Rytec

Rytec je umělecký řemeslník, který zdobí povrchy kovových ozdobných předmětů a šperků, vyrábí ryté desky (mědiryt, oceloryt) pro tisk z hloubky, případně zhotovuje kovová razidla, pečetidla a podobně. Jeho hlavními nástroji jsou různě tvarovaná rydla, případně i dlátka a čakany.

Sada tvarových rydel na kov
Vznik rytiny
Luxusní hodinky zdobené rytinou
Mědirytina podle Diderotovy Encyklopedie (1760)
Ocelová raznice v otočném svěráku

Výjimečně se jako rytci označují i umělečtí řemeslníci a umělci, kteří vyrábějí ryté sklo nebo glyptici.

Ozdobné rytí

Nejstarší a nejrozšířenější rytecká práce je zdobení šperků, kovových ozdobných předmětů, zbraní a podobně rytinami. Pravou rukou vede rytec ocelové ruční rydlo, kterým z povrchu předmětu odebírá tenkou třísku. Na zdobeném předmětu tak postupně vzniká kresba, která může být pak ještě vyplněna niellem a podobně. Předmět je při práci obvykle upevněn na otočné desce nebo ve svěráku, který rytec drží levou rukou a otáčí, nebo ještě také podle potřeby naklání (například při zdobení prstenů). Pro zdobení se používá řada různě tvarovaných rydel – špičatá, plochá, matovací a podobně. Pracovní hrot rydla bývá ze spodní strany v mírném úhlu podbroušen, aby se rydlo nezarývalo do hloubky, nýbrž pohybovalo se stále po povrchu předmětu.[1] V moderní době se poměrně nákladné ruční rytí často doplňuje nebo nahrazuje strojním gilošováním (z franc. guilloche [gijoš]), u bižuterie nejčastěji ražením. Ruční rytí se však stále používá ke zdobení luxusních hodinek, šperků a zbraní.

Rytí pro tisk

Od poloviny 15. století se pro tisk náročnějších kreseb a obrázků používá tisk z hloubky. Tenká měděná (zhruba od roku 1800 i ocelová) tisková deska vzniká ručním rytím, velmi podobně jako při zdobení povrchů. Kresba ovšem bývá větší a mnohem složitější a případná chyba se téměř nedá napravit. Pro vytvoření kontrastu může rytec drážku zesilovat, může použít křížové šrafování nebo naopak místo linek dělat jen jednotlivé body. Zvláštní technika, oblíbená hlavně v 19. století, je tzv. giloš: přes celou plochu rytiny probíhá stále stejný počet čar, které se jen vzájemně přibližují a vzdalují, takže vznikne dojem plastičnosti obrázku. V současnosti se ruční rytí do oceli používá jen pro tisk bankovek, poštovních známek a jiných cenin, protože dovoluje nejlépe odhalit případné padělky.

Raznice a rytí do hloubky

Až do 20. století se ručním rytím vyráběly i raznice pro ražení mincí a jiných drobných předmětů. Rytec používal vedle rydel také drobná tvarová dlátka, čakany a škrabáky.[1] Od konce 19. století se tato technika nahrazuje kopírovacími frézkami, později CNC frézováním nebo obráběním laserem.

Jiné techniky rytí

Úplně jinak se vytváří rytiny do skla a drahých kamenů (glyptika). K ručnímu rytí skla se používají miniaturní brusné kotoučky, pro zvlášť jemné kresby diamant.

Reference
  1. Ottův slovník naučný, heslo Rytí.

Literatura
  • Ottův slovník naučný – svazek 22, str. 448 – heslo Rytí
  • František Bárta: Technologie pro 1., 2. a 3. ročník středních odborných učilišť – rytec kovů, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1981
  • Curt Streubel: Handbuch der Gravierkunst, Fachbuchverlag, Lipsko 1985 (německy)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.