ústředního výboru strany, změnil svůj postoj na diametrálně opačný.[3] To vedlo k rozhodujícímu vítězství teleologické školy a k radikálnímu odvratu od NEP.

Průmyslová politika
Poštovní aršík SSSR, 1979: 50 let přijetí první pětiletky
„Doženeme a předeženeme“. Plakát (1929)

Hlavním úkolem proklamované plánované ekonomiky bylo co nejrychlejší vybudování ekonomické a vojenské moci státu. V počáteční fázi toho bylo dosaženo přerozdělením maximálního objemu zdrojů pro potřeby industrializace. Na XVI. sjezdu KSSS (bolševiků) v dubnu 1929 byl vyhlášen první pětiletý plán (1. října 1928 – 1. října 1933) jako soustava pečlivě promyšlených a reálných úkolů. Tento plán, bezprostředně po schválení V. sjezdem sovětů SSSR v květnu 1929, byl základem k přijetí řady opatření ekonomické, politické, organizační a ideologické povahy, která povýšila industrializaci na koncept éry „velkého zlomu“. Země musela rozšířit vytváření nových průmyslových odvětví, zvýšit produkci všech druhů výrobků a zahájit výrobu nových technologií.

Aby bylo možné plány realizovat, byla sovětská vláda nucena vyhledat pomoc u zahraničních odborníků. Za pomoci akciové společnosti Amtorg si vláda vybrala americkou firmu Albert Kahn Inc. Ve Fordových závodech dokázala rychle navrhovat a stavět průmyslové podniky. Příprava výkresů trvala pouhý týden a průmyslové budovy byly postaveny za pět měsíců. V letech 1929 až 1932 americká firma navrhla a zorganizovala výstavbu více než 500 průmyslových zařízení v SSSR:[4] závody na výrobu traktorů ve Stalingradu a Charkově, automobilové závody v Moskvě a Nižním Novgorodu, mechanické závody v Čeljabinsku, Ljubercích, Podolsku, Stalingradu, Sverdlovsku, ocelárny a válcovny v Kamenském, Kolomně, Kuzněcku, Magnitogorsku, Nižním Tagilu, Verchním Tagilu, Sormově ad. V roce 1932 však byly aktivity Alberta Kahna v Sovětském svazu ukončeny a smlouva s firmou Albert Kahn Inc. nebyla obnovena.

Součástí budování průmyslu bylo i vytvoření kapacit pro rozsáhlé vyzbrojování, například uvedené traktorové závody byly zároveň výrobci tanků a další vojenské techniky. Výdaje na obranu během první pětiletky vzrostly na 10,8 % státního rozpočtu.[5] Vedení bolševické KSSS vyzbrojování obhajovalo existencí vysoké pravděpodobnosti nové války s kapitalistickými státy.

V SSSR vypukl katastrofický hladomor. Přes obrovský hladomor a smrt milionů lidí pokračovala Stalinova vláda v exportně-importních operacích s kapitalistickými zeměmi, včetně Německa. Německé firmy půjčující SSSR proti zárukám německé vlády a SSSR jako zákazník umístily přidělené prostředky do Německa:[6]

Celková hodnota sovětských objednávek zadaných v Německu v roce 1931 dosáhla rekordní výše 919,2 milionů marek. Například v první polovině roku 1932 koupil SSSR 50 % celkového německého vývozu litiny a oceli, 60 % všech zemních strojů a elektrozařízení, 70 % všech kovoobráběcích strojů, 80 % jeřábů a plechů, 90 % všech parních, plynových turbín a parních kovoobráběcích strojů.

Aby bylo možné uskutečnit další půjčky, musely obchodní kruhy vyjasnit situaci s použitím nákladného průmyslového vybavení dodávaného do Ruska a zajistit „ohlušující prohlášení o úspěchu v industrializaci“. Spolu s NKID byla vytvořena informační skupina, která od druhé poloviny srpna do konce října 1932 navštívila podniky v Moskvě, Saratově, Stalingradu, Rostově na Donu, na Severním Kavkazu, v Baku, Tbilisi, Batumi, na Krymu, v Charkově, Magnitogorsku, Čeljabinsku, Sverdlovsku, Novosibirsku či Novokuzněcku.[7]

Bylo shledáno následující:

