Nicolas Gill

S judem začínal v 6 letech v montréalské čtvrti Cartierville v klubu Kano. Od 14 let se vrcholově připravoval v klubu Shidokan pod vedením Hiroshi Nakamury. V kanadské mužské reprezentaci se pohyboval od 17 let ve střední váze do 86 kg. V roce 1992 se kvalifikoval na olympijské hry v Barceloně. V úvodním kole porazil na body (wazari) nebezpečného Nizozemce Bena Spijkerse a ve čtvrtfinále překvapivě vybodoval úřadujícího mistra světa Japonce Hirotaku Okadu. V semifinále však další překvapení nepřipustil obhájce prvenství Polák Waldemar Legień a po porážce na body (yuko) spadl do boje o třetí místo proti Rumunu Adrianu Croitoruovi. Vyrovnaný souboj o třetí místo rozhodl v jeho polovině na ippon technikou tani-otoši.

V roce 1996 statoval na olympijských hrách v Atlantě. Po dobrém nalosování postoupil do čtvrtfinále, kde prohrál po minutě boje s Němcem Markem Spittkou na ippon technikou yoko-guruma. V opravném pavouku se do bojů o medaile neprobojoval a obsadil dělené 7. místo.

Od roku 1997 přestoupil do vyšší polotěžké váhy do 100 kg. Na srpnovém panamerickém mistrovství v mexické Guadalajaře si v úvodním kole vážně poranil koleno a přišel o zbytek sezony. Po plastice vazu se na tatami vrátil v průběhu roku 1998 a až do konce sportovní kariéry ho pravé koleno v přípravě omezovalo. V roce 2000 se kvalifikoval na své třetí olympijské hry v Sydney. Do Sydney přijel ve výborné formě. Jeho spanilou takticko-fyzickou jízdu zastavil až ve finále tehdy téměř neporazitelný Japonec Kósei Inoue. Získal stříbrnou olympijskou medaili. V dalších letech se však stále ozývala jeho bolavá kolena. V roce 2004 prakticky neprodělal přípravu na olympijské hry v Athénách a prohrál v úvodním kole na ippon technikou yoko-otoshi s Italem Michele Montim. Vzápětí ukončil sportovní kariéru.[1] Věnuje se trenérské práci. K jeho nejznámějším žákům patří Antoine Valois-Fortier.