Přirozené lymfoidní buňky

ILC2 se účastní imunitní odpovědi proti extracelulárním patogenům, především mnohobuněčným parazitům, a podílejí se na rozvoji alergických a astmatických onemocnění.[3][5] Jejich hlavní úlohou je produkce cytokinů IL-4, IL-5 a IL-13, které stimulují dendritické buňky k migraci do sekundárních lymfatických uzlin, kde následně prezentují antigen T-lymfocytům.[4] Díky expresi MHC II glykoproteinů a kostimulačních molekul CD80 a CD86 mohou ILC-2 prezentovat antigen a aktivovat T-lymfocyty přímo.[1]

Významnou úlohu ILC2 v rozvoji zánětu při alergických onemocnění (astma, atopická dermatitida atd.) prokázaly studie na myších modelech.[6] Poškozené epitelové buňky produkují vysoké hladiny IL-25, IL-33 a TSLP (thymický stromální lymfopoetin), které aktivují ILC2 a stimulují je k produkci cytokinů podporujících Th2 odpověď, následnou stimulaci B buněk a tvorbu IgE.[3][5] Odstraněním ILC2 se Th2 odpověď opožďuje a je částečně potlačena, což by mohlo být v budoucnu využito v terapii alergických onemocnění.[7] Na druhou stranu se ILC2 podílí na regeneraci tkání produkcí epidermálního růstového faktoru amphiregulinu.[7]

Jednotlivé populace ILC jsou schopné ovlivňovat tumorogenezi různými způsoby.

ILC1 jsou hlavní populací ILC s protinádorovým potenciálem.[8] Nejlépe prozkoumanými ILC1 jsou NK buňky, jejichž funkce je regulována signály ze stimulačních a inhibičních receptorů. NK buňky mají schopnost rozpoznávat chybějící MHC I na povrchu nádorových buněk. Tímto způsobem působí komplementárně s cytotoxickými T-lymfocyty, které, na rozdíl od NK, rozpoznávají a zabíjí nádorové buňky prezentující cizí antigen v komplexu s MHC I.[9][10] NK buňky na svém povrchu exprimují řadu aktivačních receptorů specifických pro ligandy, které jsou nadměrně produkovány nádorovými buňkami v odpovědi na stres. NKG2D[11] je aktivační receptor, který u lidí rozpoznává ULBP1-6 a MICA, MICB a RAET1E, zatímco u myší váže molekuly z proteinové rodiny RAE1, H60, či protein MULT1. Dalšími aktivačními receptory na povrchu NK jsou NCR (natural cytotoxicity receptor), DNAM1 (DNAX Accessory Molecule-1 CD266) a CD16 (zprostředkovává ADCC po vazbě nádor-specifických protilátek k nádorovému antigenu).

ILC1 ovlivňují nádorové mikroprostředí produkcí různých cytokinů, např. INF-γ a TNF-α, čímž se v počátcích imunitní odpovědi podílejí na polarizaci buněk imunitního systému do prozánětlivého fentypu (např. M1 makrofágy). ILC1 také působí na dendritické buňky a cytotoxické T-lymfocyty.[12] Na druhou stranu INF-γ a TNF hrají důležitou roli při indukci imunosupresivního fenotypu imunitních buněk, či MDCS, dále při produkci protizánětlivých cytokinů a při tvorbě metastáz.[13][14]

ILC2 produkují cytokiny podporující protizánětlivou odpověď (např. IL-13, IL-14, amphiregulin).[15] Nicméně v některých případech ILC2 produkují IL-5, čímž podporují cytotoxickou odpověď u eosinofilních buněk, protinádorovou odpověď a potlačují metastázování.[16]

ILC3 produkují IL-17, IL-22 a IL-23, čímž podporují tumorogenezi. Vytvářejí zánětlivé mikroprostředí, které vede ke vzniku a progresi nádoru a přispívá k lepšímu přežívání nádorových buněk.[17]