  • Zapojila se ohromná škála podniků a byla oceněna odvážnost jejich plánování.
  • Nebylo zaznamenáno žádné opuštěné zařízení. Naopak, mladí a nezkušení sovětští technici projevili úžasnou zručnost a vynalézavost při sestavování průmyslového zařízení pomocí nejprimitivnějších prostředků.
  • Velmi rychlé opotřebení obráběcích strojů a průmyslových budov. Pouhý rok stačil na opotřebení drahých obráběcích strojů vyrobených v USA a Německu „natolik by je stěží takto opotřebovali za deset nebo patnáct let provozu“ na Západě. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu „mnohem vyšší míru amortizace, než je obvyklé na Západě“.
  • Neúnosné požadavky na schopnost lidí trpět a obejít se bez nejnutnějšího vybavení. Brutalita stalinistické kolektivizace přispěla k tomu, že neexistoval nedostatek pracovních sil.

Dělníci, muži a ženy, kteří chtěli najít bydlení v okolí Stalingradu, Magnitogorsku nebo Novokuzněcku, museli žít v zemnicích, které si vykopávali v okolních kopcích. Pokud tito lidé dokázali žít a vykonávat práci v takových životních podmínkách při velkém nedostatku jídla a základních životních potřeb, lze to vysvětlit známou skutečností, že ruský lid není zvyklý na nic jiného než na utrpení a strádání.[7]

Vedení SSSR pomocí médií vyzývalo k masivní mobilizaci obyvatelstva na podporu industrializace.[8] Mladí lidé, komsomolci, přijímali tyto výzvy s velkým nadšením. Miliony lidí[9] nezištně,[10] téměř holýma rukama, postavily stovky továren, elektráren, tisíce kilometrů železnic, či metro. Často se muselo pracovat na tři směny.

V roce 1930 na 16. sjezdu KSSS (bolševiků) Stalin připustil, že průmyslový průlom je možný pouze s vytvořením „socialismu v jedné zemi“ a požadoval mnohonásobný nárůst úkolů pětiletého plánu, přičemž tvrdil, že plán může být u řady ukazatelů splněn s přebytkem. [11]

Na konci roku 1932 bylo oznámeno úspěšné dokončení první pětiletky, a to dokonce již za čtyři roky a tři měsíce. Stalin uvedl, že těžký průmysl splnil plán na 108%. V roce 1947 Stalin na zasedání politbyra ústředního výboru Komunistické strany bolševiků uvedl, že plán první pětiletky nebyl splněn [12].

Industrializace v letech 1928–1932

V roce 1930 byla zahájena výstavba asi 1 500 objektů, z nichž 50 pohltilo téměř polovinu všech kapitálových investic. Byla postavena řada obřích dopravních a průmyslových staveb: Turksib, DněproGES, hutní závody v Magnitogorsku, Lipecku a Čeljabinsku, Novokuzněcku, Norilsku a Uralmaš, závody na výrobu traktorů ve Stalingradu, Čeljabinsku, Charkově, Uralvagonzavodu, GAZ, ZIS (dnešní ZIL) a další.

  • Industrializace proběhla s obrovskou investicí kapitálu a energie ze všech zdrojů. Proto vyvstala otázka: „Jak dlouho vydrží ruský lid takový tlak?"
Stánek kampaně první pětiletky na Sovětském náměstí v Moskvě, 1931.

Zvláštní pozornost byla věnována industrializaci zemědělství. Díky rozvoji konstrukce vlastních traktorů SSSR v roce 1932 odmítl dovážet traktory ze zahraničí.[13]

Mezi dodavateli moderních součástek byly společnosti jako Siemens-Schuckertwerke AG nebo General Electric (viz Zahraniční specialisté v SSSR). Ve Spojených státech bylo oznámeno, že v sovětském Rusku bylo asi 12 tisíc položek. volná pracovní místa: „Intelektuálové, sociální pracovníci, muži a ženy odborníci jsou upřímně zváni do Ruska... do země, kde probíhá největší experiment na světě...“.

Urychleně byl vytvořen systém vyššího strojírenského a technického vzdělávání. V roce 1930 bylo v SSSR zavedeno všeobecné základní vzdělávání ve městech povinné po dobu sedmi let.

Jelikož kapitálové investice do těžkého průmyslu téměř okamžitě překročily původně plánovanou částku a nadále rostly, byl výrazně navýšen tisk papírových peněz a během celého prvního pětiletého období se peněžní zásoby v oběhu oproti produkci spotřebního zboží více než zdvojnásobily, což vedlo k růstu cen a nedostatku spotřebního zboží.

Byl zaveden pětidenní pracovní týden („pětidenní plán“).

