Jan ze Salisbury

Jan ze Salisbury (anglicky John of Salisbury, kolem 1115 – 25. října 1180, Chartres, Francie) byl anglický katolický duchovní, diplomat, právník a scholastický filosof. Byl tajemníkem dvou arcibiskupů z Canterbury, Theobalda (1150-1161) a Tomáše Becketa (1161-1170), a poté biskupem v Chartres (1176-1180).[1] Mnozí jej pokládají za zakladatele středověké politické filosofie.

Jan ze Salisbury - pamětní deska.
Jan ze Salisbury
NarozeníDesetiletí od 1110
Salisbury
Úmrtí25. října 1180
Chartres
Povolánífilozof, teolog, politolog, historik, životopisec, spisovatel, římskokatolický kněz a bishop of Chartres
Alma materChartreská škola
VlivyThierry z Chartres
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v blízkosti města Salisbury, patrně v nemajetné rodině. Kolem roku 1136 začal studovat v Paříži, kde mezi jeho učiteli byl i Thierry z Chartres a Pierre Abélard. Po ukončení studia teologie roku 1147 byl vysvěcen na kněze, strávil nějakou dobu na papežském dvoře v Římě a roku 1159 napsal, že „už desetkrát překročil Alpy“, patrně též ve službách svého přítele, prvního anglického papeže Hadriána IV. (+ 1159).[2]

S doporučením Bernarda z Clairvaux vstoupil do služeb arcibiskupa z Canterbury jako právník a sekretář. Ve funkci pokračoval i za nového arcibiskupa Tomáše Becketa, ale z neznámých důvodů se dostal do konfliktu s králem Jindřichem II. a ještě dřív než Becket odešel do exilu do Francie, kde žil u svého přítele, opata v Remeši. Vrátil se až roku 1170 v čele poselstva, které vyjednalo Becketův návrat. Není pravděpodobné, že by byl očitým svědkem Becketova zavraždění. Od roku 1174 byl pokladníkem biskupa v Exeteru a roku 1176 byl zvolen biskupem ve francouzském Chartres, kde o čtyři roky později zemřel.[3]

Myšlení a dílo

Jan ze Salisbury byl horlivý čtenář antické literatury, z níž rád čerpal své příklady. Možnosti lidského poznání posuzuje s mírnou skepsí, odsuzuje snahy o naprostou jistotu, jíž v pozemských věcech nelze dosáhnout. Proto je třeba se spokojit s pravděpodobnými soudy a podle nich také jednat. V dobovém sporu o univerzálie (viz realismus a nominalismus) zastával středovou pozici Aristotelovu, že univerzálie jsou pojmy pro obecné skutečnosti. Ve svých raných spisech hájil latinské literární a filosofické vzdělávání (trivium), které může člověka vybavit zásobou vzorů jednání, a nepřál příliš subtilním logickým spekulacím. Ve spise Metalogicus kritizuje soudobé učitele, kteří se spokojují s Boethiovými spisy o logice, a vyžaduje, aby se učila podle celého Aristotelova Organon.[3]


Policraticus

Ve svém nejznámějším spise Policraticus (1159) jedná o úloze panovníka, o jeho povinnostech a o lidském štěstí. Společnost a stát chápe jako organický celek ve třech vrstvách. První tvoří panovník jako hlava, soudci a senát jako oči a ústa a církev jako duše. Ti musí být vzdělaní a řídit se dobrým svědomím. Do druhé patří vojáci a úředníci jako ruce. Těch je ovšem mnoho a nelze předpokládat, že by všichni byli ctnostní; musí se tedy motivovat odměnami a tresty, panovník je ovšem odpovědný za jejich vzdělávání. Do třetí vrstvy patří sedláci, řemeslníci a obchodníci jako nohy společnosti; první dvě vrstvy jsou zde kvůli nim a mají pečovat o jejich pozemské i věčné blaho.[3]

Štěstí člověka je dvojí: pozemské a věčné. Pozemské štěstí je sice omezené, ale přesto cenné samo o sobě a člověk je má sledovat s nasazením svých schopností. Vztah mezi státem a církví je dán tím, že každý má jiné úkoly a poslání. Panovník není nadřízen církvi a církev není nadřízena panovníkovi, ale protože úkolem církve je pečovat o věčný život, je její poslání vyšší a vznešenější.

Ze své bohaté zkušenosti s životem na panovnických dvorech Jan ze Salisbury kritizuje obvyklé nemravy a klade zvláštní důraz na právo, které panovník sice vyhlašuje, je však přitom vázán povinností nerušit přirozený zákon a jednou vyhlášenému právu sám také podléhá. Podle amerického právního historika H. J. Bermana je to první evropská politická teorie.[4]

Ostatní díla

Napsal knihu o Remešském koncilu (1148-1152), jehož se zúčastnil jako papežský vyslanec, dále životopis Anselma z Canterbury a životopis Tomáše Becketa (Vita sancti Thomae), jež měly sloužit pro jejich prohlášení za svaté. Zachovala se také jeho rozsáhlá korespondence.

Bůh potrestá každého tyrana, ale někdy k tomu používá i člověka s mečem.
 Policraticus VIII.21.

Odkazy

Reference

  1. www.radiovaticana.cz
  2. J. of Salisbury, Metalogicus III., prolog
  3. K. Guilfoy, heslo John of Salisbury ve Stanford encyclopedia of Philosophy
  4. H. J. Berman, Law and revolution I. Cambridge 1983.

Související články

Externí odkazy

Literatura

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.