Johann Sebastian Bach

Narodil se v durynském Eisenachu v Sasko-eisenašském vévodství ve středovýchodním Německu, jako osmý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrosia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě staletí.

Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od dětství. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy (matka v roce 1694, otec 1695) a jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odešel za svým starším bratrem Johannem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působil jako varhaník, mu předal další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti.

Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem.

V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehudeho. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro „nedbalost ve službě“. Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích.

Ačkoli finanční podmínky služby v Arnstadtu byly dobré, Bach se často dostával do konfliktu s tamní konzistoří. Kromě zmíněného svévolného prodloužení studijního pobytu u Buxtehuda nebo stížnosti na to, že Bach dovolil přístup na kůr „cizí dívce“, snad své budoucí ženě, šlo především o to, že Bachova novátorská a emotivní hudba působila na místní posluchače rušivě a rozptylovala je při bohoslužbě. Proto se komponista rozhodl utéct ze stísněných arnstadtských poměrů a vyhledat si nové místo.

24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 15. července nastoupil na místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který skladatele při jeho návštěvě Výmaru slyšel hrát, mu totiž nabídl lépe placené místo. Mezitím se Bach 17. října 1707 oženil s Marií Barbarou Bachovou, svou vzdálenou sestřenicí.

Rodokmen J. S. Bacha

Bach se svou těhotnou ženou přesídlil do Výmaru v první polovině července 1708 a nastoupil zde jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachovýn se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely.

Roku 1713 se Bach z dnes již neznámých důvodů ucházel o místo varhaníka v Halle, odmítl však nakonec podepsat smlouvu s odůvodněním, že nabízená mzda neodpovídá jeho očekávání. Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Jeho hudebním přítelem se v té době stal Johann Georg Pisendel (1687–1755), pozdější koncertní mistr drážďanského dvorního orchestru, který Bachovi zprostředkoval italskou hudbu, zvláště vliv svého učitele Antonia Vivaldiho.

Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.

Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677–1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty.

V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. 3. prosince 1721 si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilckeovou, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života.

V Köthenu Bach zkomponoval mimo jiné Dobře temperovaný klavír (1 díl, BWV 846–869), šest houslových partit a sonát a řadu dalších závažných kompozic, ale i díla spíše pedagogického určení, jako je Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové.

Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi.

Bachův hrob v kostele svatého Tomáše v Lipsku

Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora kostela svatého Tomáše v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl – protože mu byl v Hamburku zvýšen plat, rozhodl se tam zůstat. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem.

Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. i významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll nebo Umění fugy. Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set.

Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, díle dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana. Ještě více než sto let mu zde v den jeho smrti prokazovali poslední úctu jednotlivé skupiny studentů Tomášské školy. 22. října 1894 byla u příležitosti přestavby kostela a sousedícího hřbitova exhumována dubová rakev. Náhrobní kámen se nezachoval, ale podle ústního podání, i z důvodu, že jen 12 ze 1400 zemřelých v roce 1750 bylo pohřbeno v dubové rakvi a z dobrozdání lipského anatoma Wilhelma Hise byla potvrzena identita skladatele. Ostatky byly v jednoduchém kamenném sarkofágu pohřbeny pod oltář kostela sv. Jana. Po zničení kostela a přilehlého hřbitova za druhé světové války byl v roce 1950 u příležitosti 200. výročí Bachovy smrti sarkofág přemístěn do chóru kostela sv. Tomáše. Identita ostatků je některými moderními muzikology zpochybňována, a přestože se dochovaly kosti jeho syna Carla Philippa Emanuela, test DNA nebyl dosud proveden.

Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian.

Od roku 1950 se také na Bachovu počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha.

Od 20. do 22. března 2019 spustil Google Doodle hru, která měla připomínat Johanna Sebastiana Bacha a na kterou bylo možno se dostat přímo z vyhledávače. Jednalo se historicky o první hru od Google Doodle, která byla naprogramována s umělou inteligencí. Spočívala v tom, že uživatel zadal na notovou osnovu několik not (minimálně čtyři) a systém automaticky vygeneroval čtyři tónové linky tak, aby výsledná hudba zněla v Bachově stylu. Systém se učil generovat skladby díky znalosti 306 Bachových kompozic.[1]

Největší podíl ve skladatelově odkazu mají skladby pro klávesové nástroje, především

