Otilie Malybrok-Stielerová

Narodila se 2. října 1836 v Mnichově[2] jako nejmladší dcera J. Karla Stielera, dvorního malíře Ludvíka I. Bavorského; matka pocházela z Moskvy.[3] Provdala se za W. Kleinschroda, vrchního dozorce generálního ředitelství bavorských železnic. I ten byl umělecky založený — u jeho otce, nadšeného příznivce kultury, se scházeli umělci a občas tam zavítal i bavorský král Ludvík.[4]

Roku 1870 navštívila Prahu, kde se setkala s přítelem z mládí, který kdysi studoval na akademii v Mnichově[3] (byl to Bedřich Wachsmann).[5] Ten ji upozornil na krásu českých lidových písní. Z Prahy si domů odvezla slovník, mluvnici češtiny a sbírku Erbenových písní zhudebněných Martinovským.[3] To jí ale k porozumění nestačilo, a tak hledala učitele češtiny. Jako první se nabídl dvorní barytonista Karl Viala, původem z Čech, znalec a milovník české lidové hudby. Mluvnici příliš neovládal (v dětství chodil do německých škol a většinu života strávil v Německu), ale sdílel s Otilií její nadšení a velmi ji povzbuzoval. Společně psali texty a překládali. Už od počátku se ale mezi nimi projevovaly názorové rozdíly: zatímco Viala tvořil vlastní texty (které rytmicky souzněly s hudbou, ale s původními slovy neměly nic společného), Otilie se snažila o věrný překlad.[6]

Roku 1880 vydal německý skladatel Eduard von Welz v Kaulfussově nakladatelství v Lehnici deset českých národních písní s německým textem z překladu Malybrokové, první taková sbírka v Německu vůbec. Jméno překladatelky se tak poprvé dostalo na veřejnost a Umělecká beseda ji ocenila pochvalným dopisem.[6]

Prostřednictvím Vialy se Malybroková seznámila s mladou Boženou Marčanovou[5] (* 14. února 1861, † po r. 1936), která žila v Mnichově, byla v kontaktu s uměleckými kruhy a pomáhala tam místním Čechům. Obě dámy se spřátelily. Marčanová naučila Malybrokovou gramatiku a společně pak překládaly některá díla.[7]

Malybroková se také seznámila s Františkem Pivodou a přeložila třicet písní z jeho sbírky Věnec pod názvem Aus Böhmen’s Gauen. Druhý díl Věnce pak obsahoval české i německé texty v jednom vydání.[6]

Jan Ludevít Procházka, hudební ředitel v Hamburku, vydal r. 1882 Slovanské národní nápěvy (Slawische Volksweisen) a o dva roky později Národů hlasy (Völkerstimmen), k nimž Malybroková poskytla překlady. Recenze v berlínském časopise Fremndenblatt ocenila, že její překlad vzorně podává smysl originálu a poeticky jej ozařuje.[6]

Během návštěv Prahy se u Josefa Hlávky seznámila s Jaroslavem Vrchlickým, Eliškou Krásnohorskou a Juliem Zeyerem. Krásnohorská překládala její vlastní verše do češtiny (vyznávala se v nich z lásky k českému národu, ukázka vyšla např. v časopise Zlatá Praha r. 1886)[8] a informovala o ní českou veřejnost.[9]

Malybroková přeložila také libreto k Dvořákově opeře Dimitrij, Dvořákovy písně[4] a některé spisy Julia Zeyera (Vyšehrad, Z letopisů lásky, Olgert Gajstor, Příchod Čechův; vše společně s B. Marčanovou). Její překlad Smetanovy Prodané nevěsty slavil úspěch na mnichovské Dvorní opeře.[7]

Za svou překladatelskou a propagační činnost ve prospěch české kultury si získala velkou přízeň a úctu české kulturní veřejnosti. Podle Elišky Krásnohorské se stala poslem spravedlnosti vůči slovanským národům a jedním z mála na německé straně, kdo usilují o příznivé vztahy s Čechy.[9] Jan Neruda připomněl, že její činnost navazuje na dílo starších německých přátel, k nimž patřili Ida von Reinsberg-Düringsfeld, Josef Wenzig a Alfred Waldau.[10]

Zemřela 19. září 1913 v Tegnersee.[2] Na jejím pohřbu prohlásil místní farář a školní inspektor Voglmüller, že jí literární činnost bránila v řádném plnění domácích a křesťanských povinností; smuteční hosté pokládali tuto poznámku za nevhodnou a netaktní.[11]

Publikovala pod pseudonymem Malybrok, což je překlad příjmení Kleinschrod do češtiny.[2] Knižně vyšly mimo jiné překlady:[12]

• Lyrische Gedichte und Uebertragungen nach böhmischer Kunst- und Volks-Poesie (1887)
• Vier Lieder : für eine Singstimme mit Clavierbegleitung (1888)
• Písně milostné = Liebeslieder : für eine Singstimme mit Begleitung des Pianoforte (1889, hudba: Antonín Dvořák)
• Vyšehrad : ein Cyclus epischer Dichtungen (1898), autor: Julius Zeyer)

• Otec Joseph Karl Stieler (1781-1858) byl známý německý malíř-portrétista, činný u dvora krále Ludvíka I. Bavorského[3]
• Bratr Karl Stieler (1842-1885) byl německý básník[4]
• Bratr Eugen Stieler byl malíř, prezident mnichovského spolku umělců[4]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otilie Malybrok-Stielerová