Ochrid

Název města vznikl podle staroslovanského sousloví во хриди, tj. na kopci, a to pro popis polohy opevnění, okolo něhož se město postupně rozvinulo.

Ochrid má podnebí typické pro Balkánský poloostrov, do jisté míry je vzhledem k své nadmořské výšce o trochu chladnější. Léta jsou horká a s velmi malými srážkami, zatímco v zimě je počasí velmi chladné a sněžení je velmi časté. V blízkosti jezera často fouká chladný vánek od západu nebo severu.

Pohled na kostel sv. Jovan Kaneo

První zmínky o osadě zvané původně Lychnidos pocházejí ze 4. století př. n. l., kdy byla dobyta Filipem II. Makedonským. Ve 2. století př. n. l. byla osada dobyta Římany a stala se součástí obchodní cesty Via Egnatia mezi Jaderským a Egejským mořem. V 6. století n. l., se v okolí Lychnidu, náležejícího k Byzantské říši, začal usazovat slovanský kmen Brsajců. Z 9. století pak pochází nynější slovanský název města vzniklý z výrazu „vo hrid“ neboli „na kopci“.

Na přelomu 9. a 10. století se Ochrid stal útočištěm žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše. Nejvýznamnější z nich byli sv. Kliment Ochridský a sv. Naum. Při klášteře, který v Ochridu založil sv. Kliment, vznikla literární škola[1], díky které se z Ochridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, která se odtud dál šířila po východní Evropě. Ohrid byl jedním z center křesťanství, které se odtud šířilo mezi Slovany obsazené části jihovýchodní Evropy.

Koncem 10. století vystavěl na kopci nad městem car Samuel I., vůdčí postava povstání proti byzantské nadvládě, velkou pevnost, která tvoří dominantu města i dnes, a učinil z Ochridu hlavní město Bulharské říše. Stáhl se sem z oblastí, odkud byl byzantským vojskem vyhnán. V roce 1014 však byl car Samuel poražen Byzantinci, čímž se významně snížil politický význam města.

Spolu se značnou částí území dnešní Severní Makedonie se města zmocnila Osmanská říše v roce 1408. Město nicméně zůstalo do počátku 18. století významným církevním centrem a sídlem patriarchátu Ochridu. Z období turecké nadvlády neexistuje mnoho záznamů o rozvoji města a jeho okolí. V roce 1670 jej navštívil turecký cestovatel a cestopisec Evlija Čelebi, který jej porovnal s Damaškem. Poznamenal si, že se zde nachází 17 mešit, sedm škol, dvoje veřejné lázně a rozptýlený bazar. Deset čtvrtí (mahal) bylo muslimských a sedm křesťanských.

Během první balkánské války bylo okolí města Ochrid rozděleno mezi Srbsko a Bulharsko. Srbská armáda obsadila Ochrid dne 22. listopadu 1912. Do války se zapojil i značný počet obyvatel Ochridu ve snaze bojovat za své osvobození od nadvlády Osmanské říše, která město držela právě až do konce první balkánské války.

Vzhledem k nespokojenosti s mírovou smlouvou, která byla následně podepsána, vypuklo v září 1913 v celé západní Makedonii povstání, známé též jako Ochridské. Dne 12. září jednotky Petara Čauleva a Pavle Hristova z VMRO obsadily Ochrid a vyhnaly srbské vojáky a úředníky. Následně byla ustanovena provizorní správa. Dne 19. září téhož roku přispěchaly posily srbské armády a město zpět dobyly.

V roce 1922 byla do Ochridu prodloužena železniční trať, která zůstala v provozu až do roku 1966.

Během první světové války byl Ochrid s okolím obsazen bulharskou armádou. Místní památky byly několikrát vyloupeny okupačními vojsky.^[zdroj?] Bulhaři odešli po prolomení soluňské fronty a postupu vojsk Dohody dále na sever. Poté bylo město součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V rámci něho se stal odlehlým městem. Od roku 1929 byl Ochrid součástí tzv. Vardarské bánoviny s metropolí ve Skopje. Jako Bělehradu velmi vzdálené město i zde byla typická nechuť místního obyvatelstva se ztotožnit s do jisté míry srbským státem. Mnohem větším problémem pro rozvoj města však byla potřebná modernizace. Až v roce 1930 byla vybudována vodovodní síť. I přes vysoký náklad cca 600 000 tehdejších dinárů však nebyla realizována po celém městě.[2] Plánován byl také první moderní hotel pro město. Okolní krajina, která byla intenzivně zemědělsky využívána, měla být zalesněna.

