Karel Pecka

Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek známým ap.; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů.

V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Ta strávil v několika pracovních táborech (doly v Kladně, uranové doly Jáchymov, nakonec mírnější Bytíz u Příbrami, kde napsal a s pomocí civilních zaměstnanců propašoval domů většinu povídek později vydaných v souboru Na co umírají muži).

V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Se svou přítelkyní, baletkou a členkou souboru ND Jiřinou Kottovou, se oženil v květnu roku 1960. Manželství však v roce 1963 skončilo rozvodem. Od ledna do června 1963 vykonal náhradní vojenskou službu u PTP.

Nejprve publikoval v několika časopisech (Host do domu, Literární noviny, Tvář) povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře.

Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí, s čímž začal jako jeden z prvních v době, kdy ještě nebylo jasné, nakolik to bude režim persekvovat; Štěpení byla první kniha '68 Publishers od autora žijícího v ČSSR. Její vydání mu vyneslo obvinění z příživnictví; stíhání sice prokuratura zastavila s odůvodněním, že psal román, ale i pro docházející úspory začal v roce 1975 pracovat jako čerpač vody. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1981 získal invalidní důchod na fingovanou endogenní depresi, od roku 1988 byl ve starobním důchodu.

Roku 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.

Hrob na Olšanském hřbitově

Většinou se zabývá vězeňskou tematikou a čerpá z vlastních zážitků.

Skrze ducha svého díla Pasáž je některými kritiky řazen mezi dílčí pokračovatele Franze Kafky, a to spolu s dalšími tuzemskými spisovateli: Ludvíkem Vaculíkem, Bohumilem Hrabalem, Janem Kameníčkem, Libuší Moníkovou a dalšími tvůrci.[1]