Otakar Slavík

• 1987 Zlatá medaile Künstlerhaus Vídeň
• 1992 Irene und Peter Ludwig Preis
• 1996 Cena unie výtvarných umělců ČR, Intersalon České Budějovice
• 2001 Goldene Lorbeer des Künstlerhauses, Wien

Slavíkův malířský vývoj má přes výrazné proměny a neustálé obnovování pozoruhodnou jednotu, sevřenost a logiku.[3] Zpodobňuje figuru, či objekt jako neosobní tvar, který interpretuje malířskými prostředky. Síla této metody spočívá v Slavíkových mimořádných koloristických schopnostech, které mu umožnily učinit z figurální kompozice zároveň i svébytnou skladbu barevných ploch, organizovaných v složitě harmonických i disharmonických sestavách.[4].

Malíř byl celoživotně ovlivněn sochařským školením v Bechyni a zejména v hořické škole, které prohloubilo jeho figurální cítění. Tématem jeho figur je existenciální situace člověka, nikoli nějaká konkrétní činnost. Prolíná se v nich Slavíkova modelérská zkušenost s fascinací malbou.[5] Pozice nebo situace figury je od počátku výsledkem procesu, v němž do prostoru obrazu vstupuje barva a stává se tvarem.[6] (Slavík: "Figuru nemaluji, musí vzniknout během procesu malování")[7] Vysoké pastózní nánosy barev jsou někdy výsledkem přemaleb a svědectvím jeho zápasu o výraz. Pomáhá si jimi, aby zdůraznil sytost koloritu a dodal mu zářivost. Krása v jeho pojetí není totožná s půvabností nebo líbivostí nebo snahou o vybroušený styl. I tam, kde obraz připomíná bojiště, je výsledkem živelné radosti z malby.[8] Podle Věry Jirousové Slavík zhodnotil estetické principy evropské tradice se sveřepostí Středoevropana a v jeho díle se střetává vůle k řádu a sebekázni s chaosem, který plodí vše živé.[9]

První Slavíkovy obrazy jsou poučené francouzskou malbou, především Bonnardem a Matissem. V českém umění navazuje na malíře z počátku 20. století, zejména J. Pruchu, J. Preislera nebo B. Kubištu[10](Portrét slečny Ulčové, 1955). Z trpké konfrontace romantického konceptu umění s realitou Slavíkova života jako kulisáka vznikají podněty k sérii létajících baletek, figur v křečovitém pohybu během střemhlavého letu přes jeviště, spolu s dalším tématem, životem opotřebovaných dělníků, kulisáků a pijáků piva (Létající baletka, 1962, Kulisák 1958). Temná barevnost poukazuje na existenciální zkušenost a ztrátu romantických iluzí (Muž s pivem, 1964). Atmosféra obrazu Kavárna v Obecním domě (1959), kam se Slavík uchyloval v pauze mezi prací, zobrazuje odcizení osamoceného člověka.

Kolem poloviny 60. let opustil dosavadní způsob malby. Barevnost některých obrazů je utlumena a dotyky štětce se osamostatňují ve formě drobných barevných skvrn (Stojící, 1964). Ve druhé polovině šedesátých let skládal své obrazy hlavně nebo výlučně z barevných kotoučů, někdy ve formě pravidelného rastru (Ležící, 1966). U Slavíka nejde o pouhé optické skládání barevných skvrn jako u Seurata, ale různým zpracováním barvy usiluje o budování řádu v obrazu, o jaký usiloval Cézanne.[11] Malíř se na čas vědomě vzdal plasticity a hloubky obrazového prostoru a přiznal barevnému bodu konstruktivní úlohu.(Slavík: "Bod, který je mi východiskem, je nejen stavebným prvkem, ale ve svém vymezení i jistotou a svobodou. Konstruktivní tendence jsou mi blízké").[12]