V roce 1935 bylo v historické části města objeveno antické divadlo, v letech 1956 až 1960 byl proveden komplexnější archeologický průzkum lokality. Od třicátých let 20. století prožíval Ohrid zásadní hospodářský rozvoj, který ovlivnil hlavně životní styl místního obyvatelstva. Dne 7. července 1939 byl Ohrid poprvé ve velkém měřítku elektrifikován: byly postaveny první trafostanice a město bylo připojeno k celostátní energetické síti. V této době byly postaveny dvě malé elektrárny, uhelná a naftová elektrárna, které však ani zdaleka nedokázaly pokrýt elektrické potřeby obyvatel. Již před druhou světovou válkou jugoslávské království vnímalo turistický potenciál města, nicméně vzhledem k špatné dopravní propojenosti se zbytkem země a značné odlehlosti jej nedokázalo využít[3] .

Během druhé světové války byl Ochrid opět obsazen bulharskou armádou. Partyzáni jej obsadili dne 15. října 1944, nicméně jen na krátkou dobu. Německé vojsko, které město okupovalo, se nehodlalo vzdát. Teprve až mezi 7. a 8. listopadem 1944 byl Ochrid osvobozen.

Pohled na výškové budovy na severním okraji Ochridu ze Samuilovy pevnosti.

V letech 1955 a 1956 emigrovala značná část místní turecké menšiny do Turecka. V padesátých letech bylo také otevřeno místní letiště, nacházející se severozápadně od města, poblíž města Struga. Letiště bylo zbudováno vzhledem k odlehlosti Ohridu ve srovnání se zbytkem Jugoslávie a nedostatku vhodných spojů (silničních i železničních). Vzhledem k rozvoji turistiky (ať už ho"rské, nebo v okolí Ochidského jezera) získalo letiště na významu v 70. a 80. letech 20. století. Jižně od města byly zbudovány hotelové resorty, např. v lokalitách Rača a Dolno Konjsko. Svoji vilu zde měl i Josip Broz Tito.

Samotné město bylo rovněž modernizováno. Kromě obnovy historického středu Ochridu bylo na jihovýchodním okraji města zbudováno sídliště z typizovaných domů. Modernizována byla i silniční síť; celým Ochridem byla provedena čtyřproudová silnice (makedonsky Булвар Туристичка) doplněná moderními budovami. Rovněž bylo upraven i břeh jezera.

V roce 1992 se v Ochridu (a také v nedaleké Struze) objevily dobrovolnické „obranné výbory“, jejichž členové byli především sympatizanti strany VMRO-DPMNE. Vznikaly především v oblastech se smíšeným albánsko-makedonským obyvatelstvem.[4]

V roce 2001 zde byla podepsána Ohridská rámcová dohoda, která ukončila konflikt mezi vládou a albánskými povstalci. Na počátku 90. let 20. století Albánci v Makedonii navrhovali vznik vlastní republiky (Republika Ilirida), která měla zahrnovat mimo jiné i Ochrid na svém východním okraji. Hranice se zbytkem Severní Makedonie měla procházet nejspíše v pohoří Galičica. Vzhledem k tomu, že se nicméně Ochrid nachází daleko od oblastí osídlených albánským obyvatelstvem, nedošlo zde k žádným větším střetům, nepokojům nebo demonstracím.

Dne 5. září 2009 se na Ochridském jezeře, asi 250 metrů od břehu od města, potopila výletní loď s bulharskými turisty na palubě. Zemřelo 15 lidí.

Město Ohrid je správním centrem celé administrativní jednotky (opština Ochrid), která zahrnuje také dalších 29 sídel v jeho okolí. Obec má rozlohu 389,93 čtverečních kilometrů a hustotu asi 140 obyvatel na kilometr čtvereční, což je mnohem vyšší než je celostátní průměr 80 ​​obyvatel na kilometr čtvereční.

