Madla Vaculíková

Marie Vaculíková (25. listopadu 1925 Spešov – 16. ledna 2020[1][2] Dobřichovice), známá především pod jménem Madla,[2] byla manželkou českého spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako postava se objevuje v mnoha jeho knihách, především v Českém snáři. Byla autorkou dvou knih dopisů českému básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi a ze svého vztahu s Vaculíkem, který jí býval často nevěrný, se zpovídala v knize rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves.

Madla Vaculíková
Narození25. listopadu 1925
Spešov
Úmrtí16. ledna 2020 (ve věku 94 let)
Dobřichovice
Povoláníspisovatelka
Manžel(ka)Ludvík Vaculík
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Osobní život

Narodila se ve Spešově u Blanska. Její maminka zemřela, když jí bylo sedm let. Vystudovala měšťanskou školu. Poté byla poslána do učení do Baťových závodů ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem Vaculíkem. Zde se starala o mládež. Po náletu na Zlín v roce 1944 přešla do závodu ve Zruči nad Sázavou. Poté pracovala jako vychovatelka v příhraniční oblasti ve Františkově, kam za ní přijel Ludvík Vaculík. V prosinci 1949 si Ludvika Vaculíka vzala za muže. Postupně se jim narodili tři synové – Martin, Ondřej a Jan. V padesátých letech věnovala zejména výchově dětí. Syn Martin emigroval do Francie.

Profesionální život

Na počátku 60. let byla zaměstnána jako poslechářka pořadů Českého rozhlasu, na které psala hodnocení[3]. Spolupodílela se na zavedení pořadu o antické knihovně. Stála u zrodu Klub spřízněných duší při divadle Semafor. Pomáhala organizovat debatní večery, na kterých vystupovali například Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Vilém Stanovský aj. Pomáhala vydávat klubový zpravodaj, jehož poslední číslo vyšlo v prosinci 1971. Klub pod tlakem změnil název a Madla Vaculíková musela v roce 1972 v Klubu z politických důvodů ukončit činnost. Následně získala práci v manželské poradně ve Slezské ulici na pražských Vinohradech, kde zůstala až do důchodu, do kterého odešla v roce 1973. Nejprve byla zaměstnána jako administrativní pracovnice, později povýšila na vedoucí příjmu. Po Chartě 77 měla zakázáno být v místnosti s klienty sama.

Chartu 77 nepodepsala z důvodu ochrany rodiny, zajištění živobytí a pojištění pro děti i manžela. V Dobřichovicích, kde žila, hostila četné disidentské sešlosti.

Dílo
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Madla Vaculíková
  • Drahý pane Kolář… Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0487-2
  • Drahý pane Kolář… Kniha druhá, 1993–1999. Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0823-1
  • Pavel Kosatík a Madla Vaculíková: Já jsem oves: Rozhovor s Madlou Vaculíkovou. Dokořán, Máj, Praha 2002, ISBN 80-86569-35-7, ISBN 80-86643-03-4 (ukázka z knihy)

Odkazy

Reference
  1. Marie Vaculíková – parte
  2. KOSATÍK, Pavel. Madla Vaculíková, žena ostrých kontur a osobní síly. Deník N [online]. N media, 2020-01-19 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online.
  3. Marie Vaculíková (1925). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • Daňa Horáková, O Pavlovi, Torst 2020, str. 378, ISBN 9788072155927

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.