Novi Pazar

Město vzniklo na současném místě krátce po příchodu Turků na Balkán. Vybudováno bylo níže od původní pevnosti Ras, dle které měl název region Raška, a která je spolu s Kosovem považována za centrum středověkého srbského státu. Podle tureckých záznamů existoval již v roce 1396 v blízkosti Nového Pazaru důl na železnou rudu s názvem Gluhavica. Město však bylo až do roku 1459 součástí Srbského despotátu. Osmanská správa je na území dnešního Nového Pazaru dochována od počátku 60. let 15. století, kdy zde již existoval soud, zřízený podle tureckého vzoru.

Název města vznikl překladem původně slovanského názvu pro osadu Targovište. Část města, která vznikla ještě před příchodem Turků, byla známa jako Staro Targovište (turecky Eski Bazar) a oproti ní se nacházelo Novo Targovište (turecky Yeni Bazar). Postupem času se ujal název Novi Bazar, resp. Novi Pazar.

Další dochované záznamy o Novém Pazaru v 15. století pocházejí také od obchodníků z Dubrovnické republiky, kteří zde měli své zástupce. Nové město vedle starého středověkého Targovište založil slavný turecký vojevůdce Isa-beg Ishaković, který v letech 1440–1472 realizoval časté výpady na území dnešního Srbska a Bosny a Hercegoviny. Nechal zbudovat mešitu, která se v centru města dochovala do dnešní doby.

Ze strategického hlediska město sloužilo především jako nástupní plocha pro další útoky Turků směrem na sever a severozápad Balkánského poloostrova. Díky rozšíření Osmanské říše všemi směry se z Nového Pazaru stalo rychle obchodní centrum. Křížily se zde obchodní trasy z Bosny do Makedonie a z Dubrovníku do Istanbulu.

Střed města v roce 2007.

V 16. a 17. století byl Novi Pazar živým a bohatým městem; nacházel se zde velký trh s dobytkem pro území celé Rašky, resp. Sandžaku. Město bylo také opevněno. Jeho obyvatelstvo bylo etnicky značně smíšené; žili zde Turci, pravoslavní křesťané a kolonisté z Dubrovnické a Benátské republiky. V druhé polovině 16. století mělo město 6 000 domů a 16 mešit. Na začátku 17. století si zde nechali kolonisté z Dubrovníka vybudovat katolický kostel. Pravoslavné obyvatelstvo zde mělo svého metropolitu (Visariona).

V závěru 17. století měl Novi Pazar 23 mešit, 7 kostelů, 16 škol a okolo deseti tisíc domů. Úspěšný rozvoj města překazil až rakouský vpád během Velké turecké války v letech 1689–1690. Město bylo vypáleno srbskými vzbouřenci.

Obnova města probhala velice pomalu. V roce 1706 se v Novém Pazaru nacházelo sotva 300 obydlených domů. Rozvoji pomáhala jednak o obchodnická komunita z Dubnovníka, tak i fakt, že z Nového Pazaru nebylo přesunuto sídlo paši.

V roce 1731 město poničila povodeň, která strhla 36 domů a 9 mostů. O šest let později bylo město obsazeno v rámci další války mezi Rakouskem a Osmanskou říší. Srbští vzbouřenci město obsadili a Turky vyhnali. Turci se poté vrátili, a Srbové odešli v rámci rozsáhlého stěhování dále na sever.

Válečná rizika a nestabilita na území Osmanské říše donutila dubrovnické kupce odejít, čímž tak zanikla staletá obchodnická komunita v tomto městě.

Na počátku 19. století mělo město 12 000 obyvatel, z nichž 5000 bylo turecké národnosti. Kromě toho žilo ve městě také 100 Židů a 600 Romů. Zbytek obyvatel byli pravoslavní křesťané. Během prvního srbského povstání vstoupily do města povstalecké oddíly Srbů, kteří město z části vypálili.

Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1878 znamenala přerušení starých vazeb města s Osmanskou říší. Rozvoj železnice, která byla vedena ze Soluně přes Skopje a Niš do Bělehradu, zcela změnila dynamiku obchodu a Novi Pazar tak začal hospodářsky upadat.

Střed města v roce 2007.

Po První balkánské válce připadl Novi Pazar spolu s územím dnešní Severní Makedonie a Kosova Srbsku. V roce 1913 měl 13 433 obyvatel, roku 1921 jen 11 207 obyvatel. Žili zde také Albánci. Prizrenská liga si nárokovala Novopazarský sandžak pro území Velké Albánie. Město bylo ve středu pozornosti velmocí i z hlediska zahraničních investic; Rakousko-Uhersko bylo zainteresované na výstavbě železnice z území Bosny do oblasti Sandžaku a dále k Jaderskému moři. Dráha měla vést přes Novi Pazar. Na výstavbě železnice byl zainteresován Benjamin Kállay, k výstavbě nicméně nakonec nedošlo, a tak do Nového Pazaru nikdy koleje zavedeny nebyly.[2]

V roce 1927 byla většina obyvatel města pravoslavného vyznání. Jen velmi malá část obyvatel Nového Pazaru však byli starousedlíci; většina lidí se do města dosídlila až po balkánských válkách. Kolonisté byli většinou původem z území dnešní Černé Hory.

Dne 16. dubna 1941 bylo město obsazeno během tzv. Dubnové války německou armádou. Předtím bylo také několikrát bombardováno Luftwaffe.

V prosinci 1941 na město několikrát neúspěšně zaútočila četnická vojska s podporou partyzánů. Získat se jim ho však pro území tzv. Užické republiky nakonec nepodařilo. Nakonec osvobodili město komunističtí partyzáni až 28. listopadu 1944.

Po druhé světové válce bylo město industrializováno. Roku 1956 zde byla otevřena textilní továrna, která zaměstnávala přes tři a půl tisíce lidí. Ačkoliv město zůstalo stranou hlavních silničních i železničních tahů v rámci jugoslávského státu, na mapu se dostalo díky výrobě džínů. Centrum města bylo v 70. a 80. letech zcela přestavěno; vybudován byl modernistický Hotel Vrbak a Nová oblouková budova, které se staly moderními symboly a dominantami města.

V současné době je obyvatelstvo Nového Pazaru většinově bosňácké národnosti (83 %) a slouží jako kulturní a politické centrum této menšiny na území Sandžaku, resp. Srbska. Do dnešní doby se v Novém Pazaru a jeho okolí dochovala řada jak osmanských, tak i středověkých srbských památek.