Konstruktivní tendence v polovině 60. let zasáhly řadu výtvarníků. Klíčovým slovem se stal antiromantismus, spojovaný s potlačením subjektivity projevu a vyčištěním malby od iluzí a symbolů. Polidštěná geometrie byla přihlášením k technickým danostem civilizace (druhé přírody) a nové principy malby byly přísné a přesné, konkrétní, jasné, věcné názorné a pozitivní ve vztahu k člověku.[13] Otakar Slavík vystavuje sice se skupinou Křižovatka a představiteli Nové citlivosti, zůstává ale solitérem, který spojuje nejstriktnější řešení s přístupy tradičnějšími, ale stejně vyhraněnými[4]. S řadou vystavujících ho spojoval zájem o ryze malířské kvality obrazu a uplatnění řádu při jeho skladbě, ale významově směřoval jinam a stejně jako např. Alena Kučerová neopustil figuraci.[14]

Nejzazší abstrahující posun, provázený prostorovým osamostatněním výtvarných znaků, je patrný v obrazech Pitev, který zrcadlí autentickou autorovu zkušenost a následnou kontemplaci (Pitva, 1967).[15]

• 
  Baletka (2. pol. 50. let)
• 
  Muž s pivem (1965)
• 
  Pitva (1967)
• 
  Modrý náramek (1968)
• 
  Cibule (konec 60. let)

Změna stylu Slavíkovy malby souvisí s nástupem normalizace. Racionální konstrukce obrazu spojená s barevným redukcionismem se mu stala příliš těsnou a figura, která byla abstraktním tématem, se stává skutečnou postavou nesoucí všechnu životní tíži.[16] Barva má mít nadále hlavní úlohu – být samostatným nositelem významu, prostorem i figurou. Slavík sám definuje svou práci jako snahu o nový kolorismus spíše než novou figuraci.[17]

Zkušenosti z nosnosti barevného znaku ve spojení s reálnými náměty přepsanými do barvy, zhodnocují figuru monumentálním, již čistě tělesným způsobem. V obrazech konce šedesátých let se plně rozvíjí radost z malby (Ležící, 1970, Cibule, 1969). Barevné skvrny a s nimi i figury ztrácejí kontury (Ležící, 1970, 1972), někdy zcela mizí (Modrá studie, 1971, Spící, 1973). Slavíkova malba se v tomto období pohybuje v širokém rozpětí od náznaků architektonického řádu (Interiér II, 1973) k volné abstrakci (Pohádka, 1970–1971).

V první polovině 70. let se nejprve v kresbách (1972) a později i v obrazech provedených v kontrastní zářivé barevnosti červení a žlutí objevuje dynamický prvek vířících kruhů a jemné světelné vibrace (Kompozice, 1975). Před polovinou 70. let malíř prodělal tvůrčí krizi a řadu obrazů zničil.

Obrazy druhé půle sedmdesátých let již jasně prokazují, že Slavík pracuje s barvou jako svébytnou lyrickou i expresivní kvalitou, jíž podřizuje skladebnost obrazů (Hořící sníh, 1977, Ohni kolena a hřbet, 1979, Sehnutý muž, 1979)

Po podpisu Charty 77, šikanách StB a infarktu, vznikají nové práce - monumentální apokalyptické krajiny a krajinné náměty inspirované cestami na Šumavu (Nepodařený pokus o překročení hranic, 1977–1979, Západ slunce, 1978) a emocionální podobenství lidského údělu v sérii Provazochodců, které Jirous kategorizuje jako "imbosh art", malbu štvané zvěře. (Poslední pokus o překročení hranic, 1979, Provazochodec v povětří, 1980).

Sehnutý muž v povětří (1979) je zobrazen jako oběšenec. Názvy jiných Slavíkových děl z tohoto období – Odpočinek provazolezce, Provazolezec v povětří, Provazolezec před představením, Předposlední odpočinek - jsou obrazy zakamuflované smrti,[18] které sám malíř komentoval jako násilný a vymyšlený úhybný manévr před nevyhnutnou katastrofou.[19] Ilustrací malířova duševního stavu je obraz namalovaný ještě krátce po příchodu do Rakouska, s kalnými barvami, které se táhnou jako šmouhy (Heimweh, 1980). Temné tóny přetrvávají až do roku 1981 (Řvoucí muž)[6]

