Mosonmagyaróvár

Město se nachází v ploché krajině Malé dunajské kotliny, v nadmořské výšce okolo 115 m. Protéká jím řeka Litava, která zde končí svůj tok ústím do Mošoňského Dunaje, což je pravé rameno veletoku Dunaje. Východně od města leží Malý žitný ostrov, jižně pak lesnatá lužní oblast Hanság.

Již v 1. století založili Římané na strategickém místě na soutoku tábor nazvaný Ad Flexum (doslova „K zátočině“), který zde existoval až do 4. století. Jeho pozůstatky pak zřejmě inspirovaly příchozí Maďary v 10. století nazvat toto místo Ó-Vár („Starý Hrad“). Lokalita se pak stala střediskem uherské Mošoňské župy. Původně se jednalo o dvě sousedící sídla: Moson, původní župní hrad, podle nějž se území nazývalo, a severněji položený Óvár, kde od 13. století sídlila župní správa. Název byl později rozšířen přídomkem Magyar- („uherský“ či „maďarský“) na odlišení od nedalekého „Německého Starého hradu“ (Deutsch-Altenburg). 8. května 1271 se u města odehrála jedna z předeher bitvy u Rábu, v níž vojsko českého krále Přemysla Otakara II. porazilo vojsko uherského krále Štěpána V.

Hrad Magyaróvár.

V roce 1529 bylo při postupu tureckého vojska směrem na Vídeň jedno z měst vypáleno. Lehl popelem tehdejší románský kostel i archiv spisů. V polovině 16. století, kdy město bylo jedním z mála, které nepadlo pod turecký vliv, se obrátilo místní obyvatelstvo k protestantismu. V této době zde působil také Gál Huszár, učenec, který nechal založit školu i tiskárnu. Pracoval zde rovněž i na kancionálu, který ale vydal až později v Debrecínu, kam se musel kvůli protireformačním tlaků přesídlit.

Místní hrad byl v roce 1594 opraven a jeho fortifikační prvky byly vylepšeny na základě práce tehdejších italských architektů. Původní myšlenka vybudování velkolepého opevnění okolo celého historického Magayróváru nebyla uskutečněna. Místní opevnění mělo mimořádný strategický význam po pádu Győru do tureckých rukou v témže roce, neboť nová hranice s Turky se nacházela východně od města.

V roce 1683 bylo při ústupu Turků směrem zpět do Uher po porážce u Vídně město vypáleno Osmany znovu.

V první polovině 19. století žilo v Magyaróváru okolo dvou tisíc obyvatel. Roku 1842 byl místní sklad obilí přebudován na cukrovar. Svoji úlohu plnil až do 70. let 19. století.

Město zasáhly také události revolučního roku 1848. V létě 1848 zde byla zorganizována stráž z obyvatel obou osad, která byla dne 4. října nucena ustoupit před Jelačićovým vojskem. Dne 23. října pronesl Lajos Kossuth z balkonu arcivévodského paláce projev, ve kterém vyzval Maďary ke vstupu do řad vojska. V prosinci město znovu dobyl generál Windischgrätz a stvrdil tak habsburskou nadvládu nad oběma městy.

Roku 1855 získal Moson železniční stanici na trati z Budapešti do Vídně (dnes železniční trať Budapešť–Rajka). V dalším roce zde vznikla také opravna strojů, která se později změnila na továrnu na zemědělské stroje. Inciátorem její výstavby byl Ede Kühne. V závěru 19. století postupovala industrializace dál; v roce 1899 si zde zřídila pobočku Hirtenbergova továrna na munici. Roku 1913 tu potom začala fungovat velká zbrojovka, která byla po Trianonské smlouvě zrušena a z velké části zničena.

V roce 1904 byla k Mosoni připojena obec Lucsony.

V roce 1919 byl Magaróváru udělen status města. Župním městem byl Magyaróvár až do roku 1923, kdy byl maďarský zbytek Mošoňské župy sloučen do župy Győr-Moson-Pozsony s centrem v Rábu. Roku 1939 byly Moson a Magyaróvár administrativně spojeny do jednoho města Mosonmagyaróvár. O sjednocení obou měst se poprvé začalo mluvit již v roce 1908, nakonec byl plán schválen roku 1939 ale realizaci nakonec zabránila až válka. V 20. a 30. letech byla také rozvíjena infrastruktura, např. vybudován vodovod. V roce 1923 zde byla zahájena výroba zubních nití, o tři roky později potom začaly být v průmyslovém rozsahu zde vyráběny i zubní kartáčky. Dlouhou a palčivou nezaměstnanost meziválečného Maďarska zde odstranily nakonec velké státní investice těsně před druhou světovou válkou. Průmysl a stavebnictví zaměstnávaly těsně před vypuknutím konfliktu 47,5 % práceschopného obyvatelstva.

