Manfréd Sicilský

Manfrédův znak v kronice Matěje Pařížského

Bitva u Beneventa (středověká iluminace)

Císař Fridrich náhle zemřel roku 1250 a na trůn se dostal Konrád. Mladý muž, dosud trávící svůj život v německé části říše, se svou snahou o příměří s papežem pohořel a již v květnu 1254 exkomunikovaný zemřel. Nadešla Manfrédova chvíle, protože Konrádův dědic byl malým chlapcem a vyrůstal na bavorském dvoře strýce falckraběte Ludvíka. Manfréd, v otcově testamentu stanovený správcem království, se znovu ujal země a bránil ji proti papeži Inocencovi IV., který ji chtěl zabrat jako uprázdněné papežské léno.[10]

Papež osiřelému Konradinovi přiznal nárok na království jeruzalémské a vévodství švábské. Sicilské království roku 1255 udělil jako papežské léno Edmundovi, mladšímu synovi anglického krále Jindřicha III.[12] Anglický král však neměl dostatek prostředků na financování synovy nákladné výpravy za titulem a mimoto měl starosti se svými vlastními vzpurnými šlechtici. Manfréd tak mohl nadále upevňovat své postavení.

Na rozdíl od otce se soustředil ve svém snažení pouze na italskou politiku, získal podporu sicilské šlechty a měst ve střední a severní Itálii. Zdá se, že ještě před korunovací uzavřel jako vdovec nové manželství[1] s Helenou, dcerou epirského despoty Michaela Komnena Dukase a manželství bylo údajně šťastné.[13] Sňatek měl potvrdit smír mezi oběma panovníky. 10. srpna 1258 byl Manfréd, po rozšíření falešné zprávy o Konradinově skonu, v Palermu korunován.[pozn. 4] Roku 1260 byla většina Itálie v Manfrédově moci, podařilo se mu získat Lombardii a Sardinii. O dva roky později jako muž, papežem vyobcovaný z církve svaté,[14] provdal svou dceru Konstancii za aragonského prince Petra.[15]

Papež Urban IV. tísněný Manfrédem nabídl sicilskou korunu provensálskému hraběti Karlovi, mladšímu bratrovi francouzského krále Ludvíka IX.[14]

Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království sice posléze diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel však měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů.[17] Karlova choť Beatrix se rozhodla manžela v úsilí získat vytoužený královský titul podporovat, prodala své šperky a přesvědčila mnohé šlechtice, aby se přidali ke Karlovu vojsku. Lákadlem byl mimo financí i příslib vysokých postů v nové vládě. Připojili se také guelfští psanci z toskánských měst.

Na jaře 1265 se Karel z Anjou vydal po moři vstříc svému království. Podařilo se mu získat post římského senátora a v zimě přes alpské průsmyky do Itálie dorazila jeho hlavní vojska. 6. ledna 1266 byl provensálský hrabě s manželkou korunován a poté se i přes Manfrédovy pokusy o příměří chystal k boji. Manfréd očekával protivníka za hradbami Capui, kterou opustil poté, co Karel se svými žoldáky uhnul k jihu na Benevento.[18]

26. února 1266 Karel z Anjou porazil Manfrédovy vojáky v bitvě u Beneventa. Několik dní po boji se ve vítězném táboře objevil muž s oslem vezoucím mrtvého muže a nabízel jej k prodeji jako tělo krále Manfréda. Sicilští zajatci svého panovníka v mrtvém těle skutečně poznali.[20] Karel nechal exkomunikovaného Manfréda pohřbít na úpatí mostu u Beneventa pod vojáky navršenou hromadou kamení.[21] Jeho dědice nechal s papežským požehnáním[22] uvěznit v Castel del Monte[20][pozn. 5] a manželku Helenu na hradě v Nocera Inferiore.

• GUERRAZZI, Francesco Domenico. La Battaglia Di Benevento: Storia Del Secolo XIII: Aggiuntovi Dallo Stesso Autore Un Discorso a Mo. [s.l.]: BiblioBazaar, LLC, 2009. 532 s. ISBN 1115818902. (italsky)
• RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. Dostupné online. ISBN 0521286522. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Manfréd Sicilský na Wikimedia Commons
• Manfrédova busta^{[nedostupný zdroj]}
• (německy) Die Manfredbibel
• (německy) Itinerar und Regesten König Manfreds von Sizilien