V série Provazochodců, archaických postavách, jejichž pozemské bytí malíř reflektuje, pokračoval Slavík i ve vídeňském exilu. Figury jsou vyjádřeny několika barevnými plochami, rytmizovanými barevnými kontrasty, stále více jsou patrny malířovy sochařské základy. Slavíkův expresionismus má původ v Praze a nese existenciální zátěž, kterou si s sebou přinesl do Vídně (Sehnutý provazolezec, 1987). Ve svobodných podmínkách nového domova a šťastném osobním vztahu se do obrazů vrací klid a vyvážená kompozice barevných tónů. Ústředním motivem Slavíkových obrazů se stala ženská figura. Tyto obrazy září ohnivými tóny červené a žluté, blankytnou modří a světlem, které těla ozařuje i oblévá a nadnáší jako voda.[20]

Po retrospektivní výstavě v Národní galerii roku 1991 vznikají další monumentální díla, kde malíř do nekonečna zkoumá možnosti barvy (Nepohoda I, 1995). Kladení barev je pro malíře emocionální proces, vyjadřuje intenzitu, vážnost a velmi často též ironii. Mihotavé, chvějivé dotyky štětcem, těžké pasty, optické rastry, šrafování, lepení papírů slouží jako výrazové a stavební pomůcky svázané s malbou.

Slavík se často navrací ke starším obrazům, které podrobuje urputným a většinou zničujícím zásahům. Primární je pro něj proces malby, nikoli výsledek. Jeho tvorba je stále úpornější, malíř nespekuluje se svými schopnostmi a nespoléhá se na dosažené. Podle malíře „nejsou dokončené obrazy, pouze obrazy odložené“.[21] Proto existují fotografie i několika postupných verzí jediného obrazu, v němž se figura propadá do prostoru a opět se z něj vynořuje.[22] Mimo série studií hlav z druhé poloviny devadesátých let (Duňa, Vally, Zmatlík, Evžen v růžích, Úděs, 1996–1997) se objevují stále častěji krajinné a čistě prostorové kompozice (Hlava, 2005, Pohled z okna 2006). Obrazy posledních let pak jakoby ještě ostřeji zdůraznily malířův zápas s obrazem, soubojem mezi tématem - předmětem malby - a jeho pozadím, které nabývá stále většího významu. Reflexní barvy tematizují radost, záři a jas, torza ležících dívek se ztrácí v houštinách barev, ponechány přírodním procesům (Ležící dívka I-IV, 2008).[23]

• 
  Ohni kolena a hřbet (1976-78)
• 
  Západ slunce (1978)
• 
  Nix wie weg z provazu a vůbec (1983-84)
• 
  Sehnutý provazolezec (1983-87)
• 
  Toskánský deník II (1986–1987)
• 
  Kráčející muž (1988-89)
• 
  Nepohoda I (1989)
• 
  Pohled z okna (2006)
• 
  Červená studie, 2000-2006
• 
  diptych Ležící dívka II (2008)

Kresba provází Slavíkovu malířskou tvorbu periodicky a vždy souvisí se zájmem o nový problém a hledání nového řešení. Soubor velkých tužkových kreseb mužských hlav (Hlava, 1968) byl vystaven v první Slavíkově výstavě ve Špálově galerii Jindřicha Chalupeckého v roce 1968, další série 12 barevných sítotiskových rastrů Řvoucího muže v další výstavě v roce 1970. Teprve kolem roku 1974 následuje kolekce geometrických, zcela nepředmětných kreseb, kde je figurálnost nahrazena autonomií linií a jejích svazků (Kresba, 1974). Série figurálních kreseb z osmdesátých let, spíše obrysů a náznaků figur kreslených pastelem, často v kombinaci s jinými technikami, vznikla souběžně s malbami.

Slavík navštěvoval ve Vídni téměř dvacet let kurzy kresby aktu. Vůbec se nestydí spolu s amatéry se znovu učit základům, aby mohl, a to z opravdové osobní nutnosti, vynalézat, přenášet minulost do současnosti, transformovat tradici do novosti. Tak vznikly série spontánních momentek i série ilustrací provazochodců pro francouzský časopis La Nouvelle Alternative. (1990–1998). Kresby lidských hlav z osmdesátých let, často v nadživotní velikosti, jsou zredukované na několik charakteristik, či jsou obdobami figurálních forem. Z cesty do Toskánska, kterou podnikli Slavíkovi s manželi Binarovými, sestavili společný ilustrovaný deník (1986–1987).

