Zbyšek Sion

Zbyšek Sion prožil dramatické dětství v době druhé světové války a byl přímým svědkem válečných hrůz. Jeho otec byl na počátku války zatčen gestapem a roku 1944 zahynul v německém vězení. Z doby války pochází také iniciační zážitek s kresbou idylické krajiny místního malíře Josefa Václava Síly, potřísněnou mozkem německého vojáka během přestřelky s partyzány.

V Poličce působil jako ředitel muzea historik umění a Sionův bratranec Otokar Aleš Kukla, který mu půjčoval literaturu o výtvarném umění.[1][2].

Roku 1953 začal Sion studovat na brněnské Vyšší škole uměleckých řemesel (prof. J. Brukner, prof. O. Zemina), kde se spřátelil s Antonínem Tomalíkem a spolu s ním roku 1957 nastoupil do přípravného ročníku Akademie výtvarných umění v Praze k profesoru Vodrážkovi. V letech 1958–1964 studoval AVU u profesorů Karla Součka a Jiřího Horníka. Podobně jako u celé generace jeho současníků, mimoškolní tvorba a schůzky ve společenství kolem připravované skupiny Konfrontace však byly pro Sionův malířský vývoj významnější. Na mikulášském večírku na AVU v roce 1958, kde hráli Šmidrové, se seznámil s Koblasou, Neprašem a Dlouhým a v roce 1960 také s klasiky české poválečné abstrakce - Boudníkem, Piesenem a Medkem.

Spolu s Antonínem Tomalíkem se Sion představil na jednodenní neveřejné výstavě Konfrontace II v ateliéru Aleše Veselého. Za účast na neoficiálních výstavách hrozilo vyloučení ze studia, a proto organizátoři prvních výstav strukturální abstrakce ve Varšavě (1962) a v Nové síni (Výstava D, 1963) studenty nepřizvali. V době výstavy Konfrontace III v Alšově síni roku 1965, které se zúčastnil, již Zbyšek Sion směřoval k jinému výrazu.

Poprvé samostatně vystavoval v Ústí nad Orlicí roku 1966 a v následujícím roce v Praze (Divadlo za branou) a v Oblastní galerii v Liberci. V 60. letech se zúčastnil významných přehlídek českého moderního výtvarného umění v Československu (kongres AICA, Phases).[3][4] i v zahraničí (Turín, Dortmund, Paříž).

V letech 1958–1962 Zbyšek Sion patřil k zakladatelům spolku známého později jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu (spolu se Zdeňkem Beranem, Antonínem Tomalíkem a Antonínem Málkem).[5] Z hospody U Křižovníků se společnost po roce 1967 přesunula do hospody U Svitáků a sehrávala významnou roli během normalizace až do vzniku Charty 77. V době normalizace byl Sion mimo jiné zaměstnán jako čerpač v podniku Stavební geologie Praha (1974-75). Až do roku 1990 neměl žádnou autorskou výstavu doma, ale byl zastoupen na některých skupinových výstavách v zahraničí (Düsseldorf, Padova, Konstanz) a v regionálních galeriích. V roce 1973 a 1977 uspořádal výstavy pro přátele ve svém sklepním ateliéru na Vinohradech.

Po roce 1989 byl jmenován docentem v ateliéru malby na AVU, zúčastnil se sympozia věnovaného informelu (1991) a byl zastoupen na významné výstavě Český informel - průkopníci abstrakce z let 1957–1964. Roku 1993 se uskutečnily retrospektivní výstavy Zbyška Siona v Roudnici, Praze (GVŠ) a Domě umění v Ostravě. Roku 1996 měl velkou retrospektivní výstavu v Rudolfinu.

Zbyšek Sion žije a pracuje v Poličce.

Zbyšek Sion, Autoportrét (1958)

Sion je malířem existenciálně akcentovaného tragického pocitu i drsně až krutě vyostřené grotesky[6]

Pro Zbyška Siona byla vždy významným inspiračním zdrojem literatura. Ještě před vstupem na AVU četl Strindberga a Kafku a zkoušel ilustrovat Dostojevského Zločin a trest. Mladé adepty AVU přitahovala temnosvitná barokní malba. V Sionově raných kresbách ze studentských let dominuje čerň a vedle hospodských scén se jako nejčastější motivy uplatňují lebky, krucifixy a smutné introvertní autoportréty. („Já jsem byl Hamlet..., v tomto věku, kdo nebyl'?“)[7] Období tuhého stalinského režimu konce 50. let, plné beznaděje a nových úzkostí, reflektují i Sionovy temně existenciální verze koupání, starozákonní motivy a scény Ukřižování, tematizující situace utrpení a oběti (1958).

Po návštěvě brněnské výstavy Zakladatelé moderního umění roku 1957 se v jeho kresbách objevuje volnější stylizace a na cestě k moderní malbě sahá pro inspiraci ke Kubištovi, expresionismu a prekubismu. Hledání abstraktního výrazu bylo společné celé skupině výtvarníků, se kterými se stýkal, a bylo reakcí na oficiální protežování a vnucování tzv. socialistického realismu.

Zbyšek Sion, Bez názvu (1961), reliéfní kompozice

Zbyšek Sion, Pád věže (1966-67)

Sionův přechod k radikální abstrakci v cyklu lebek a hlav z roku 1959 vyvrcholil Veraikonem, kde se již vazba na realitu zcela vytrácí. Od konce roku 1959 pak Sion tvořil nezobrazující kompozice, gestické kresby a pastózní kvaše, v nichž převažuje čerň (Bez názvu, Návštěvník, Sen o Benátkách). Roku 1960 soubor jeho privátních děl, která vznikla na koleji AMU (Hradební 7), viděli Jiří Kolář a Mikuláš Medek.