Až do druhé světové války žilo v Mosonmagyaróváru mimo jiné také německé obyvatelstvo (cca okolo tří tisíc osob), které bylo roku 1946 vysídleno. Přítomno zde také několik set Židů, kteří ale byli za války odvezeni transporty smrti koncentračních táborů, především v dnešním Polsku.

Poválečná obnova nebyla snadná. Nedostávalo se pracovních sil a zdrojů. Řada komunikací byla opravována jen provizorně do doby, než se podařilo zrealizovat např. nové mosty nebo silnice. V roce 1959 získalo nově spojené sídlo svůj moderní urbanistický plán, který počítal s vytvořením nového městského středu v tehdy prázdné ploše mezi oběma centry. Dnes jsou urbanisticky již obě části nedílně srostlé, mimo jiné také díky výstavbě panelového sídliště po druhé světové válce (Városközpont), nového centra města. V roce 1960 překročil počet obyvatel města hodnotu dvaceti tisíc. Od roku 1969 se v Mosonmagyaróváru nachází také termální koupaliště.

Během událostí roku 1956, se uskutečnila v Mosonmagyaróváru demonstrace před místními kasárnami pohraniční stráže. Demonstraci ukončila operace jednotek tajné policie (ÁVH)[2], která střelbou rozehnala dav. Zemřelo okolo padesáti lidí.[3] Po této události z města utekla celá řada jeho občanů na západ do Rakouska. V samotném městě potom probíhaly tvrdé represe proti těm, kteří se protestů účastnili.

V rámci ekonomické transformace v 90. letech 20. století i později se město stalo jedním z ekonomicky silnějších v rámci Maďarska.^[zdroj?] To také umožnilo příliv nových obyvatel z ekonomicky méně rozvinutých částí země především na jejím východě.

Nachází se zde továrna společnosti MOTIM, která se zabývá výrobou hliníkových výrobků. Průmyslové areály jsou umístěny na západním okraji města, ve čtvrti Ipartelep (průmyslová čtvrť), poblíž železniční trati. Potravinářský průmysl je rovněž zastoupen (výrobou sýrů).

Kromě již zmíněné turistiky i významné role díky hlavním dopravním tahům je v Mosonmagyaróváru také značný počet zubařů, především díky klientele ze sousedního Rakouska, která do města dojíždí.

Železniční stanice.

Továrna společnosti MOTIM.

Větrné elektrárny.

Budova radnice.

Na jižním okraji města je železniční stanice na hlavní trati z Győru do blízkého uzlu Hegyeshalom (a odsud do Rakouska a na Slovensko). Souběžně se železnicí vede dálnice M1 (E60), spojující Budapešť s Vídní, odkud se západně od města odpojuje dálnice M15 (součást E65 a E75) na slovenskou Bratislavu (navazuje slovenská D2). Stará státní silnice č. 1 se centru města kříží se silnicí č. 15 směr Rajka a Bratislava a č. 86 směr Csorna a Szombathely (E65). V roce 2021 byl budován nákladem 6 miliard HUF jižní obchvat města.[4] Je zde také síť cyklotras.

V Mosonmagyaróváru sídlí zemědělská fakulta Západomaďarské univerzity. Ta zde navázala na výzkumný ústav zemědělský, který zde založil Heinrich Wilhelm von Pabst již v roce 1850. Škola byla v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním převedena pod uherskou vládu v Pešti. Kromě toho působí v Mosonmagyaróváru pět středních škol a sedm škol základních. Dvě z nich provozuje piaristický řád.

• Poblíž centra města se nachází vyhledávaný rekreační komplex s termálními lázněmi, plovárnou, hotely a kempem.[5]
• barokní zámek patřící rodu Rákócziů, který byl rekonstruován roku 2020.[6] Jeho součástí je také rozsáhlé opevnění.
• barokní kostel
• Sloup se sv. Janem Nepomuckým (1744).
• muzeum oblasti Hanság (maďarsky Hansági múzeum).

Západně od města stojí větrný energetický park s 37 turbínami. Jedná se o největší areál svého druhu na území Maďarska.