• Otakar Slavík, Malířské smetí (deníkové záznamy), 415 p., Nakladatelství Pulchra, Praha 2018, ISBN 978-80-7564-032-1

• Národní galerie v Praze
• Galerie hlavního města Prahy
• Museum Kampa
• České muzeum výtvarných umění, Praha (nyní GASK)
• Galerie Benedikta Rejta, Louny
• Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
• Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
• Galerie umění Karlovy Vary
• Muzeum umění Olomouc
• Galerie výtvarného umění v Ostravě
• Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
• Východočeská galerie v Pardubicích
• Galerie moderního umění v Hradci Králové
• Oblastní galerie v Liberci
• Galerie výtvarného umění v Chebu
• Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
• Galerie Klatovy / Klenová
• Galerie Zlatá husa
• Art Institute of Chicago
• Fond National d'Art Contemporain Paris
• Kunstforum Norrköping
• Kunstsammlung Chemnitz
• Galerie kulturnog centra, Beograd
• Muzeum Stuki, Lodz
• Wirtschaftskammer Innsbruck
• Soukromé sbírky doma i v zahraničí

• 1964 Otakar Slavík: Obrazy a kresby, Malá galerie Lapidária, Praha
• 1966 Otakar Slavík, Galerie mladých, Mánes, Praha
• 1967/1968 Otakar Slavík, Galerie Václava Špály, Praha
• 1969 Otakar Slavík: Obrazy 1962 - 1968, Letohrádek Ostrov
• 1970 Otakar Slavík: Obrazy žen, Galerie Benedikta Rejta, Louny
• 1970 Otakar Slavík: Obrazy, Galerie Václava Špály, Praha
• 1975 Otakar Slavík, Minigalerie VUVL, Brno
• 1983 Otakar Slavík, Galerie Kraus, Pffäfikon, Švýcarsko
• 1984 Otakar Slavik, Galerie Schröder, Mönchengladbach
• 1984 Otakar Slavik: Le funambule de prague, Université de Toulouse-Le Mirail
• 1985 Otakar Slavík, Galerie Ekymose, Bordeaux
• 1985 Otakar Slavík, Galerie Asperger Bischoff, Chicago
• 1987 Otakar Slavík, Galerie Wolf, Düsseldorf
• 1987 Otakar Slavík: Zeichnungen, Kinogalerie des Künstlerhauses, Vídeň
• 1989 Otakar Slavik: Malerei, St. Peter an der Sperr, Vídeň
• 1989 Otakar Slavík, Francouzský kulturní institut ve Vídni
• 1991 Otakar Slavík: Kresby, Galerie Na bidýlku, Brno
• 1991/1992 Otakar Slavík: Malby a kresby, NáRODNI GALERIE Městská knihovna, Praha
• 1992 Otakar Slavík, Galerie Irus et Vincent Hansma, Paříž
• 1993/1994 Otakar Slavík: Obrazy, Künstlerhaus Wien, Vídeň
• 1997 Otakar Slavík: Obrazy, Mánes, Praha
• 1999 Otakar Slavík: Chvála věže, Galerie Bayer & Bayer, Mostecká 16, Praha
• 2001 Otakar Slavík: Obrazy, Míčovna Pražského hradu, Praha
• 2002 Otakar Slavík, Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava
• 2003 Otakar Slavík: Ženy / Women, Galerie Via Art, Praha
• 2003 Otakar Slavík: Obrazy z Vídně, Sankturinovský dům, Kutná Hora
• 2003/2004 Otakar Slavík: Obrazy, objekty, Galerie kai de kai, Praha
• 2005 Otakar Slavík: Kočka v křesle / Cat in the Armchair, Galerie Via Art, Praha
• 2007 Slavík 75, Galerie Nová síň, Praha
• 2009 Otakar Slavík: Návraty, Topičův salon (2007-) Praha
• 2010 Otakar Slavík: Babí léto, Galerie Via Art, Praha
• 2010 Otakar Slavík: Barvou o život, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem,
• 2012 Otakar Slavík: Dvě dominanty 60/80 / Two Dominants, Museum Kampa, Praha
• 2014/2015 Otakar Slavík: Akty, České centrum Vídeň Archivováno 2. 7. 2017 na Wayback Machine