Katedrální kostel sv. Klimenta a sv. Pantelejmona

Kromě trosek již zmíněné pevnosti se zde nachází řada dalších významných památek:

• Amfiteátr pocházející ještě z římského období, dodnes užívaný k divadelním a hudebním představením.
• Samuelova pevnost s více než 3 kilometry hradeb rozkládající se na kopci nad městem.
• Kostel Boží moudrosti (sv. Sofie) vyzdobený unikátními freskami světců, mj. sv. Cyrila, sv. Metoděje a raných křesťanských papežů z 11. století.
• Kostel sv. Jovan Kaneo rozkládající se na romantickém útesu nad jezerem ze 13. století, jehož architektura kombinuje byzantské a arménské^[zdroj?] prvky. V blízkosti této památky se odehrává děj známého makedonského filmu Před deštěm.
• Kostel sv. Bohorodičky s velmi zachovalými freskami světců a byzantských císařů z 12. století.
• Katedrální kostel sv. Klimenta a sv. Pantelejmona postavený na základech staveb z 9.–15. století, za osmanské nadvlády přestavěný na mešitu, nedávno kompletně zrekonstruovaný a znovu vysvěcený. Jsou v něm uloženy ostatky sv. Klimenta Ochridského.
• Hajdarpašova mešita
• Jižně od města se na romantickém útesu nad jezerem nachází Prezidentská vila zbudovaná pro maršála Tita a stále využívaná soudobými hlavami státu.

V křivolakých uličkách starého města rozkládajícího se na kopcích nad jezerem se nachází řada ukázek typické místní architektury charakteristické přesahem horních pater domu do ulice. Mezi takové patří např.:

• Dům Robevských, zachovaný vícepatrový dům v blízkosti břehu jezera
• Dům Grigora Prličeva
• Dům Christo Uzunova
• Dům Kadri Šecha

... a mnohé další

Na území opštiny Ochrid se nachází celkem 111 evidovaných kulturních památek.

Sousoší sv. Cyrila a sv. Metoděje u ochridského přístavu

Od roku 1958 sídlí v Ochridu opět ochridské arcibiskupství, součást autokefální Makedonské církve. V roce 1979 byla makedonská část jezera zapsána mezi světové dědictví UNESCO. O rok později byl zápis rozšířen o město Ochrid, v roce 2019 došlo k dalšímu rozšíření o albánskou část jezera (to vše pod společným názvem Přírodní a kulturní dědictví ochridského regionu). Ochrid je významným turistickým centrem Severní Makedonie. Makedonci využívají Ochridské jezero k letním dovoleným a přezdívají mu Makedonské moře, i přesto, že Severní Makedonie je vnitrozemským státem.

Každý rok se zde koná známý hudební festival Ochridské léto.

Vzhledem k historickému vývoji nedošlo k většímu rozvoji průmyslu v dané lokalitě. Místní obyvatelstvo se věnuje převážně turistice a dalším službám, v menší míře potom rybolovu a zemědělství.

Severně od Ochridu se nachází známé letovisko Struga, jižně pak turisty vyhledávaný klášter sv. Nauma, který se nachází při hranici s Albánií. Jihovýchodně od Ochridu se rozkládá pohoří Galičica a z její druhé strany potom Prespanské jezero.

Cyklostezka u břehu Ochridského jezera.

Město je napojeno na silniční síť Severní Makedonie. Hlavní komunikace směřují do města Kičevo a dále na severozápad do Skopje. Silnice regionálního významu spojují Ochrid s městy Struga (na severozápadě), Resen a Bitola (na východě) a směrem na jih vede další komunikace k albánskému městu Pogradec.

Většina silnic je vedena náročným horským terénem, různými údolími a průsmyky. Výhledově má do Ochridu být přivedena (dálnice A2) z Tetova a Kičevo.

V minulosti do Ochridu vedla úzkorozchodná železniční trať; nádraží se nacházelo v severní části města. Její význam byl omezený, neboť měla nízkou cestovní rychlost i kapacitu. V jeho blízkosti se dodnes nachází ulice Железничка (železniční). Dráha byla nicméně později zkrácena do Kičeva a od té doby město napojení na dráhu nemá. Vznik železnice směrem do Resenu a Bitoly byl nicméně diskutován v 30. letech 20. století; občas se objevují projekty buď z albánské nebo severomakedonské strany na vybudování mezinárodního spojení mezi oběma státy, které by vedlo právě přes Ochrid.

Severozápadně od města se rovněž nachází mezinárodní letiště.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ochrid na Wikimedia Commons