Narození v Magyaróváru/Ungarisch Altenburgu

• Alexander Bauer (1836–1921), rakouský chemik
• Ferenc Chalupetzky (1886–1951), maďarský šachista
• László Csiba (* 1949), maďarsko-německý spisovatel
• František Gaudentius Leopold Dettelbach, OFM (1739–1818), slovenský varhaník a hudební skladatel
• Carl Flesch (1873–1944), maďarsko-židovský houslista a hudební spisovatel, narozen v Mosonu/Wieselburgu
• Maximilian Reich (1882–1952), rakouský sportovní novinář, předseda Rakouského spolku amatérských boxerů
• Alfred Gesswein (1911–1983), rakouský básník a literát
• Johann Otto Haas (1906–1944), rakouský protinacistický odbojář
• Gottlieb Haberlandt (1854–1945), rakouský botanik
• Michael Haberlandt (1860–1940), rakouský folklorista a indolog
• Valentin Haecker (1864–1927), německý zoolog
• Nicholas J. Hoff (1906–1997), inženýr
• Richard Hönigswald (1875–1947), filosof
• Josef Kainz (1858–1910), rakouský herec, narozen v Mosonu/Wieselburgu
• Matej Kamenický (1734–1821) polský hudební skladatel slovenského původu, autor první polské opery
• Barbara Kopácsiová (* 1991), maďarská fotbalistka
• Ludwig Mühlhofer (1888–1978), rakouský inženýr vodních děl
• Katalin Pálingerová (* 1978), maďarská házenkářka
• Antal Pusztai (* 1978), maďarský klasický kytarista a jazzový hudebník
• Béla (Adalbert) Rabelbauer (* 1934), mezinárodně činný vorarlberský podnikatel
• Marianna Sastinová (* 1983), maďarská zápasnice, mistryně světa a Evropy
• Vilmos Totik (* 1954), matematik
• Carolus Antonius Franciscus Winter (1811–1873), obchodník, dobrodinec v Mosonu/Wieselburgu

Studenti a učitelé zemědělského institutu

• Friedrich Haberlandt (1826–1878), v letech 1848–1872 zde studoval, později pracoval jako pedagogický asistent
• Wenzel Hecke (1824–1900), v letech 1850–1872 zde studoval, docent
• Guido Krafft (1844–1907), v letech 1864–1870 absolvent, asistent
• Nikolaus Lenau (1802–1850), básník, krátce zde studoval v letech 1822–1823
• Matthias Meixner (1894–1977), maďarsko-rakouský zemědělec a politik, před rokem 1916 zde studoval
• Heinrich Wilhelm von Pabst (1798–1868), německý agronom, v letech 1850–1861 na Ministerstvu zemské kultury ve Vídni odpovědný za reorganizaci institutu
• Johann Pohl (1842–1913), rakouský agronom, studoval zde
• Georg von Schönerer (1842–1921), rakouský velkostatkář a politik, v letech 1863–1865 zde studoval
• Anton Tausche (1838–1898), český učitel, agronom a politik, v letech 1862–1864 zde studoval
• Anton von Wittmann (1771–1842), rakouský agroekonom, v roce 1818 první ředitel školy

Ostatní osobnosti spojené s městem

• Jean-Baptiste Champagny a Klemens Václav von Metternich, v Uherských Starých hradech (Ungarisch-Altenburg) vedli od srpna do září 1809 mírová jednání
• arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský (1856–1936), rakousko-uherský polní maršál, v Magyaróváru strávil stáří, zde také zemřel a byl pochován (Habsburská hrobka ve farním kostele sv. Gottharda)
• Isabella von Croÿ (1856–1931), arcivévodkyně rakousko-těšínská, žila zde a byla pochována v Habsburské hrobce ve farním kostele sv. Gottharda
• Alexander Gießwein (1856–1923), maďarský duchovní, politik a odborný spisovatel, sloužil zde jako prelát farního kostela sv. Gottharda
• Johann Thullner (1880–1937), maďarsko-rakouský duchovní a politik, sloužil zde jako kaplan

• Hattersheim am Main, Německo
• Stockerau, Rakousko
• Arese, Itálie
• Hadsten, Dánsko
• Šamorín, Slovensko
• Senec, Slovensko
• Pezinok, Slovensko
• Olováry, Slovensko
• Piotrków Trybunalski, Polsko
• Berehove, Ukrajina
• Neusiedl am See, Rakousko

• 
  Znak Mošonské župy
• 
  Óvár s hradem Mosonmagyaróvár
• 
  Hrad a zámek Mosonmagyaróvár
• 
  Farní kostel Panny Marie a sv. Gottharda v Óváru
• 
  Kasárna pohraniční stráže
• 
  Nemocnice
• 
  Větrná farma poblíž Mosonmagyaróváru
• 
  Dělo na ulici Szent István király út
• 
  Památník událostí v roce 1956
• 
  Sloup sv. Jana Nepomuckého z roku 1744 na náměstí Ference Deáka v Mošoni
• 
  Socha Bedřicha Habsburského od Ivána Paulikovicse z roku 2006 na náměstí Ference Deáka v Mošoni