Kolektivní výstavy – viz abART[24]

• Otakar Slavík, Padrta Jiří, kat. 4 s., SČVU Praha 1966
• Otakar Slavík: Obrazy 1962 – 1968, Kříž Jan, kat. 24 s., Letohrádek Ostrov 1969
• Otakar Slavík, Miler Karel, kat. 12 s., SČVU Praha 1970
• Otakar Slavík: Obrazy žen 1969, Sekera Jan, kat. 8 s., Galerie Benedikta Rejta, Louny 1970
• Otakar Slavík, Valoch Jiří, 2 strany v obálce, Minigalerie VÚVL Brno 1975
• Otakar Slavik: Zur malerei von Otakar Slavik, Felix Zdeněk, kat. 12 s., Galerie Schröder, Mönchengladbach 1984
• Otakar Slavik: Le funambule de prague, Bartošek Karel, Delatour Jeanne, kat. 10 s., Université de Toulouse-Le Mirail 1984
• Otakar Slavík: Gemälde, Baleka Jan, kat. 24 s., Galerie Wolf, Düsseldorf 1986
• Otakar Slavík: Kresby, Valoch Jiří, 6 listů, Galerie Na bidýlku, Brno 1991
• Otakar Slavík: Malby a kresby, Miler Karel, Slavík Otakar, Zemina Jaromír, kat. 40 s., Národní galerie v Praze 1991, ISBN 80-7035-031-8
• Otakar Slavík: Obrazy, Čiháková-Noshiro Vlasta, kat. 20 s., Mánes, Praha 1997
• Otakar Slavík: Obrazy / Paintings, Brikcius Eugen a kol., kat. 36 s., Správa Pražského hradu 2001
• Otakar Slavík: Obrazy z Vídně, Jirousová Věra, kat. 12 s., Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory 2003
• Otakar Slavík: Obrazy, kat. 6 s., Galerie Nová síň, Praha 2007
• Otakar Slavík: Návraty, Rous Jan, kat. 16 s., Společnost Topičova salonu, Praha 2009
• Otakar Slavík: Barvou o život, Potůčková Alena, Slavíková Duňa, kat. 24 s., Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem 2010
• Otakar Slavík: Babí léto, Freisleben Zdeněk, kat. 6 s., Galerie Via Art, Praha 2010
• Otakar Slavík: Radost z malby, Jan Rous, kat. 23 s., Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem 2018, ISBN 978-80-87605-16-5
• Otakar Slavík: Ohlédnutí, Jan Samec, Zdenka Čepeláková, Duňa Slavíková, kat. 59 s., Galerie umění Karlovy Vary 2019, ISBN 978-80-88319-01-6

• Jan Rous (ed.), Otakar Slavík, 272 s., Gallery (Jaroslav Kořán) Praha 2009, ISBN 978-80-86990-69-9

• Nová figurace, Novák Luděk, 53 s., Obelisk Praha 1970
• Sensibilités contemporaines / Contemporary artistic sensibilities, Geneviève Bénamou, 297 s., Paříž 1985
• Nová citlivost, Čiháková-Noshiro Vlasta a kol., 148 s., Nakladatelství Oswald, Praha 1994
• Karel Nepraš a přátelé, Brikcius Eugen a kol., 79 s., Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, p. o. 2007
• Mgr. Tereza Sládečková, Fenomén nové citlivosti v českém umění 60. let 20. století, diplomová práce, KTF, UDKU Praha 2009 On line
• (Ne)očekávané náhody: Třicet rozhovorů o umění, Wagner Radan, 373 s., Lidové noviny, nakladatelství, Praha 2010
• Pořád něco: Rozhovory s umělci, Jirkalová Karolína, 137 s., Ambit Media, a. s. 2013

• Otakar Slavík (série dokumentů Ateliéry), 30 min., režie Svatopluk Vála, ČT

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Slavík na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otakar Slavík
• Otakar Slavík v informačním systému abART
• Recenze: Otakar Slavík / Barvou o život, ČT 2010
• NEKONEČNÝ OBRAZ, Otakar Slavík – rozhovor s Radanem Wagnerem
• RR, rozhovor s Duňou Slavíkovou