• Fugy
  • Fuga h moll (Fuge h-moll), BWV 951 a 951a
• Fantazie
  • Fantazie c moll (Fantasie c-moll), BWV 1121
  • Chromatická fantazie a fuga (Chromatische Fantasie und Fuge), BWV 903
• Preludia
  • Preludium c moll (Präludium c-moll), BWV 999
  • Preludium a fuga (Präludium und Fuge), BWV 552
  • Preludium, fuga a Allegro (Präludium, Fuge und Allegro), BWV 998
• Tokáty
  • Tokáta a fuga d moll (Toccata und fuge d-moll), BWV 565
  • Tokáta g moll (Toccata g-moll), BWV 915
• Chorální skladby (je jich kolem 260)
  • Při řekách babylónských (An Wasserflüssen Babylon), BWV 653
  • Otče náš v nebeské říši (Vater unser im Himmelreich), BWV 682 a 683
  • Kristus vstal z mrtvých (Christ ist erstanden), BWV 627
• Chorální předehry
  • Chorální předehra G dur (Choral Vorspiel G-dur), BWV 95
• Pasacaglie
  • Passacaglia a fuga v c moll, BWV 582

Rozsáhlou částí skladatelovy tvorby jsou též další duchovní skladby, např.

• Mše
  • Mše G dur (Messe G-dur / Kyrie-Gloria Messe), BWV 24
  • Mše h moll (Messe h-moll), BWV 232
  • Mše F dur (Messe F-dur), BWV 233
• Oratoria, moteta a kantáty, kterých napsal přes 200 (včetně světských)
  • Oratorium Nanebevstoupení „Lobet Gott in seinen Reichen“ (Himmelfahrts-Oratorium), BWV 11
  • Matoušovy pašije (Matthäus-Passion), BWV 244
  • Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245
  • Markovy pašije (Markus-Passion), BWV 247
  • Vánoční oratorium (Weihnachts-Oratorium), BWV 248
  • Velikonoční oratorium (Oster-Oratorium), BWV 249, a další díla tohoto typu, např. Magnificat, BWV 243

Dalšími hudebními útvary, které měly své důležité místo v Bachově tvorbě, jsou koncertní a koncertantní skladby, např.:

• Braniborské koncerty č. 1–6 (Brandenburgische Konzerte Nr. 1-6), BWV 1046–1051
• Koncert pro cembalo a moll (Cembalokonzert a-moll), BWV 1065
• Ouvertury (Suity pro orchestr)

• Varhanní koncerty
  • Varhanní koncert G dur (Orgelkonzerte G-dur), BWV 592
  • Varhanní koncert C dur na téma Antonia Vivaldiho „Velký Mogul“, BWV 594

• Cembalové (klavírní) koncerty
  • Italský koncert (Italienisches Konzert), BWV 971

Varhany v arnstadtském kostele Bach-Kirche.

Nejznámější z nich jsou:

• Anglické suity 1-6 (Englische Suite Nr. 1-6), BWV 806-811
• Francouzské suity (Französische Suite Nr. 1-6), BWV 812-817
• Sinfonia, BWV 1046 a 1071
• Suity pro violoncello (Cellosuiten Nr. 1-6), BWV 1007–1012
• Triové sonáty
• Sonáta pro dvě flétny a continuo (Sonate für Zwei Flauti traversi und Basso continuo), BWV 1039
• Varhanní sonáty č.1-6 (Orgelsonaten Nr. 1-6), BWV 525-530
• Sonáty a partity pro sólové housle (Sonaten und Partiten für Violin Solo) BWV 1001–1006
• Sonáty pro flétnu
• Sonáty pro violu da gamba a cembalo, BWV 1027–1029

Ze skladeb pro sólové nástroje (s výjimkou varhan) jsou nejznámější klavírní skladby, z nichž nejvýznačnějšími jsou komplety Dobře temperovaný klavír 1 a 2 (Wohltemperiertes Klavier Nr. 1 und 2). Sem lze také zařadit i již zmíněné varhanní skladby nebo cellové a houslové suity.

Vrcholem kontrapunktického umění jsou polyfonní cykly (bez nástrojové specifikace):

• Umění fugy (Die Kunst der Fuge), BWV 1080; jedno z nejvýznamnějších děl hudební historie jak po stránce obsahové, tak formální
• Hudební obětina (Musikalisches Opfer), BWV 1079

V menším, nikoli však zanedbatelném počtu najdeme ve skladatelově tvorbě také

• Kánony
• Variace
  • Goldbergovy variace (Goldberg-Variationen), BWV 988
• Písně
• Pochody
• Scherza
• Capriccia

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Sebastian Bach na německé Wikipedii.

• BWV – katalog děl Johanna Sebastiana Bacha

Socha J. S. Bacha v Lipsku.

