Paul a Virginie

Román poprvé vyšel jako součást čtvrtého dílu autorova díla Etudes de la nature (1784-1788, Studie o přírodě), ve kterém Bernardin de Saint-Pierre chápe přírodu jako harmonický celek a racionalisticky objektivní popisy střídá osobním přístupem a lyrickými vyznáními.[1] Autor v románu, samostatně vydaném v roce 1789, líčí idilycký život malého společenství v exotickém prostředí ostrova Île de France (dnešní Mauricius) podle principu šťastného, resp. vznešeného divocha jím obdivovaného Jeana-Jacqeuse Rousseaua a rozvíjí v něm jeho myšlenku, že dobrota je člověku dána přirozeně, a proto je nutné jej chránit před škodlivými společenskými vlivy, protože příroda už sama vychová mladého člověka pro život.[3] Členové popisovaného společenství žijí v sociální rovnosti a ve vzájemné harmonii, bez násilí a neklidu, společně pracují aby si zajistili prostředky k obživě, a vytvářejí z okolní krajiny úrodnou zahradu i přírodní park.[4] Tato moralistně utopická společnost je později narušena konvencemi a stinnými stránkami civilizace (stavovské rozdělení, otrokářství, dogmatický výklad víry, touha po majetku), které ji zničí.[5][6]

Pharamond Blanchard: Paul et Virginie (1844)

Příběh se odehrává poblíž Port-Loius, hlavního města tehdejší francouzské kolonie Île de France, které Bernardin de Saint-Pierre osobně poznal během svého tříletého pobytu, takže prostředí děje je autentické.[5] Začíná rámcovým vyprávěním jednoho mladého muže, který není v románu nijak blíže specifikován. Tento muž rád chodí na místo, odkud může pozorovat ruiny dvou malých opuštěných chýší. Jednoho dne zde potká starého muže s bílými vlasy a ušlechtilým výrazem a zeptá se ho, zda něco o chýších neví. Stařec, který osobně znal jejich obyvatele, mu pak s bolestnou vzpomínkou na zašlý čas a ztracené přátele vylíčí příběh Paula a Virginie.[7]

Ilustrace z vydání románu z roku 1806

Ztroskotání lodi Saint-Géran, ilustrace z vydání románu z roku 1806

Antônio Parreiras: Morte de Virgínia (1905)

Paul a Virginie jsou dětmi starostlivých matek, vyloučených z oficiální francouzské společnosti. Paní de la Tour, matka Virginie, pocházela z Normandie, z bohaté šlechtické rodiny, provdala se však za neurozeného muže a tak se jí vlastní rodina zřekla. Navíc jí manžel brzy zemřel při obchodní cestě na blízký Madagaskar a paní de la Tour se v těhotenství usídlila na Île de France. Matka Paula Markéta (Marguerite) byla prostého venkovského původu. Zamilovala se do šlechtice, který ji v těhotenství opustil. Tento hřích odešla skrýt do míst vzdálených od jejího rodiště.[7]

Paul a Virginie spolu vyrůstají od narození na izolovaném tropickém ostrově, kde na ně nemá současná francouzská společnost žádný vliv. Díky harmonickému působení přírody a idylickým rodinným vztahům se z nich stali ctnostní mladí lidé, kteří k sobě v době dospívání pocítí nevinnou lásku. Jejich matky, které se mezitím spřátelily, plánují jejich sňatek.[7]

Utopický charakter života na ostrově je však také narušován, a to otrokářstvím. Obě rodiny sice také vlastní otroky, ale ti jsou považování za členy rodiny. K odsouzení otrokářství dochází v okamžiku, kdy k chýším dorazí zbičovaná a hlady padající otrokyně. Virginie jí okamžitě poskytne jídlo a s Paulem navštíví jejího majitele, aby jí odpustil.[7]

Idyla končí v okamžiku, kdy paní de la Tour přijde dopis od její tety, která zve Virginii do Francie a slibuje jí poskytnout řádné vzdělání, šlechtický titul a odkázání veškerého majetku. Virginie odjet nechce, ale matka ji společně s místním duchovním a guvernérem ostrova přesvědčí, že jde o boží plán, který je nutno uposlechnout. Během její nepřítomnosti, se Paul trápí starostí o ni a o její city vůči němu. Naučí se číst a psát, aby si mohl s Virginií dopisovat. Ta není ve Francii šťastná a po více než dvou letech se vrací na lodi Saint-Géran domů. Nicméně přírodní síly v podobě bouře jí již návrat do ztraceného ráje nedovolí, a Virginie při převržení lodi umírá před Paulovýma očima (ztroskotání lodi Saint-Géran je skutečnou událostí, která se odehrála rolu 1744).[5][7]

Starý vypravěč pak svému mladému posluchači ještě sdělí, že Paul, naprosto zdrcený ztrátou své milované, po dvou měsících zemřel. Pak zemřela i jeho matka Markéta, brzy následována paní de la Tour. Román končí pláčem starého vypravěče příběhu i jeho mladého posluchače.

• Pavel a Virginia, Praha: Václav Špinka 1836, přeložil Prokop Ondrák.
• Pavel a Virginie, Praha: Bedřich Rohlíček 1855, přeložil Prokop Ondrák.
• Pavel a Virginie, Praha: Jaroslav Pospíšil 1884, přeložil Josef Antonín Voráček.
• Pavel a Virginie, Praha: Josef R. Vilímek 1906, přeložila Eliška Řehákova.
• Paul a Virginie, Praha: Ludvík Bradáč 1925, přeložil Josef Maria Augusta.
• Pavel a Virginie, Praha: Jan Otto 1931, přeložil Otakar Šetka.
• Pavel a Virginie; Indická chatrč; Suratská kavárna, Praha: Vladimír Orel 1931, přeložila Božena Polívková.