První pětiletý plán byl spojen s rychlou urbanizací. Městská pracovní síla se zvýšila o 12,5 milionu osob, z toho 8,5 milionu z venkova.

Plnění pětiletého plánu v roce 1932
produkty Výroba 1928 Výroba 1932 Pětiletý plán (2. revize) Splnění plánu
Surové železo, v milionech tun 3,3 6,2 15–16 ~40 %
Ocel, v milionech tun 4,3 5,9 10,4 57 %
Válcované železné kovy, v milionech tun 3,4 4,4
Uhlí, v milionech tun 35,5 64,4 95–105 68 % (61 %)
Ropa, v milionech tun 11,6 21,4 40–55 53,5 % (39 %)
Elektřina, miliardy kWh 5,0 13,5
Papír, tis. t. 284 471
Cement, v milionech tun 1,8 3,5
Krystalový cukr, tis. t. 1283 1828
Obráběcí stroje, tis. ks 2,0 19,7
Auta, tis. ks 0,8 23,9
Kožená obuv, milion párů 58,0 86,9

Dopravní infrastruktura

Během první pětiletky (1928–1932) bylo plánováno vybudování 360 tisíc km nových silnic a zpevnění 1,3 milionu km nezpevněných cest, ale tento plán nebylo možné splnit kvůli nedostatku zdrojů. Chyběly nejen finanční zdroje a vybavení, ale také kvalifikovaní specialisté. Nicméně během tohoto období se podařilo opravit 102 tisíc km silnic. Do provozu byla uvedena např. Čujská trasa (598 km), Usinská trasa (345 km), Amuro-jakutská železnice (869 km) a některé další silnice, důležité pro rozvoj Sibiře a Dálného východu. 88,8 % silnic v Rusku zůstalo nezpevněných. Do výstavby silnic SSSR investoval 1342,5 milionů rublů.

V roce 1931 byla zahájena první výroba asfaltových emulzí v SSSR. Mechanizace silničních prací umožnila použít více lokálních materiálů (štěrkové směsi, opuka, vápno, vápenec).

Od roku 1931 začaly továrny Dormaštrest vyrábět speciální silniční zařízení: samohybné válce, drtiče kamene, příslušenství pro sezónní práce na silnici. Ve stejném roce byly stanoveny první povinné technické podmínky pro výstavbu silnic v SSSR, které byly rozděleny do tří typů podle hustoty provozu a typu vozovky: nezpevněné cesty, zpevněné cesty a silnice. V té době se na silnicích stále předpokládal pohyb koňského transportu, protože SojuzTrans měl k dispozici 6 tisíc motorových vozidel a 22 tisíc koní.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Первая пятилетка na ruské Wikipedii.

  1. Bullock, Allan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Levné knihy. ISBN 80-7309-264-6 S. 276–277
  2. Согласно официальным данным, рост валовой продукции в 1926/27 г. составил 14 %
  3. Ноув А. О судьбах нэпа // Вопросы истории. 1989. № 8. — С. 172.
  4. Рудольф Волтерс | Специалист в Сибири
  5. Harrison M., Davis R. W. The Soviet Military-Economic Effort during the Second Five-Year Plan (1933—1937) // Europe-Asia Studies. 1997. Vol. 49, No. 3. P. 369.
  6. Г. Хильгер, А. Мейер «Россия и Германия. Союзники или враги?», Центрполиграф, 2008—415 с., стр. 293
  7. Г. Хильгер, А. Мейер «Россия и Германия. Союзники или враги?», Центрполиграф, 2008—415 с., стр. 297
  8. Kenez P. The Birth of the Propaganda State: Soviet Methods of Mass Mobilization, 1917—1929. Cambridge: Cambridge University Press, 1985.
  9. Возросший спрос на рабочие руки покрывался большей частью за счёт притока крестьян, бежавших из деревень от террора, а впоследствии от нищеты .
  10. «Энтузиазм и самоотверженность миллионов людей в годы первой пятилетки — не выдумка сталинской пропаганды, а несомненная реальность того времени». См.: Роговин В. З. Была ли альтернатива? М: Искра-Research, 1993
  11. Ратьковский И. С., Ходяков М. В. История советской России. СПб, 2001. — Гл. 3. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-06-18.
  12. Хлевнюк О. В. Советская экономическая политика на рубеже 1940—1950-х годов и «дело Госплана» // Отечеств. история. 2001. N 3. — С. 80.
  13. http://history.org.ua/JournALL/pro/11/4.pdf с. 119

Literatura

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.