• „Bach Bibliography“ – Bachovská bibliografie
• ZAVARSKÝ, Ernest. Johann Sebastian Bach. Překlad Jiří Pilka. [s.l.]: Editio Supraphon, 1986. 628 s.
• Václav Holzknecht: J. S. Bach a jeho synové. Panton: Praha, Bratislava 1968

Zahraniční

• BETTMANN, Otto L. Johann Sebastian Bach: jak jej znal jeho svět. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 277 s. ISBN 80-7106-182-4.
• WOLFF, Christoph. Johann Sebastian Bach. Překlad Helena Medková. Praha: Vyšehrad, 2011. 544 s. ISBN 978-80-7429-171-5.
• Hans Heinrich Eggebrecht: Geheimnis Bach. Nötzel, Wilhelmshaven 2001, ISBN 3-7959-0790-X
• Klaus Eidam: Das wahre Leben des Johann Sebastian Bach. Piper Verlag GmbH 2005, ISBN 3-492-24435-1
• Arno Forchert: Johann Sebastian Bach und seine Zeit. Laaber Verlag, Neuaufl. 2005, ISBN 3-89007-531-2
• Johann Nikolaus Forkel: Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke. Bärenreiter-Verlag, Kassel 2004, ISBN 3-7618-1472-0 (Repr. d. Ausg. Leipzig 1802)
• Martin Geck: Johann Sebastian Bach. Rowohlt, Reinbek 2002, ISBN 3-499-50637-8
• Maarten 't Hart: Bach und ich. Piper Verlag 2003, ISBN 3-492-23296-5 (s CD)
• Friedrich von Hausegger, Johann Sebastian Bach - Im Kontext der Musikgeschichte. ABOD 2006, CD ISBN 3-8341-0171-0
• Michael Heinemann (Hg.) Das Bach-Lexikon. Laaber-Verlag 2000, Band 6 des Bach-Handbuch, ISBN 3-89007-456-1
• Konrad Küster (Hg.): Bach Handbuch. Bärenreiter-Verlag, Kassel 1999, ISBN 3-7618-2000-3
• Ludwig Prautzsch: Die verborgene Symbolsprache Johann Sebastian Bachs, 1. - Zeichen- und Zahlenalphabet der kirchenmusikalischen Werke. Merseburger Verlag, Kassel 2004, ISBN 3875372980
• Wolfgang Schmieder: Bach-Werke-Verzeichnis (BWV). Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0255-5
• Gottfried Scholz: Bachs Passionen. Ein musikalischer Werkführer. Beck, München 2000, ISBN 3-406-43305-7
• Albert Schweitzer: Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0034-X
• Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach, DOVER PUBN INC Vol. 1 1992 ISBN 0-486-27412-8, Vol. 2 2000 ISBN 0-486-27413-6, Vol. 3 1992, ISBN 0-486-27414-4
• Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach. 2 Bde, Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1964
• Charles Sanford Terry: Johann Sebastian Bach. Insel Verlag 1999, ISBN 3-458-34288-5
• Arnold Werner-Jensen: Reclams Musikführer Johann Sebastian Bach. Bd. 1: Instrumentalmusik, Bd. 2: Vokalmusik, Philipp Reclam jun., Stuttgart 1993
• Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Fischer, Frankfurt/M. 2000, ISBN 3-10-092584-X
• GARDINER, John Eliot. Hudba na nebeském hradě: portrét Johanna Sebastiana Bacha. Překlad Tomáš Jajtner. Praha: Dauphin, 2021. 704 s. ISBN 978-80-7645-052-3.[1]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Sebastian Bach na Wikimedia Commons
• Galerie Johann Sebastian Bach na Wikimedia Commons
• Autor Johann Sebastian Bach ve Wikizdrojích (německy)
• Osoba Johann Sebastian Bach ve Wikicitátech
• Encyklopedické heslo Bach v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johann Sebastian Bach
• Johann Sebastian Bach na projektu Musopen
• Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP
• Bach Cantatas Website a všechno, co s tím souvisí

• Johann Sebastian Bach a violoncello
• Stručný životopis J. S. Bacha Archivováno 24. 5. 2015 na Wayback Machine
• Stručný životopis J. S. Bacha
• Stručný životopis J. S. Bacha
• Web věnovaný Bachovi Archivováno 22. 3. 2006 na Wayback Machine
• Nahrávka Braniborských koncertů ke stažení ze stránek Českého rozhlasu

• Mutopiaproject.org
• Klávesové kompozice jako pdf a midi
• Loutnové tabulatury
• Bach Cantata Page - texty vokálních děl

• Johann Sebastian Bach na projektu Musopen
• Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP (en/cs)
• Bachův archiv v Lipsku (de)
• Nová Bachova společnost (de, en, fr)
• Bachův dům v Eisenachu (de, en, fr, es, jp)
• J. S. Bach na webu Klassika.info (de)
• Bach.de (de)
• Poslech Bachových děl (en)
• Web věnovaný Bachovi Archivováno 7. 3. 2021 na Wayback Machine (sk)
• JSBach.org (en)