Ludvík II. Hornobavorský

Ludvíkův barokní epitaf (klášter Fürstenfeld)

Ludvík byl prvorozeným synem[5] bavorského vévody Oty II. a Anežky, dcery rýnského falckraběte Jindřicha. Po otcově smrti roku 1253[5] společně s mladším bratrem Jindřichem zdědil Bavorsko. Roku 1255 se dohodl s bratrem o rozdělení země, získal tak Rýnskou Falc s hodností kurfiřta, horní část Bavor, Ingolstadt a purkrabství řezenské.[1] Roku 1257 se jinak nespolupracujícím bratrům[1] podařilo odrazit útok mladého českého krále Přemysla Otakara II., který požadoval vydání dědictví po hrabatech z Bogenu a vrácení Sušicka, jež drželi Wittelsbachové jako věnné území. Český král při této třetí česko-bavorské válce se svými vojenskými zkušenostmi zcela pohořel.[pozn. 1][7]

Právě český král se z původního nepřítele, který vytlačil Wittelsbachy z alpských zemí,[8] načas stal Ludvíkovým spojencem. Svůj podíl na tom měl Ludvíkův sňatek s Annou, dcerou Přemyslova straníka, hlohovského vévody Konráda. Přemysl se zavázal vyplatit Ludvíkovi místo nevěstina otce věno.[9] Mír mezi oběma zeměmi příliš dlouho nevydržel a již roku 1265 se začala chystat další válka.[10] Na území Bavorska se valila česká vojska ze severu a z jihu, ale i přes obrovský počet žoldnéřů Přemysl opět neuspěl a byl donucen k ústupu.[11] Poté došlo za nejasných okolností ke sjednání míru a zdá se, že český král přehodnotil svůj postoj vůči Bavorsku.[12] Roku 1271 je již Ludvík jmenován mezi českými spojenci, zatímco Jindřich se objevuje na straně uherského krále Štěpána.[13]

Ludvík po smrti římského krále Richarda Cornwallského odmítl uznat druhého nominálního krále Alfonse Kastilského a připojil se k arcibiskupovi Wernerovi.[pozn. 2] Jako vhodného kandidáta si tito stoupenci nové jednotné volby vyhlédli švábského hraběte Rudolfa Habsburského.[15] 11. září Ludvík společně se třemi duchovními kurfiřty zvolil Rudolfa Habsburského římským králem. O měsíc později slavil sňatek s Rudolfovou dcerou Matyldou.[2] Tou dobou byl již jeho mladší bratr Jindřich usmířen s Přemyslem Otakarem, oba vládci se shodli na míru a vyřešení sporných územních otázek, čímž se posílily chronické spory mezi Ludvíkem a Jindřichem.[16] Trvalá animozita[17] mezi bratry byla částečně zažehnána mírovou smlouvou 2. února 1276, která vznikla na základě zprostředkování krále Rudolfa.[18]

V říjnu 1276 se Ludvík podílel na Rudolfově tažení do Rakous a i přes odpor vojáků biskupa Bruna zabral město Klosterneuburg.[19] K rozhodující bitvě nedošlo. O měsíc později byl na dunajském ostrůvku Kamberk jedním z účastníků[20] rozhodčího řízení mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem, které vyústilo v arbitrážní smlouvu, v níž Přemysl ztratil alpské země a Chebsko. Vztahy mezi českým králem a Rudolfem se nadále komplikovaly, až vyústily ve vojenské střetnutí. Falckrabě Ludvík se rozhodujícího střetu na Moravském poli osobně nezúčastnil.

V období po bitvě zůstával po boku Rudolfa Habsburského, podílel se na jeho vpádu do Čech roku 1280 a o pět let později byl jedním z hostů tzv. chebské svatby Václava II. a Guty.[21] Král Rudolf zemřel 15. července 1291 a ještě před očekávanou smrtí se na jaře téhož roku pokoušel přesvědčit kurfiřty k příslibu volby syna Albrechta římským králem. Ludvík byl jediný, kdo svému starému spojenci volbu skutečně slíbil[22] a poté dočasně převzal správu říše za nebožtíka. Václav II. nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo znovu získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[23] Ludvík se pokoušel dostát svému slibu umírajícímu Rudolfovi a marně se snažil přesvědčit ostatní kurfiřty a hlavně Václava II. k Albrechtově volbě.[24] Václavovi se podařilo ovlivnit ostatní kurfiřty[25]| a Albrecht k překvapení prohabsburské strany nakonec zvolen nebyl, na jeho místo dosedl hrabě Adolf Nasavský.

Falckrabě Ludvík zemřel roku 1294 a byl uložen k poslednímu odpočinku v cisterciáckém klášteře Fürstenfeld, který založil na věčnou památku své první manželky Marie Brabantské.[26][pozn. 3]