Ve školních obrazech převažovala figurální témata a krajiny, ale doma od roku 1960 vytvářel cyklus Pod horizontem, kde experimentoval s akční malbou, pracoval s nemalířskými prostředky a technikami, kombinoval tuš a kvaš s kolážovanými útržky novin, akrylátovým lakem, pískem a jinými materiály (Pod horizontem, koláž, kvaš, papír, 1960, OG Liberec, 1963, GU Karlovy Vary, Studie struktury, 1961, GMU Roudnice). Vrstvením, prorýváním a propalováním různorodých hmot vznikaly temné erupce barev a tvarů a obrazy, které odpovídaly jeho generačnímu pocitu a vnitřnímu prožívání skutečnosti.[8]

Mezi lety 1962-63 se Sion vrací k barvě a tvoří paralelně abstraktní i figurální kompozice (Modrá struktura, Paridův soud) a zároveň vytváří svůj osobitý expresivní rukopis i složitou kompoziční stavbu, která vychází z bravurní kresby.

Zbyšek Sion, Řeka Styx, 1960-63

V posledním ročníku studia na Akademii (1963-64) v cyklu, v němž vedle dramaticky vrstvených materiálových struktur Sion využívá í lazurní vrstvy a vymývané plochy, tušové perokresby a šrafy a pracuje s jemnými, složitě se překrývajícími barevnými ploškami a fasetami (Apokalyptická kobylka I, II, III, 1963-66, AJG Hluboká, OG Liberec) již postupně opouští abstrakci. Tato dynamická mozaika předjímá jeho příští malířské postupy, které se vracejí k lidské figuře a směřují k fantaskní grotesce (Kuře uzurpátor, Švarný moloch, 1963–1965)

Na své první samostatné výstavě v roce 1966 v Ústí nad Orlicí se už Zbyšek Sion představil jako malíř přízračných monster a apokalyptických vizí (Pád věže, 1966, GMU Roudnice).

Zbyšek Sion, Situace (Jak vychovávat klackem), 1969

Po srpnové okupaci názvy cyklů Sionových obrazů zcela jednoznačně vypovídaly o pocitech autora (Proradný přítel, 1968, AJG, Nezvaný host, 1968, AJG, Situace, Jak vychovávat klackem, 1969, OGV, Štvanci, 1969, GMU Roudnice). Figury jsou obvykle plošné a budované s expresivní nadsázkou z množství barevných skvrn (Portrét slečny D, 1968).

V 70. letech se Sionova malba změnila v jakousi osobitou formu manýrismu. Ve svých obrazech cituje známá díla (Poslední snídaně v trávě, 1973) nebo odkazuje na díla starých mistrů (Sisyfos, 1975-76, s odkazem na Vélasqueze) a blíží se iluzivní realistické malbě. Jeho figury získávají objem a realistické detaily, prostor se perspektivně prohlubuje (Amora, 1974-75, NG, Zápasníci, 1976-77, GMU Roudnice). Bohatá a symboly přetížená obrazová dramata (Pečlivý zahradník, Skleník s tajnosnubnou Venuší) ukončují tuto periodu Sionovy malby.

Zbyšek Sion, Amora (1974-75)

V osmdesátých letech se v Sionových obrazech stále častěji objevuje bezprostřední inspirace současným světem a transformovaná profánní realita má charakter nelítostných moralit (Tři grácie, 1980, Strhující finiš, 1980, Rekonstrukce hlavy, 1981, Bubliny, 1981-82). V devadesátých letech se Sionův proces pozvolného oprošťování od příběhu v obrazu, od figur a hlav posunul ke krajinám (Něco v krajině, 1992) „Tato krajina je tím, co zbylo z přírody, končinou nesvolnou ani k tomu, aby se stala pohřebištěm toho, co zbylo z lidí“[6]. Jiné krajiny jsou barevné a plné technických struktur a rastrů, ale v podstatě odlidštěnější a chladnější než rané existenciální varianty informelních krajin z cyklu Pod obzorem. Názvy napovídají, že Sion nachází témata v potenciálních hrozbách nové doby (Genetické akrobacie, 1987-88, Vesmírné hrátky - Genetické akrobacie II, 1993).

V obrazech po roce 2000 se jako nový prvek objevují abstraktní studie barevných struktur (Kompas, 2005, Mezery v trhlinách, 2008) a obrazy komponované jako dynamické rozvinutí objektu v prostoru (Roztančený maják, 2009). Malíř často spojuje vzájemně kontrastní obrazy do triptychů plných vnitřního napětí (Vzpomínka na Mikuláše Medka, 2003, Třípatrový obraz, 2008).

Zbyšek Sion, Morový sloup (2010)

Jako osobitý a originální přínos k současnému modernímu umění lze chápat Sionovy kombinace centrální abstraktní nebo figurální strukturované malby s autofrotážemi, které ji rámují a tvoří triptych v jednom obraze (Morový sloup, 2010, Diana na lovu třikrát, 2011). Sion má za to, že možnosti informelu nebyly zdaleka vyčerpány, pouze přestaly být kvůli historickým okolnostem hledány.[9]

Podle Petra Nedomy, Zbyšek Sion ve svém díle trvale řeší etickou otázku, jak se má zachovat člověk, proti své vůli postavený do světa, s jehož realitou nebyl ochoten a snad ani schopen se ztotožnit. Klást naléhavé otázky a pravdivě na ně odpovídat mohl pouze ve svém díle, ve kterém skryté a potlačované obsese a úzkosti nahrávaly nerušeným proudům fantazijních, imaginativních projevů, jinotajným narážkám a bohaté metaforice a vytvoření vlastního komunikačního kódu.[10]