Přirozené lymfoidní buňky typu 2

ILC2 hrají zásadní roli v produkci cytokinů Typu II v odpovědi na infekci helminty.[9] Exprimují charakteristické povrchové znaky a receptory pro chemokiny, které se podílejí na distribuci lymfoidních buněk do specifických míst orgánů. Pro svůj vývoj potřebují IL-7, který aktivuje dva potřebné transkripční faktory - RORα a GATA3. Po stimulaci Th2 polarizačními cytokiny, které jsou nejprve sekretované zejména epitelem (např. IL-25, IL-33, TSLP) začínají ILC2 rychle produkovat IL-5, IL-13, IL-9 a IL-4. ILC2 jsou zásadní pro primární odpověď na Th2 antigeny, např. helminty a viry, a proto se ILC2 hojně vyskytují v kůži,[10][11] plicích, játrech a střevech.[12] Bylo zaznamenáno, že ILC2 často pocházejí ze střeva, vstoupí do lymfatického oběhu a poté cirkulují krevním oběhem do ostatních orgánů, aby zde působily proti parazitárním infekcím. Migrace je částečně závislá na Sfingosin-1-fosfátu.[11] Například, během infekce hlísticí Nippostrongylus brasiliensis ILC2 přispívají k odstranění parazitů produkcí nezbytného IL-13.[13] Tento cytokin sekretovaný ILC2 také podporuje migraci aktivovaných dendritických buněk v plicích, které putují do spádové mízní uzliny a aktivují nezkušené pomocné T lymfocyty, které pak diferencují do Th2 lymfocytů.[14]

Bylo pozorováno, že dochází k aktivaci ILC2 během respiračních onemocnění způsobených některými viry. Například, během infekce chřipkovým virem A dochází k tvorbě IL-33, jenž aktivuje ILC2 a ty poté řídí hyperreaktivitu dýchacích cest. Dalším příkladem je infekce lidským respiračním syncyálním virem (RSV), během které ILC2 působí zejména časnou produkcí IL-13 a indukují hyperreaktivitu dýchacích cest a zvýšenou produkci muku.[13]

ILC2 mají různé role v alergii.[9] Primárně slouží jako zdroj cytokinů Typu II, které se podílejí na přípravě organismu k alergické imunitní odpovědi. Produkují profil signálů v odpovědi na pro-alergenní cytokiny IL-25 a IL-33, které jsou podobné těm, které vznikají v reakci na helmintózu. Jejich přínos k této signalizaci je srovnatelný s T lymfocyty. V plicích po vystavení k antigenu produkují ILC2 cytokin IL-13, který je nezbytný v patogenezi alergických reakcí. Tato odpověď je nezávislá na T a B lymfocytech. Navíc alergické odpovědi, které jsou podobné astmatu, byly indukované u myší, které postrádají T a B lymfocyty, po podání IL-33. Bylo také zjištěno, že ILC2 se vyskytují ve velké koncentraci ve tkáních, které jsou spojené s alergickými symptomy, jako jsou např. nosní polypy pacientů s chronickou rinosinusitidou, či kůží pacientů s atopickou dermatitidou.[15][16][17]

Bylo pozorováno, že ILC2 jsou hojně zastoupeny v lymfoidních klastrech asociovaných s tukovou tkání (Fat-Associated Lymphoid Clusters, FALC) v mezenteriu. IL-5 sekretovaný těmito buňkami je esenciálním růstovým faktorem pro B1 B lymfocyty a taktéž důležitým cytokinem pro produkci protilátek IgA. Kromě cytokinů typu II, ILC2 také produkují IL-6, který indukuje produkci protilátek u B lymfocytů, působí jako růstový faktor pro plazmatické buňky a přispívá k regulaci folikulárních pomocných T buněk.[18]

ILC2 se také vyskytují ve FALC pleurální dutiny. Po stimulaci prostřednictvím IL-33 během infekce, ILC2 produkují IL-5, který aktivuje B1 B lymfocyty k produkci protilátek IgM.[19] ILC2 jsou hlavní populací ILC v plicích. Produkcí IL-13 mohou iniciovat kontrakci hladkých svalů a sekreci muku, ale také způsobit hyperplazii pohárkových buněk, pokud je IL-13 produkován v nadbytku. Navíc, ILC2 přispívají hojení plicní tkáně po infekci například virem chřipky produkcí amfiregulinu. Kromě plicní tkáně, ILC2 mohou být také nalezeny v nosní dutině a mandlích.[13]

ILC2 jsou nezbytné pro udržení homeostázy zdravé tukové tkáně. ILC2 vyskytující se ve viscerální tukové tkáni po dlouhodobém vystavení IL-33 produkují IL-5, IL-13 a methionin-enkefalin. IL-5 sekretovaný ILC2 v tukové tkáni je zásadní pro nábor a udržení eozinofilů. Navíc, produkce IL-13 a IL-4 ILC2 a eozinofily podporuje udržení fenotypu alternativně aktivovaných makrofágů (M2 makrofágů) a homeostázu metabolismu glukózy.[18]

Výzkum odhalil dysregulované odpovědi ILC2 v tukové tkáni jako faktor ve vývoji obezity u myší, protože ILC2 také hrají důležitou roli v energetické homeostáze. Methionin-enkefalin produkovaný ILC2 působí přímo na adipocyty, u kterých zvyšuje expresi UCP1 (Uncoupling protein 1). Takto dochází k béžovění adipocytů bílé tukové tkáně.[20] Béžová a hnědá tuková tkáň je specializovaná na termogenezi.[18] Proces béžovění adipocytů vede k zvýšenému výdeji energie a tím ke snížení adipozity.[20]